Diamantová gilotina: „Otrokářský obojek“ a podvodnice podřízly hrdlo francouzské monarchii

Podvečer v srpnových zahradách Versailles roku 1784 je těžký vůní růží a tajných spiknutí. Kardinál de Rohan (1734–1803) se chvěje nedočkavostí, když v šeru spatří siluetu známou po celém světě. Francouzská královna Marie Antoinetta (1755–1793) před ním stojí v prostých mušelínových šatech, podává mu růži a šeptá slova naděje.

Netuší však, že nelíbá ruku panovnice, ale najaté prostitutky. Právě se stává hlavní postavou největšího kriminálního podvodu v dějinách, končícího nikoliv drahokamem, ale nabroušeným ostřím gilotiny.

Poodhalujeme zákulisí události, od jejíhož šokujícího rozuzlení letos uplyne přesně 240 let. Právě teď vynáší pařížský parlament rozsudek trestající sice lůzu, ale morálně popravující monarchii. V centru všeho stojí „otrokářský obojek“ – náhrdelník se 647 diamanty o váze půl kila.

Marie Antoinetta je sice v tomto případě nevinná, ale pro lid hladovějící v pařížských uličkách zůstává jen marnotratnou lhářkou. Aféra s náhrdelníkem funguje jako rozbuška Velké francouzské revoluce, kterou začíná být cítit všude ve vzduchu.

Jeanne de la Motteová (1756–1791) není žádná obyčejná zlodějka. Má v sobě kapku krve rodu Valois a oceán drzosti. Dobře ví o touze kardinála de Rohan získat post prvního ministra i přízeň královny, pohrdající jím už léta. Jeanne rozehrává partii hodnou nejslavnějšího detektiva. Padělá dopisy s vyznáním lásky a najímá si Nicole Leguayovou (1761–1809), prostitutku podobnou Marii Antoinettě k nerozeznání. Noční scéna v zahradě s předáním růže představuje mistrovský kus manipulace.

Když je oběť dostatečně „zpracovaná“, přichází Jeanne s finálním úderem. Královna prý touží po náhrdelníku vyrážejícím dech svými parametry, ale koupit ho chce tajně na splátky. Šperk obsahuje 647 diamantů tvořících nikoliv obyčejný třpyt, ale oslepující záři; pokrývá celou hruď i ramena a dlouhé diamantové střapce visí hluboko do pasu. Pro klenotníky Boehmera a Bassengeho jde o vabank. Cena 1,6 milionu livrů je v tehdejší Francii naprosto absurdní – za stejnou částku lze postavit a plně vybavit celou válečnou řadovou loď.

K rozhodujícímu předání dochází v únoru 1785 v soukromém bytě Jeanne. Kardinál de Rohan přináší kazetu s náhrdelníkem ve víře, že ho odevzdává přímo do rukou královny. Jeanne ho však lstivě nechává šperk předat muži v královské livreji, o němž tvrdí, že je to osobní komorník panovnice. Rohan, omámený noční schůzkou, nepozná, že „komorník“ je ve skutečnosti převlečený padělatel Rétaux de Villette. Sotva kardinál odejde, Jeanne s manželem náhrdelník okamžitě rozebírají kladívkem.

Rohanovo nadšení brzy střídá hlodavá nejistota. Kardinál marně čeká na jakékoliv veřejné gesto královny, která ho však nadále okázale ignoruje. Znepokojí ho i fakt, že královna v dopisech používá podpis „Marie Antoinetta Francouzská“, ačkoliv se jako panovnice podepisuje pouhým křestním jménem. Když se přiblíží termín splátky, kterou královna pochopitelně neplatí, Rohan chápe, že uvízl v pasti, a nevědomky odpálí nálož, která ničí jeho i celou monarchii.

Pravda vyplouvá na povrch v nejméně vhodný moment. Kardinál de Rohan končí v poutech přímo v zrcadlovém sále Versailles. Král Ludvík XVI. (1754–1793) dělá fatální chybu, když trvá na veřejném procesu, aby očistil jméno své ženy. V očích lidu totiž není viníkem podvodnice Jeanne, ale „rakouská kráva“ na trůnu. Přestože Marie Antoinetta o náhrdelníku skutečně neví, lid jí nevěří.

Soud nakonec Rohana osvobozuje, což pro monarchii znamená potupnou porážku. Jeanne de la Motteová je potrestána bičováním a označením písmenem „V“ jako voleuse (zlodějka), ale její útěk z vězení v mužském převleku jen dál sytí legendu o nespravedlnosti dvora. Slavný J. W. Goethe (1749–1832) tehdy prohlašuje aféru za skutečný začátek konce starých časů. O několik let později vytáhne revoluční tribunál tento případ jako klíčový důkaz královniny zkaženosti.

Osudy aktérů připomínají tragické finále. Marie Antoinetta (1755–1793) umírá pod ostřím gilotiny 16. října 1793; skandál s náhrdelníkem funguje jako hlavní zbraň žalobců. Strůjkyně Jeanne de la Motteová umírá v Londýně po záhadném pádu z okna. Její manžel Nicolas, jenž rozprodal diamanty, dožívá v pařížské bídě.

Oklamaný kardinál de Rohan končí ve vyhnanství a později prchá před revolucí do Německa. Vedlejší postavy podvodu mizí v zapomnění; padělatel Rétaux de Villette v Benátkách a dvojnice Nicole Leguayová v ústraní těsně před revolučním výbuchem v roce 1789.

Osud diamantů z původního náhrdelníku je stejně fascinující jako aféra sama. Originální šperk po krádeži manželé La Mottovi rozebírají a jeho části rozprodávají na černém trhu v Londýně. Nedávno se však v aukci objevuje šperk, který s tímto skandálem úzce souvisí.

V listopadu 2024 vydraží aukční síň Sotheby’s v Ženevě vzácný diamantový náhrdelník z 18. století za 4,8 milionu dolarů (v přepočtu přes 110 milionů korun). Odborníci se domnívají, že část z diamantů v tomto kuse pochází právě z onoho „skandálního“ náhrdelníku. Tento konkrétní šperk se v minulosti objevuje na korunovačních slavnostech britských panovníků – krále Jiřího VI. v roce 1937 i královny Alžběty II. v roce 1953.

Kromě něj se v posledních letech vydražují i další osobní šperky královny, například její diamantové náramky, které se v roce 2021 prodávají za přibližně 178 milionů korun.

Pokud chcete vidět, jak šperk vypadá v celé své kráse, věrnou kopii legendárního náhrdelníku si můžete prohlédnout na Bratislavském hradě až do 30. září 2026. Výstava s názvem „Marie Antoinette – z Viedne do Versailles až pod gilotínu“ se nachází v prostorách Rytířského sálu a mapuje její životní cestu od rakouských oslav až k tragickému konci.

Aféra s náhrdelníkem ukazuje, že v politice nerozhoduje pravda, ale to, co si lidé myslí. Jeden šperk, trocha naivity a jedna lhářka stačí k zhroucení tisíciletého řádu.

Původ a staletá tradice modré krve možná nejsou jen voda, ale v souboji s oslepujícím leskem 647 diamantů v rukou geniální podvodnice neměly šanci. Ukázalo se, že proti lidské chamtivosti a špíně jednoho podvodu je i ta nejvznešenější koruna až příliš křehká. Marii Antoinettu, stoupající na popraviště, nezachrání ani její poslední slova katovi, jemuž nechtěně šlape na nohu: „Pardon, pane, neudělala jsem to schválně.“