Byl to velkolepý thriller našich dějin: Po prvním setkání Břetislava a Jitky zůstala spoušť a mezinárodní skandál

Nehybný vzduch ve Schweinfurtu náhle protne zběsilý dusot kopyt. Stěny kláštera obvykle slyší jen tiché modlitby, teď je ale prořezává řinkot oceli a smrtelný chropot stráží. Břetislav I. (* kolem 1002 – † 1055) nehodlá ztrácet čas. Jde ve stopách svého otce, knížete Oldřicha, který kdysi Boženě nedal na výběr a prostě ji unesl. Břetislavovy ambice ale míří mnohem výš.

Na svých cestách po říši se mladý Přemyslovec v roce 1021 dozvídá o Jitce ze Schweinfurtu (* před 1003 – † 1058) ze vznešeného bavorského rodu Babenberků. Rodina ji raději uklidí do kláštera, aby zde pod dohledem abatyše získala vzdělání a vyčkala na sňatek, jenž upevní moc jejího rodu. Břetislav I. ji sice nikdy neviděl, ale její původ je pro něj absolutní zárukou, že rodová příslušnost jeho budoucích potomků už nebude nikdy zpochybňována. Tak, jak to on sám musí snášet celý život potupu kvůli původu své matky. Musí ji mít za každou cenu!

Když se konečně probojovává k dceři mocného markraběte, není to romantické setkání, ale mocenské gesto. Břetislav I. Jitku strhává na koně. Kronikář Kosmas, který Břetislava později pro jeho udatnost nazve „českým Achillem“, sice barvitě líčí, jak kníže při ústupu rozsekne mečem bytelnou dřevěnou závoru u klášterní brány, ale realita je pravděpodobně méně epická. Ale o to krvavější. Kníže se musí s Jitkou prosekat přes mečem se rozmachující stráže. Povede se a on okamžitě mizí s šokovanou Jitkou na hřbetu svého oře v lesích. Zůstává za nimi spoušť a rozhořelý mezinárodní skandál.

Následná honička, jíž barvitě zachycuje český film Břetislav a Jitka z roku 1974, odhaluje temnou stranu středověké cti. Břetislavova družina, kryjící ústup knížete s jeho kořistí, nemá šanci. Zatímco únosce uhání k českým hranicím, jeho věrní rytíři padnou do rukou rozzuřených pronásledovatelů.

Msta je krutá a blesková. Podle některých historických svědectví a filmového zpracování nejsou tito muži jen zabiti – jsou předtím bestiálně mučeni. Německý markrabě nechává Břetislavovým bojovníkům usekat nosy, uši a co je nejmrazivější, utínají jim i nohy, aby už nikdy nemohli nasednout na koně. Poté je zmasakrují. Je to jasný vzkaz českému levobočkovi: tvá troufalost je vykoupena krví tvých nejbližších.

Břetislavův nástup k moci v roce 1035 nepřipomíná slavnostní korunovaci, ale spíše pacifikaci nebezpečného doupěte. Když jeho otec Oldřich v listopadu 1034 náhle umírá, země se zmítá v chaosu. Budoucí panovník musí nejprve vyřešit nároky svého oslepeného strýce Jaromíra a čelit intrikám mocných rodů. Teprve poté, co je Jaromír v roce 1035 brutálně zavražděn oštěpem na toaletě knížecího dvorce v Lysé nad Labem - vrah na něj číhal v jímce pod prkny - se Břetislav I. definitivně ujímá vlády. Jako syn zapuzené manželky a „ženy z lidu“ musí neustále dokazovat svou legitimitu mečem.

Vávrova filmová freska Oldřich a Božena z roku 1984 nám knížete Oldřicha představuje jako muže, který v Boženě nenachází jen milenku, ale doslova biologickou záchranu dynastie. Břetislav I. se rodí do světa, kde mu nic nepatří. Přichází na svět kolem roku 1002, v době, kdy je jeho otec legálně ženat s neplodnou Němkou Jutou. Každý krok mladého Břetislava tak sledují nepřátelské zraky církve, která v něm vidí jen levobočka, navíc od neurozené ženy.

Historici se shodují, že ke svatbě s unesenou Jitkou ze Schweinfurtu dochází v Olomouci kolem roku 1021. Z únosu se tak stává trvalý a politicky neřešitelný svazek. Svatba není romantickým obřadem, ale legalizací „stavu nouze“.

Břetislavův státní zájem sahá až do ložnic poddaných. V roce 1039 vyhlašuje nad hrobem svatého Vojtěcha v polském Hnězdně svá slavná Dekreta. Pod svatou slupkou se však skrývá tvrdá sociální kontrola. Smilstvo, mnohoženství a rozvody jsou přísně zakázány. Kdo neposlechne, toho čeká bič, oholení hlavy nebo vyhnanství do Uher.

Tento moralistický zápal je ale paradoxní. Sám totiž pochází z hříšného svazku a svou ženu si musí ukrást, protože mu ji jako bastardovi nikdo nechce dát dobrovolně. Přesto nyní vystupuje jako strážce čistoty. Proč? Protože ví, že pevná rodina je základem stabilního státu. Břetislav I. kraluje z Pražského hradu, tehdy ještě zčásti dřevěného hradiště, jež mění v nedobytnou pevnost a centrum budoucí středoevropské mocnosti.

Když polský stát kolabuje v anarchii, Břetislav I. neváhá ani vteřinu. Vše začíná v létě roku 1038, kdy drtivým úderem obsazuje Slezsko a klíčovou Vratislav. Polsko hoří a český kníže v tažení pokračuje s nevídanou dravostí.

Muž, který viděl své nejvěrnější zmasakrované a zmrzačené, už nezná politický kompromis. Jeho tažení do Polska není jen akt agrese, ale i promyšlený tah vabank, kterým chce Břetislav povýšit Prahu na úroveň evropských metropolí a definitivně smýt stín svého původu. Na jaře roku 1039 už jeho vojska stojí před branami Hnězdna a Poznaně. Břetislav I. tehdy ovládá území od Slezska až po Moravu – jeho říše je největší v historii dosavadních Přemyslovců.

Jako nejcennější kořist si odváží ostatky svatého Vojtěcha a sto vozů zlata. Není to jen náboženská pouť, je to gigantická krádež identity sousedního státu. Kníže chce v Praze arcibiskupství a svatý mučedník mu k tomu má dopomoci. Jeho loupeživé tažení sice budí hněv císaře Jindřicha III., ale Břetislav I. se ukazuje jako mistr politického realismu. Ukradený světec má legitimizovat jeho moc a udělat z Prahy duchovní centrum Evropy.

Jeho vláda není jen o triumfálních taženích, ale o neustálém střežení vlastních zad. Tuto éru lemují mordy a rod Vršovců, který se pokouší Přemyslovce vyhladit, je stále nebezpečně blízko. Tato mocná klika vnímá Břetislava jako zranitelného levobočka a jejich nenávist je patologická. Jsou to profesionální spiklenci se špehy i v knížecí kuchyni, jejichž ruce jsou už dekády rudé krví přemyslovských dětí.

Břetislav ví, že jakákoliv slabost v nich probouzí predátory. Čelí pokusům o otravu; každý pohár vína či sousto na hostině může být jeho posledním. Napětí na Pražském hradě by se dalo krájet a stačí křivý pohled, aby dvořan skončil v rukou katů. Kníže chápe, že pro dvě slunce není v zemi místo, a rozhoduje se Vršovce vymazat z mapy dřív, než oni jeho.

Žije v permanentní paranoii, spí s mečem u lůžka a mění ložnice několikrát za noc. Vědomí, že se vrah může skrývat za každým závěsem, v něm zabíjí soucit. Aby udržel korunu i hlavu, stává se děsivějším než jeho nepřátelé. Rozjíždí mašinérii čistek a popravuje desítky velmožů. Pro odbojné pány už není cesty zpět – buď se skloní, nebo skončí v hromadných hrobech. Břetislav I. buduje zemi, kde se bojí každý. Kromě něj samotného.

Příběh Jitky ze Schweinfurtu nakonec dostává nečekané rozuzlení. Ačkoliv je unesenou kořistí, stává se Břetislavovi I. oporou. Jejich manželství dává knížeti pět synů, čímž definitivně zachraňuje rod před vymřením. Jsou to: Spytihněv II., Vratislav II. (budoucí první český král), Konrád I. Brněnský, Jaromír (biskup) a Ota I. Olomoucký.

Břetislav I., který se k moci prodírá skrze skandály a krev, nakonec umírá v roce 1055 v Chrudimi. Jitka ho přežívá o tři roky a umírá v exilu v Uhrách. Jeho odkaz je jasný: stát se nestaví u jednacího stolu, ale na bitevním poli a v ložnici.

Z levobočka, který se nebál unést dceru mocného markraběte a proklát každého, kdo mu stál v cestě, se stává muž, který vtiskl českému státu jeho tvář. Příběh Břetislava I. a Jitky tak zůstává velkolepým thrillerem našich dějin. A důkazem, že i z největšího skandálu může vzejít dynastie, která ovládne srdce Evropy.