Král Hollywoodu nad Seinou: Milosrdná lež doprovodí „věčného prince“ až do hrobu

Svět ho miluje jako Fanfána Tulipána, pod maskou neohroženého dobrodruha se však skrývá muž s tváří anděla, ale s duší rozervanou rodinným traumatem. Gérard Philipe (1922–1959) je nejzářivější hvězdou poválečné Francie, ikonou zosobňující šarm, eleganci i hlubokou melancholii.

Pojďme tedy nahlédnout za oponu slávy muže, který se stává „králem Hollywoodu nad Seinou“, přestože jeho srdce vždy bije pro skromná divadelní prkna. Navíc, jeho osud je zpečetěn milosrdnou lží v okamžiku, kdy je na absolutním vrcholu.

Jeho cesta ke slávě začíná v prachu jihofrancouzského Cannes, ale provázejí ji podivná znamení. Rodí se jako Gérard Albert Philip, ovšem na radu kartářky své matky si ke jménu přidává písmeno „e“. Věří, že třináct písmen v podpisu mu přinese štěstí. Původně má na přání otce studovat práva, ale brzy ze školy utíká, aby se naplno věnoval herectví. „Chci být vším a ničím zároveň, chci žít tisíc životů v jednom,“ vysvětluje své rozhodnutí opustit jistotu právnické kariéry.

Zatímco však jeho hvězda stoupá, rodinu drtí stín otcovy minulosti. Marcel Philip je během války aktivním kolaborantem a stoupencem režimu ve Vichy. Po osvobození je odsouzen k trestu smrti, ale Gérard, ač sám antifašista a levicový idealista, otci pomůže k útěku do španělského exilu. Tento vnitřní rozpor – láska k otci, kterého finančně podporuje, versus naprostý odpor k jeho názorům – se stává hercovým celoživotním traumatem, které se snaží přebít svou politickou angažovaností v odborech a mírových hnutích.

Gérard Philipe není jen francouzským idolem, jeho kořeny sahají až do srdce Evropy. Jeho babička Wilhelmine-Elisabeth Seligerová pochází z Prahy, na což je herec patřičně hrdý. Díky ní je ze čtvrtiny Čech a k našemu hlavnímu městu má velmi vřelý vztah. Když v březnu 1955 navštěvuje tehdejší Československo s pařížským Národním lidovým divadlem (TNP), Praha zažívá nefalšované šílenství, které si nezadá s příjezdem největších rockových hvězd.

Davy fanynek zcela ucpávají okolní ulice a doprava v centru se prakticky zastavuje. Ženy jsou tak zoufalé, že se pokoušejí šplhat po hromosvodech a římsách hotelu Ambassador na Václavském náměstí, jen aby zahlédly jeho uhrančivý pohled v okně. Traduje se, že při pokusu projít z hotelu do auta mu rozvášněné obdivovatelky doslova trhají sako.

Přes tento chaos zůstává Philipe neuvěřitelně skromný, i když ho hysterie kolem jeho osoby spíše uvádí do rozpaků. „Nechápu to, jsem jen člověk, který se snaží dělat svou práci poctivě,“ říká skromně svým hostitelům. Herečky jako Vlasta Chramostová nebo Jiřina Jirásková na něj vzpomínají jako na plachého člověka. Z Prahy si odváží ručně vyřezávané loutky pro své děti, dceru Anne-Marie a syna Oliviera, nahrávky české vážné hudby a také zážitek z návštěvy klasické pivnice. „Cítím se tu jako doma,“ prohlašuje tehdy s odkazem na svou babičku. Slibuje, že se vrátí, což kvůli brzkému skonu bohužel nestihne.

Za svou krátkou, ale neuvěřitelně intenzivní kariéru natočí celkem 32 filmů, které z něj dělají globální celebritu. Jako prostořeký dobrodruh ve filmu Fanfán Tulipán (1952) okouzluje svět svou fyzickou energií a akrobacií, přičemž většinu kaskadérských kousků dělá sám. Právě za tento snímek získává prestižní cenu na festivalu v Cannes, a ačkoliv jde o kolektivní úspěch filmu, on sám je jeho duší. Role Fabrizia del Donga ve Věznici parmské (1948) z něj zase dělá „prince francouzského filmu“ a definuje obraz ušlechtilého, melancholického mladíka.

I když ho film živí a dělá z něj miláčka publika, jeho skutečnou vášní je divadlo. Jako klíčový člen pařížského Národního lidového divadla (TNP) pod vedením režiséra Jeana Vilara dychtí po vážných rolích. Před smrtí intenzivně pracuje na Hamletovi, roli, která mu má přinést konečné umělecké vykoupení. „Divadlo je pravda, film je jen krásný odlesk,“ svěřuje se kolegům v šatně. V jeho předposledním velkém filmu Milenci z Montparnassu (1958), kde hraje malíře Modiglianiho, už mnozí v jeho vyhublé tváři a horečnatém pohledu vidí předzvěst blížícího se konce.

Ačkoliv je v médiích prezentován jako ideální manžel a oddaný otec, jeho soukromí je předmětem mnoha spekulací, které dodnes vyvolávají otázky. S manželkou Anne se seznamuje v roce 1946; je o pět let starší a kvůli němu opouští manžela i syna. Jejich vztah média vykreslují jako osudovou a čistou lásku, což potvrzuje i její oddanost v nejtěžších chvílích. „Anne je můj klid v bouři, bez ní bych byl jen prázdnou schránkou,“ píše v jednom z dopisů.

V zákulisí pařížské umělecké bohémy kolem básníka Jeana Cocteaua se však šeptá o Gérardově bisexualitě. Často se mluví o jeho velmi blízkém vztahu s hercem Jeanem Maraisem, který je v té době otevřeně homosexuální. Ačkoliv jsou velcí přátelé, Marais ve svých pamětech o žádném milostném poměru přímo nepíše, aby chránil Gérardův status národního idolu. I když někteří kolegové z divadla naznačují, že Gérard má pletky s muži i ženami, Anne Philipová až do své smrti v roce 1990 jakékoli spekulace odmítá a udržuje obraz jejich neposkvrněného manželství.

Konec přichází bleskově a je obestřen tragédií, kterou by nevymyslel ani ten nejlepší scenárista. Během roku 1959 se cítí extrémně unavený, což přisuzuje stresu z natáčení v Mexiku a příprav na Hamleta. V listopadu podstupuje operaci, o které věří, že je pouhým odstraněním abscesu na játrech. Lékaři však po otevření zjišťují, že má rakovinu v posledním stádiu a zbývají mu dny života.

Anne se po dohodě s lékaři rozhodne pro milosrdnou lež. Gérard se probouzí z narkózy s vírou, že operace dopadla dobře. „Už se cítím lépe, brzy zase vyrazíme na venkov,“ šeptá své ženě, zatímco ona předstírá optimismus a společně plánují budoucí dovolenou. Poslední dny tráví čtením antických tragédií a děl o svatém Ignáci z Loyoly.

Umírá v klidu, ve spánku, 25. listopadu 1959, necelé tři týdny po svých sedmatřicátých narozeninách. Když zprávu oznamuje rozhlas, Francie se doslova zastavuje a lidé pláčou v ulicích. Podle svého přání odpočívá v kostýmu kastilského rytíře Rodriga ze slavné hry Cid. Leží v jednoduchém hrobě porostlém barvínkem v provensálské vesnici Ramatuelle jako symbol věčného mládí. Posmrtně mu francouzská filmová akademie v roce 1990 uděluje čestného Césara jako vyznání lásky herci, který pro Francii znamenal víc než jen tvář na plakátě.

Příběh Gérarda Philipa nám připomíná, že i ty nejzářivější hvězdy nesou břemena, která zůstávají skryta za oponou veřejného obdivu. Možná právě v té křehké rovnováze mezi hrdinstvím na plátně a vnitřním zápasem v soukromí tkví tajemství jeho nesmrtelnosti – zůstal pro nás věčným princem i proto, že mu osud nedovolil zestárnout a ztratit své kouzlo.