Král mezi třemi tisíci ženami: Thajský vládce trestal nevěru smrtí v plamenech

Moderní tvář orientálního absolutismu nese jméno Mongkut (* 1804 – † 1868). Tento muž, známý také jako Rama IV., ovládá Siam (dnešní Thajsko) v době koloniálních mocností hladově se natahujících po jihovýchodní Asii. Zatímco v noci dalekohledem pozoruje zatmění slunce a koresponduje s americkým prezidentem Lincolnem, jemuž mimochodem nabízí slony pro boj v americké občanské válce, ve dne vládne železnou rukou místu nemajícímu ve světě obdoby.

Jeho život představuje fascinující střet mezi hlubokou spiritualitou a neomezenou světskou mocí. Za vysokými zdmi Velkého paláce v Bangkoku leží Nang Harm – Zakázané město obývané více než třemi tisíci manželkami, konkubínami a služebnými. Jde o neuvěřitelný labyrint, zlatou klec, v níž osvícený panovník s duší mnicha transformuje svou zemi v moderní stát. Zároveň však nekompromisně trvá na výsadním právu vlastnit každou bytost v tomto uzavřeném vesmíru. Při sebemenším náznaku zakázané lásky k jinému muži ustupuje králova osvícenost středověké brutalitě neznající slitování.

Než usedá na trůn, tráví Mongkut celých sedmadvacet let v buddhistickém klášteře. Tato asketická minulost není jen prázdnou kapitolou; formuje v něm muže disponujícího neobvyklým nadhledem a hlubokým vzděláním, které je v tehdejší Asii více než vzácné. Jako mnich putuje bosý zemí, mluví s prostými lidmi a zároveň studuje latinu, angličtinu a matematiku. Tato dvojakost se později stává jeho největší zbraní i nejtemnějším prokletím. Fascinuje evropské diplomaty spatřující v něm naději pro civilizovaný Orient, muže schopného vést dialog mezi světem duchovna a technickým pokrokem.

Král si velmi dobře uvědomuje nutnost modernizace Siamu k odvrácení hrozby kolonizace, která už pohlcuje sousední Barmu. „Musíme se učit od Západu, abychom ho mohli porazit jeho vlastními zbraněmi,“ prohlašuje často při debatách o reformách armády, školství či státní správy. Jeho intelektuální kapacita budí úžas u každého učence. Stejně jako schopnost bleskově přepnout z role laskavého filozofa do role absolutního vládce vyžadujícího v harému poslušnost jako otázku státní prestiže a náboženské integrity. Pro Mongkuta není modernizace otázkou ztráty tradic, ale jejich přežití za cenu železné disciplíny.

Harém Ramy IV. nepředstavuje jen místo pro panovníkovu rozkoš, jak se může zdát nezúčastněnému pozorovateli. Je to obří, uzavřená administrativní a sociální jednotka se specifickými zákony. Žijí zde dcery nejvýznamnějších šlechticů posílané ke dvoru jako „živé dary“ zajišťující vlivným rodinám panovníkovu přízeň a politickou stabilitu. Tento ženský mikrosvět má vlastní vnitřní hierarchii, trhy, soudy i ozbrojené ženské stráže, takzvané „amazonské gardy“, dohlížející na pořádek a morálku.

Pro většinu z těchto tří tisíc žen však král zůstává spíše vzdáleným, nedosažitelným božstvem než manželem v pravém slova smyslu. Mnoho z nich panovníka za celý život spatří jen při ceremoniálních příležitostech. V tomto přelidněném světě bez mužů, kde ticho palácových chodeb přerušuje jen šustění drahého hedvábí, logicky vzniká nesnesitelné napětí a touha po skutečném citu.

Král si na sklonku života potrpí na komplikované ceremoniální rituály a od svých žen vyžaduje absolutní oddanost těla i mysli. Každý pohyb v harému podléhá neustálému monitorování sítí špehů. A jakékoli vybočení z přísných pravidel se okamžitě donese panovníkovi reagujícímu na zradu v ložnici s nečekanou, až živočišnou prudkostí.

Život v Nang Harm je pro mnohé krásky spíše trestem než výsadou. Ačkoliv jsou obklopeny nevídaným luxusem, nejjemnějšími látkami a exotickými pokrmy, jejich svoboda končí u vysoké palácové zdi. Král Mongkut věří, že jeho harém je zrcadlem stability celého království. Pokud dopustí chaos zde, dopustí ho v celém Siamu. Proto zavádí systém vnitřních pasů a povolení k pohybu, připomínající spíše moderní věznici než královské sídlo. Ženy jsou nuceny trávit dny nekonečným studiem etikety, tance a hudby. Jen aby byly připraveny na okamžik, kdy si je král možná, jednou za rok, zavolá.

Osamělost zdejších obyvatelek je hmatatelná a často vede k depresím nebo k vytváření tajných spojenectví. Král, vědom si tohoto nebezpečí, nechává palácové chodby stavět tak, aby v nich nebylo možné najít soukromí. „Oko krále vidí i skrze zdi,“ šeptají si konkubíny v obavách před tresty, které jsou vykonávány veřejně a s odstrašující teatrálností. Bičování, hladovění v temných kobkách nebo doživotní degradace na podřadnou služku jsou na denním pořádku.

Příběh, který Hollywood později několikrát přetavuje do různých podob, začíná v roce 1862 příchodem britské učitelky Anny Leonowens do Bangkoku. Původní strohé paměti Anny jsou nejprve zpracovány jako román Anna a král Siamu od Margaret Landon (1944), poté jako černobílý film z roku 1946. Následně vzniká slavný broadwayský muzikál (1951) a jeho filmová verze (1956), a nakonec velkofilm s Jodie Foster z roku 1999. Ten je v Thajsku dodnes zakázán.

Tato odvážná žena má vzdělávat královské děti, jichž má Mongkut celkem 82 s desítkami různých žen. Anna se stává nedobrovolným svědkem fascinujícího a často bolestivého střetu kultur, kde se západní humanismus sráží s neústupností orientálního despotismu. Její přítomnost v paláci působí jako katalyzátor změn, které král sice prosazuje navenek, ale uvnitř paláce je odmítá.

„Vaše Veličenstvo, tyto ženy jsou lidské bytosti s vlastními sny, nikoli váš majetek nebo figurky na šachovnici,“ snaží se Anna marně apelovat na královo svědomí. Mongkut si jí sice nesmírně váží pro její inteligenci, ale v otázkách vnitřní disciplíny zůstává neoblomný. Anna ve svých pamětech líčí krále jako muže dvou zcela odlišných tváří. Jednou vystupuje jako laskavý a moudrý otec národa. Podruhé se mění v nevyzpytatelného tyrana nechávajícího bičovat své konkubíny do krve za sebemenší prohřešek, neuctivý pohled nebo pouhé podezření z neloajality.

Nejtemnější a nejtragičtější kapitola Mongkutova soukromého života se údajně pojí s mladou konkubínou jménem Tuptim. Do harému přichází jako dar, zcela proti své vůli, zatímco její srdce už dávno patří mladému muži jménem Balat. Ten se ze žalu nad její ztrátou stává mnichem. Touha po svobodě a osudové lásce je v Tuptim silnější než jakýkoli strach z drakonického trestu. Podaří se jí neuvěřitelný kousek – v přestrojení za mnišku prchá z paláce a nachází útočiště v klášteře, kde může být nablízku svému milému.

Jejich štěstí ale trvá jen pár týdnů. Královští špehové jsou všudypřítomní a milenci jsou brzy dopadeni. V poutech a se zmučenými výrazy končí přímo před králem. Mongkut místo pochopení pro lidský cit vidí v jejich činu přímý, smrtelný útok na svou božskou autoritu. Považuje to za vzpouru proti náboženskému řádu země, jejž jako král-velekněz a ochránce víry ztělesňuje. Králův hněv je v tu chvíli chladný a jeho trest exemplární .

Rozsudek vynesený Mongkutem šokuje i jeho nejvěrnější poradce a otrlé dvořany. Tuptim a Balat jsou odsouzeni k veřejné popravě upálením na hranici. Král chce tímto aktem vyslat krvavý signál: stěny harému jsou nepropustné a věrnost králi je absolutní. Zatímco Anna Leonowens na kolenou prosí o milost, Mongkut se uzavírá do své studovny. Zde, obklopen evropskými vynálezy – od mosazných sextantů a námořních chronometrů až po barometry a přesné kyvadlové hodiny – hledá ospravedlnění svého činu v matematických výpočtech.

„Zákon je starší než můj soucit a silnější než vaše slzy, Anno. Pokud padne disciplína zde, padne celý Siam,“ odpovídá chladně na její zoufalé prosby, aniž by vzhlédl od svých map oblohy.

Milenci vycházejí na popraviště, kde je před zraky stovek dvořanů pohlcují plameny. Tuptim v posledních vteřinách života údajně nevykřikne bolestí, ale hledí králi přímo do očí. Tato drastická scéna zůstává v historické paměti mrazivým svědectvím o tenké hranici mezi civilizovaným pokrokem a barbarskou krutostí absolutní moci.

Mongkutův konec je stejně fascinující a symbolický jako jeho život plný rozporů. V roce 1868 král s naprostou přesností vypočítává datum a místo úplného zatmění slunce a zve nejvýznamnější evropské vědce do odlehlé oblasti v malajské džungli k důkazu své vědecké převahy. Výpočet je sice brilantní a bezchybný, ale výprava do nehostinných bažin se králi stává osudnou. Nakazí se tam agresivní formou malárie, jíž po návratu do Bangkoku, oslaben věkem i vyčerpáním, podléhá.

Umírá jako muž, který sice otevírá Siam modernímu světu, ale ve svém nitru zanechává temný, nesmazatelný stín svých mrtvých manželek a obětí. Jeho odkaz je plný fascinujících paradoxů – na jedné straně zachraňuje zemi před potupnou kolonizací, zavádí tisk a moderní školství, na straně druhé nechává za sebou krvavé stopy v soukromí, které má zůstat světu navždy skryto. Je to vládce, který miloval hvězdy, ale nedokáže pochopit lidské srdce, pokud nebuší v rytmu jeho vlastních pravidel.

Příběh Ramy IV. dodnes vyvolává v Thajsku bouřlivé emoce a kontroverze. Zatímco na Západě je vnímán jako rozporuplný hrdina bojující s tradicemi, v samotném Thajsku je jakékoli zpochybňování jeho důstojnosti přísně trestné podle zákonů o urážce majestátu. Skutečná pravda o životě v Zakázaném městě Nang Harm pravděpodobně leží někde uprostřed mezi romantizující hollywoodskou fikcí a syrovými deníky evropských cestovatelů.

Jisté však zůstává, že Mongkut je jedním z posledních velkých orientálních vládců věřících v nebezpečnou iluzi, že lze jednou rukou ovládat moderní technologie a druhou bičovat svůj harém podle středověkých regulí. Jeho osud nám připomíná věčné nebezpečí absolutní moci, která dokáže zatemnit i ten nejjasnější a nejvzdělanější mozek. Skutečná modrá krev totiž v historii příliš často bývá vykoupena krví těch, kteří se odvážili milovat, snít nebo jen prostě žít bez výslovného králova svolení.