Arcivévoda v ženských šatech: Pád krále skandálů odstartovala facka ve veřejných lázních

Vídeňské lázně Centralbad se topí v horké páře a vůni drahých mýdel. Je rok 1904 a mezi nahými těly se pohybuje muž, kterého zná celá monarchie. Najednou pleskne facka a prořízne vlhký vzduch jako výstřel.

Arcivévoda Ludvík Viktor (1842–1919), nejmladší bratr císaře Františka Josefa I. (1830–1916), právě schytal pořádný políček od urostlého důstojníka, jehož se pokouší nepříliš diskrétně svést.

Tento incident se stává pověstnou poslední kapkou v poháru trpělivosti jeho bratra monarchy. Pověst dynastie visí na vlásku. „Pošlete ho do Klessheimu a ať se tam raději převléká za ženu, než aby nám dělal takovou ostudu v centru Vídně,“ hřímá údajně panovník, když podepisuje dekret o bratrově vyhnanství.

Přezdívka „Luziwuzi“, již Ludvíkovi potupně přišije vídeňská ulice, v sobě nese hluboký výsměch. Zatímco „Luzi“ je zdrobnělina jména, výraz „wuzi“ ve vídeňském dialektu označuje něco titěrného, s čím se někdo neustále mazlí nebo co je až nezdravě opatrované. Pro konzervativní Vídeň je tak arcivévoda pouhým „Ludvíčkem-mazlíčkem“, dekadentní figurkou, kterou upjatý rakouský dvůr nedokáže a nechce strávit.

Ludvík Viktor přichází na svět jako páté a poslední dítě arcivévody Františka Karla a ambiciózní Žofie Bavorské (1805–1872). Zatímco jeho bratři přijímají jasně narýsovaný osud – František Josef usedá na rakouský trůn a Maxmilián (1832–1867) kráčí vstříc popravčí četě v Mexiku – pro benjamínka Ludvíka zbývá jen role dvorského doplňku.

Matka Žofie ho zbožňuje a rozmazluje, což u něj buduje nechuť k vojenské kariéře. I jako mecenáš Ringstraße se snaží vybočit; nechává si postavit velkolepý palác, v jehož prostorách dnes ironií osudu sídlí vídeňské kasino. Namísto šavle a bitevních polí ho však zajímá umění, šperky a lidé vybočující z řady. Jeho velkou vášní je také fotografování, přičemž nejraději pózuje v neobvyklých kostýmech, které dráždí upjatý dvůr.

Jeho život ve Vídni představuje jeden velký večírek na hraně propasti. Ludvík Viktor neskrývá svou náklonnost k mužům v době, kdy je taková orientace trestným činem. Nejenže se netají sympatiemi k mužům, ale propadá nebezpečné zálibě v převlékání. Ve svém paláci na Schwarzenbergplatz ukrývá tajné pokoje plné paruk a drahých rób. „Vypadáte v těch krajkách lépe než polovina mých dvorních dam,“ utrousí prý jízlivě císař, když spatří fotografii svého bratra v baletním tutu.

Ve svých tajných komnatách Ludvík Viktor zcela odhazuje upjatou uniformu a propadá vášni pro ženskou identitu. Jeho šatník odhalí zálibu v nadýchaných baletních sukních, v nichž se nechává provokativně fotografovat, i v těžkých rokokových róbách po vzoru Marie Antoinetty. S oblibou se stylizuje také do role orientální tanečnice se závoji nebo pastýřky s krajkovým čepcem. Pro arcivévodu to není jen maškarní ples, ale vzpoura v hedvábí proti strohému světu jeho bratrů.

Skandály se ale rychle množí. Ludvík se obklopuje pohlednými pobočníky a mladými umělci, jimž štědře platí. Vídeňská policie si vede obsáhlé spisy o jeho návštěvách pochybných podniků, ale císař mlčí. Vše mění až potupná rána v lázních Centralbad, jež odhalí jeho slabost pro vojáky doslova v celé nahotě.

Ludvík Viktor ale není jen obětí, je i „ušima a ústy“ Vídně v té nejhorší podobě. S císařovnou Alžbětou, zvanou Sissi (1837–1898), která je manželkou jeho bratra, se upřímně nesnáší. Svou švagrovou neustále častuje posměšky za její potřebu věčně unikat z Vídně – v soukromí ji nazývá „splašenou lokomotivou“.

Jeho útoky však zacházejí mnohem dál a míří na nejcitlivější místa; drsně zpochybňuje, že nejmladší dcera císařského páru Marie Valerie (1868–1924) je skutečně dcerou jeho bratra.

Sissi mu nezůstává nic dlužná. Nazývá dvorního pleticháře „jedovatým plazem“ a zakazuje svým dětem, aby se strýcem trávily čas. Bojí se jeho špatného vlivu a prořízlé pusy, která nešetří nikoho z rodiny.

Trest přichází bleskově. Ludvík Viktor putuje do vyhnanství na salcburský zámek Klessheim. Aby rodina zachránila pověst, prohlašuje ho za duševně chorého. Nad jeho životem bdí přísný dozor bachařů – jeho osobní personál tvoří důstojníci, kteří na něj pravidelně donášejí do Vídně. V izolaci Ludvík propadá záchvatům vzteku a podle svědků v amoku ničí drahé servisy míšeňského porcelánu.

Jenže právě v odloučení „Luziwuzi“ překvapí. Buduje rozsáhlé sbírky umění, podporuje salcburské divadlo a stává se štědrým sousedem, jenž dává peníze na nemocnice. Zatímco Vídeň na něj chce zapomenout, Salcburk ho miluje pro jeho lidskost.

Při pohledu na Luziwuziho život se nelze ubránit pocitu, že se narodil o celé století dříve, než měl.

Nepřipomíná vám to něco? Jeho záliba v šokování, hravá dekadence a bourání hranic mezi mužským a ženským světem jako by z oka vypadly Freddiemu Mercurymu (1946–1991). Legendární frontman Queen se s podobnou chutí převlékal do ženských šatů (vzpomeňme třeba na klip I Want to Break Free) a pořádal výstřední večírky, které otřásaly Londýnem stejně jako ty Ludvíkovy Vídní.

Rozdíl je jen v tom, že zatímco Ludvík skončil v izolaci, dnešní hvězdy na své „jinakosti“ staví globální kariéru. Stačí se podívat na Harryho Stylese, který jako první muž na obálce Vogue pózoval v róbě s krajkami, nebo na rakouský fenomén Conchitu Wurst, která v ženských šatech a s plnovousem dobyla Eurovizi.

A co teprve bizarní vystoupení „modrého Bakcha“ Philippa Katerinea na zahájení LOH v Paříži (2024)? To, co dnes svět sleduje s úžasem v přímém přenosu, provozoval „Luziwuzi“ v tichosti za zdmi svých komnat – jen s tím rozdílem, že tehdy za to následoval doživotní trest.

Když v roce 1914 vypukne první světová válka, starý arcivévoda ji vnímá jako konec světa. Umírá v lednu 1919, jen pár měsíců po rozpadu monarchie. Svět, jenž ho odsuzoval, mizí v prachu dějin a on odchází tiše. Ani po smrti se nevrací k rodině – jeho hrob se nachází mimo císařskou kryptu v Siezenheimu. Aukce století, tedy rozprodej jeho majetku v roce 1921, pak šokuje celou Evropu tím, v jakém nepředstavitelném přepychu žil.

Příběh „Luziwuziho“ odhaluje pravdu o tom, jak krutá dokázala být habsburská zlatá klec pro ty, kteří se narodí jiní. Dnes je Ludvík Viktor mnohými vnímán jako symbol jinakosti a tragická oběť homofobie v nejvyšších kruzích. Jeho osud připomíná, že pod nánosem císařských titulů a řádů tlučou srdce, jež touží po svobodě víc než po moci.