Život v zajetí dokonalosti: Tetovaná rebelka s vosím pasem zaháněla hlad cigaretami a kokainem

Ženevské nábřeží zalévá ostré zářijové slunce roku 1898. Císařovna Alžběta Bavorská (1837–1898), inkognito jako hraběnka z Hohenemsu, spěchá se svou dvorní dámou k parníku. Najednou k ní přistoupí muž a prudce ji udeří do hrudi. Sissi zavrávorá, ale díky ocelové disciplíně a neuvěřitelně utaženému korzetu se narovnává.

„Co se to se mnou vlastně stalo?“ ptá se nechápavě, když jí dvorní dáma pomáhá na palubu. Netuší, že jí v hrudi vězí neviditelná smrt. Italský anarchista Luigi Lucheni ji právě probodl tenkým trojhranným pilníkem, který nabrousil do tvaru jehly. Ocelová zbroj jejího korzetu funguje jako smrtící tlakový obvaz – drží ránu uzavřenou a krev uvnitř. Teprve po uvolnění šněrovačky se hráz protrhne a nejkrásnější žena Evropy během chvilky umírá na vnitřní vykrvácení. Pilník v rukou šílence právě ukončuje éru, která je mnohem temnější, než nám kdy přiznávají filmová plátna.

Cesta Sissi na trůn začíná jako největší rodinný skandál století. V srpnu 1853 v lázeňském letovisku Bad Ischl osud zamíchá kartami. Toto město je pro Habsburky osudové – slouží jako jejich letní sídlo a právě zde František Josef I. později podepíše manifest k první světové válce. Původně si má třiadvacetiletý panovník (1830–1916) vzít její starší a vzornou sestru Helenu (1834–1890). Císař se však v Bad Ischlu na první pohled zamiluje do patnáctileté Sissi.

„Císař je tak neobyčejně laskavý, jen kdyby to nebyl císař,“ svěřuje se mladá Alžběta své matce, když si uvědomuje váhu koruny. Sňatek z roku 1854 není pro Alžbětu romantikou, ale nárazem do zdi vídeňského Hofburgu. Dívka, která přichází na svět se zoubkem, což má být znamení štěstí, se ocitá v kleci, kterou nenávidí. „Manželství je nesmyslná instituce. Člověk je v patnácti prodán a uzavře závazek, kterému nerozumí a kterého bude později osmadvacet let nebo i déle litovat, a který už nelze zrušit,“ píše si později do svého deníku.

Sissi je svou krásou patologicky posedlá. Její vlasy dosahují délky až k patám a jsou tak těžké, že jí způsobují silné bolesti hlavy. Každodenní péče o ně trvá minimálně tři hodiny. „Jsem otrokyní svých vlasů,“ říká odevzdaně, zatímco se během česání učí cizí jazyky. Jednou za tři týdny jí komorné myjí hřívu směsí koňaku a žloutků – rituál na celý den.

Kromě tělocvičen ve svých sídlech miluje především koně. Je považována za jednu z nejlepších a nejodvážnějších koňských jezdkyň své doby v celé Evropě. Její vášeň pro akrobacii jde tak daleko, že v mládí uvažuje o útěku k cirkusu a později si nechává postavit vlastní manéž. Její vosí pas měří neuvěřitelných 40 až 50 centimetrů. Při výšce 172 centimetrů váží sotva padesát kilogramů. „Jíst znamená pro mě jen nutnost k přežití, nikoliv požitek,“ odbývá dvořany během hladovek, kdy pije jen šťávu ze syrového masa.

Pod nánosem etikety se skrývá rebelka. V jednapadesáti letech šokuje okolí, když si v přístavní krčmě nechává na rameno vytetovat modrou kotvu. Aby zahnala hlad a deprese, vykouří desítky cigaret denně a sahá po kokainu, který legálně užívá ve formě kapek proti úzkosti.

Svou krásu si chrání bizarně: spí s maskou ze syrového masa a po 32. roce věku zakazuje své portrétování. „Chci být pro svět neustále mladá,“ vysvětluje své radikální rozhodnutí.

Úzkostlivě se vyhýbá smíchu s otevřenými ústy. Drastické diety a kouření se podepisují na jejím zdraví – má údajně špatné a zažloutlé zuby, za které se hluboce stydí. I proto na veřejnosti neustále používá vějíř. S posedlostí vzhledem souvisí i její zvláštní koníček – sbírá fotografie jiných krásných žen z celého světa, aby mohla neustále srovnávat jejich půvab s tím svým.

Její vztah k mužům je plný paradoxů. Císaře miluje, ale fyzický kontakt s ním ji děsí. Skutečná vášeň v jejím životě chybí, a tak ji hledá v platonických vzplanutích. Nejvíce se spekuluje o jejím vztahu k maďarskému hraběti Gyulovi Andrássymu (1823–1890). Tomuto „krásnému oběšenci“, jak se mu přezdívalo kvůli jeho revoluční minulosti, Sissi zcela propadne. Vídeňský dvůr si šeptá, že dcera Marie Valerie je ve skutečnosti jeho, nikoliv císařova – Alžběta si však s hrabětem raději vyměňuje politické vize a verše než milostná psaní.

Dalším v řadě je britský kapitán George „Bay“ Middleton, nejlepší jezdec své doby. Sissi s ním tráví celé dny v sedle během honů v Anglii a Irsku, což vyvolává skandální klepy o jejich blízkosti. Císařovně však stačí obdiv v očích mužů; jakmile se někdo pokusí překročit hranici platonické úcty, Sissi prchá. Svému muži dokonce sama dohazuje milenku Kateřinu Schrattovou. „Františku, opatruj se, a pokud ti bude smutno, zajdi ke Kateřině,“ píše mu s ledovým klidem, jen aby mohla bez výčitek svědomí utíkat na moře.

Mateřství je pro Alžbětu spíše zdrojem traumat než naplněním. Kvůli drastickým zásahům tchyně si k prvním třem dětem nikdy nevybuduje pevné pouto a tragická smrt prvorozené Žofie (1855–1857) v ní zanechává celoživotní výčitky. Zatímco dcera Gisela (1856–1932) vyrůstá v citovém chladu, v korunním princi Rudolfovi (1858–1889) vidí císařovna svůj vlastní rozervaný obraz.

Jeho následná sebevražda v Mayerlingu ji definitivně zlomí. Jedinou citovou kompenzací se jí stává nejmladší dcera Marie Valerie (1868–1924), kterou jako své „maďarské dítě“ zahrnuje až dusivou láskou a jako jediné jí dovolí sňatek z čisté lásky.

Život Sissi lemuje smrt. Poté, co Rudolf ukončil svůj život, Alžběta až do konce svých dnů neodložila černé šaty. „Rudolf mi vzal mou duši, teď už jen čekám na tělo,“ říkala v hluboké depresi. Císař František Josef I. zůstává bez přímého dědice a role následníka přechází na jeho synovce, Františka Ferdinanda d’Este (1863–1914). Alžběta se už nedožije chvíle, kdy i tento následník umírá při atentátu v Sarajevu.

Její vrah Luigi Lucheni (1873–1910) ji v Ženevě probodl nabroušeným pilníkem jen proto, že chtěl zabít „někoho z vysoké šlechty“. Doufal v popravu, ale dostal doživotí; v roce 1910 se v cele oběsil na vlastním opasku. Pro Sissi, jejíž nejoblíbenější kůň se jmenoval Nihilist, byl její vlastní konec jen logickým vyústěním. „Smrt není nic jiného než odhození starého šatu,“ prohlásila kdysi. V Ženevě tento šat konečně odložila navždy.

Příběh Alžběty Bavorské je neúprosnou pravdou o tom, že ani neomezené bohatství a dechberoucí krása nejsou zárukou štěstí. Sissi se po celý život snaží uniknout z vězení dvoru, ale nevědomky se uzavírá do těsnějšího žaláře – kultu vlastního těla a strachu ze stárnutí. Její osud varuje, že posedlost kontrolou nad vlastním obrazem ničí radost z bytí. Když se krása a štíhlost stanou jediným měřítkem hodnoty, mění se existence v nekonečnou hladovku těla i duše.

Císařovna marně hledala klid na širém moři, zatímco si své démony vezla s sebou. Byla bytostí plnou úzkostí, které skrývala za vějířem, a její odkaz zůstává mementem pro dnešní svět „filtrů“. Sissi byla především tragickou ženou, chápající, že nejtěžší bitvy se odehrávají pod nejtěsněji utaženými korzety našich vlastních myslí.