I ty nejvznešenější svazky mohou skončit v troskách: Toxické manželství zrodí nejslavnějšího českého panovníka

Praha se chvěje v horečném očekávání. Píše se podzim roku 1310 a před branami města stojí teprve čtrnáctiletý hošík, třímající v rukou osud rozpolceného království. Jan Lucemburský (1296 – 1346) přijíždí jako cizinec, ale nikoliv sám. Bok po boku mu stojí jeho manželka Eliška Přemyslovna (1292 – 1330), a především elitní vojenský oddíl z Porýní, čítající na 3 000 ozbrojenců, včetně 1 500 těžkooděných rýnských rytířů.

Tato úderná síla Svaté říše římské má čerstvě zvolenému českému králi zajistit respekt tam, kde diplomacie selhává. Mladý král se rozhlíží po hradbách a dává svým rytířům jasný povel: „Vjeďme do města, které mi právem náleží, a učiňme konec chaosu!“

Letos si připomínáme 710. výročí narození muže, který mění tvář Evropy. Čtrnáctého května roku 1316 v pět hodin ráno přichází v Praze na svět Václav, budoucí císař Karel IV. (1316 – 1378). Zatímco český národ oslavuje jeho velkolepý odkaz, historie často mlčí o mrazivém pozadí jeho dětství. Příběh Karla IV. totiž nezačíná zlatým věkem, ale uprostřed trosek nejtoxičtějšího manželství našich dějin.

Cesta k moci Jana Lucemburského je krvavá. Prahu a Pražský hrad totiž drží v sevření vojska Eliščina švagra Jindřicha Korutanského, manžela její starší sestry Anny Přemyslovny. Tato posádka se skládá především z bezohledných korutanských a míšeňských žoldnéřů. Dobývání metropole trvá několik týdnů a situace vypadá patově, dokud Janovi nepomůže lest a zrada uvnitř hradeb.

Dne 3. prosince 1310 se Janovým vojskům daří díky spiknutí uvnitř hradeb ovládnout bránu svatého Františka. Spříznění měšťané ji po boji zevnitř otevřou a volají na královy muže: „Vstupte, brány jsou volné a město vás vítá!“ Rýnští rytíři vtrhnou do ulic, míšeňské posádky ustupují a Jindřich Korutanský s ostudou prchá ze země. Jan tak konečně vítězně vjíždí do bran Prahy.

Eliška, dcera českého a polského krále Václava II. a Guty Habsburské, je v tuto chvíli víc než jen nevěsta – je to poslední Přemyslovec na českém trůně. Ačkoliv je po matce poloviční Habsburk, v očích tehdejšího světa představuje jedinou legální nositelku krve svatého Václava. Ve středověku se rodová příslušnost určuje po meči, a jelikož její bratr Václav III. umírá bez dědice, Eliška je tou, kdo vlastní osobou přenáší nárok na českou korunu na novou dynastii.

Z její strany proudí výsostný nárok založený na půltisíciletém dědictví přemyslovské dynastie; bez ní by Lucemburkové v Čechách neznamenali nic. Často svému muži připomíná jeho postavení slovy: „Nezapomínej, Jane, že skrze mou krev jsi usedl na stolec mých předků. Bez přemyslovského dědictví jsi v této zemi pouhým hostem.“ Jan si nebere jen ženu, bere si staletou tradici a uznání celé země. Celý tento příběh začíná již v devátém století u knížete Bořivoje I. Přemyslovci od té doby budují český stát z nuly, od prvních křesťanských kostelů až po mocné království, které nyní Jan s Eliškou za pomoci rýnských mečů přebírají do své správy.

Může se zdát paradoxní, že Jan Lucemburský je vnímán jako legitimnější král než Jindřich Korutanský, když oba mají za manželky dcery Přemyslovce Václava II. Klíč k Janovu triumfu leží v rukou domácí šlechty.

Zatímco Jindřichova vláda upadá do chaosu a neschopnosti, český zemský sněm v roce 1310 činí zásadní rozhodnutí: Korutance fakticky sesazuje a dává přednost mezinárodní prestiži lucemburského domu. Šlechtici při jednání s mladým králem neskrývají své podmínky: „Budeme ti věrni, králi, pokud potvrdíš naše privilegia a ochráníš práva této země,“ ozývá se z řad pánů.

Jan svou legitimitu vykupuje předložením inauguračních diplomů, v nichž potvrzuje práva země. Stává se tak králem nikoliv jen z titulu sňatku, ale z vůle celého království, které v něm vidí naději na řád.

Jakmile se usazují na Pražském hradě, idyla končí. Eliška je neústupná a pyšná, což Jan, zvyklý na galantní francouzský dvůr, nesnáší. Atmosféru navíc tráví přítomnost Eliščiny macechy, krásné Elišky Rejčky (1288 – 1335), dvojnásobné vdovy po Václavu II. (1271–1305) a Rudolfu I. Habsburském (1281–1307). Nenávist mezi těmito dvěma ženami přerůstá v otevřený konflikt známý jako válka dvou královen.

Eliška Přemyslovna propadá paranoii, kterou živí i napjatá situace v zemi. Jejím hlavním spojencem je vlivný Vilém Zajíc z Valdeka, ale klíčovou oporu nachází také u svého nevlastního bratra Jana Volka, levobočka Václava II. Právě tito muži stojí u královny v dobách, kdy Jan Lucemburský, kterému čeští páni přezdívají „král cizinec“, ztrácí trpělivost a křičí: „Už nehodlám poslouchat tvé neustálé výtky! Čechy jsou mi vězením a ty jeho nejpřísnější dozorkyní!“

Vrchol rodinné tragédie nastává v roce 1319. Jan věří lžím Jindřicha z Lipé, že Eliška proti němu chystá převrat a chce ho sesadit ve prospěch jejich prvorozeného syna Václava. Jan přepadá hrad Loket, kde královna s dětmi pobývá, a tříletého Václava jí nechává násilím vyrvat. „Vezměte toho chlapce a hlídejte ho tak, aby k němu matčin vliv nepronikl!“ rozkazuje Jan strážím.

Malý princ je uvězněn nejprve na Lokti. Podle jeho vlastního životopisu šlo o drsnou zkušenost v temné sklepní kobce, na kterou Karel vzpomínal s hrůzou. Po smrti Viléma Zajíce z Valdeka je chlapec přemístěn na Křivoklát, kde izolace pokračuje. S matkou se smí setkat až po dlouhých třech letech, a to těsně před svým odjezdem na výchovu do Francie na jaře 1323.

Manželství se definitivně rozpadá. Eliška Přemyslovna, která Janovi dala celkem sedm dětí (čtyři dcery a tři syny – včetně prostředního Přemysla Otakara, který zemřel v dětství), prchá v roce 1323 do Bavorska ke své dceři Markétě. Zde se jí narodila dvojčata Anna a Eliška. Do Čech se vrací oslabená a nemocná až v roce 1325. Své poslední dny tráví v ústraní pod ochranou Jana Volka na Vyšehradě, kde 28. září 1330 umírá na tuberkulózu.

Jan Lucemburský dál buduje svůj obraz největšího rytíře Evropy. V srpnu 1346 dochází k unikátní situaci – v bitvě u severofrancouzského Kresčaku (Crécy-en-Ponthieu) bojují bok po boku dva lucemburští králové. Jan jako úřadující král český a jeho třicetiletý syn Karel jako čerstvě zvolený král římský. Když se schyluje k porážce, slepý Jan se podle historiků nechává přivázat ke koním svých spolubojovníků, aby mohl naposledy udeřit mečem. Karel bojuje udatně, ale na příkaz otce je po Janově pádu s koně odveden do bezpečí. Janova údajně poslední slova se stanou legendárními: „Toho bohdá nebude, aby český král z boje utíkal!“

Příběh Jana a Elišky zůstává mementem, že i ty nejvznešenější svazky mohou skončit v troskách. Přesto z trosek jejich manželství vzejde Karel IV., který dokáže spojit rytířskost svého otce s hrdostí své matky. Jak sám Karel, který umírá v Praze 29. listopadu 1378, později ve svém životopise vzpomíná: „Otec mě sice uvrhl do vězení, ale právě tam se zrodila má síla a vědomí odpovědnosti k českému trůnu.“