Její tvář kdysi zbožňoval celý svět: Křehkou herečku krutě opustil Delon, syna jí sebrala zubatá

Pařížský byt na luxusní Rue de Barbet de Jouy se v květnové ráno roku 1982 utápí v mrazivém tichu. U psacího stolu sedí žena, jejíž tvář kdysi zbožňoval celý svět. Teď ale její rysy ovládá už jen hluboká únava a stíny po barbiturátech. Romy Schneider (1938 – 1982) upíjí další sklenku vína a marně se snaží přehlušit běsnění démonů ve své hlavě.

Herečka, jejíž výročí 44 let od smrti si v roce 2026 připomínáme, právě prohrává svůj největší zápas. Ze slavné filmové princezny se stává zlomená žena, která po tragické ztrátě syna už v sobě nenachází sílu dál žít. Stačí jediný pohled na její poslední fotografie a spatříte ženu, které život vyrvává srdce z těla. Její osud, připomínající pád do hluboké, černé propasti, z níž už není návratu, se naplňuje uprostřed luxusu a naprosté osamělosti v pouhých 43 letech.

Její život je od začátku zastíněn německými dějinami. Rodí se jako Rosemarie Albach ve Vídni svému hereckému otci Wolfu Albachovi-Rettymu a filmové matce Magdě Schneider. Jak píše britský The Guardian v článku Rehabilitace Romy Schneider (2008), z jejich rodinného domu mají přímý výhled na Hitlerovo rekreační sídlo Obersalzberg. Právě tam je führer osobně přijímá a později prohlašuje Magdu za svou nejoblíbenější herečku.

Sama Romy později šokuje tvrzením, že její matka a Hitler spolu mají milostný poměr. Tento temný stín ji pronásleduje v každém německém rozhovoru. Možná právě proto se později ve svých rolích snaží o osobní pokání – není náhoda, že si během kariéry zahraje mnoho nacisty pronásledovaných Židovek. Svůj debut si přitom odbývá už v patnácti letech ve filmu Šeříky až bílé začnou kvést (1953) po boku své matky. O svém hereckém údělu později poznamená: „Dokážu na plátně všechno, ale v reálném životě nic.“

Raketový vzestup jí zajišťuje trilogie Sissi (1955), Sissi – Mladá císařovna (1956) a Sissi – Osudová léta císařovny (1957). Celá Evropa jí leží u nohou, ale Romy svou životní roli začíná upřímně nenávidět. „Sissi na mně lpí jako lepkavá ovesná kaše,“ postěžuje si, když cítí, že ji postava císařovny Alžběty uvězňuje v korzetu naivní panenky. Její touha po svobodě je tak silná, že odmítá astronomický, tehdy milionový honorář za čtvrtý díl. Chce být víc než jen plakát pro turisty – touží po vážném herectví.

Jenže když odchází do Francie a později zkouší Hollywood ve snímku Kardinál (1963), němečtí fanoušci jí to nikdy neodpouštějí. Tisk ji tehdy označuje za zrádkyni národních hodnot. Romy na to odpovídá s pýchou: „Nejsem žádná národní relikvie, jsem jen žena, která chce hrát.“

Zásadním mužem jejího života se stává Alain Delon. Potkávají se při natáčení filmu Kristýna (1958) a zpočátku si prý vůbec nepadnou do oka. Jenže nenávist střídá spalující vášeň. Jsou zasnoubeni pět let, ale svatby se nikdy nedočkají. Delon ji sice něžně oslovuje „puppelé“ (má malá panenko), ale jejich vztah je jako jízda na hřbetu tygra.

V roce 1963 přichází rána. Delon ji krutě opouští – nechává jí vzkaz na rozloučenou a odlétá s jinou ženou do Mexika. Romy je v troskách a podřeže si žíly. Naštěstí neúspěšně. I když se později opět profesně scházejí v kultovním thrilleru Bazén (1969), jizvy na její duši už nikdy nemizí. Později přijímá francouzské občanství a Francie se pro ni stává domovem, kde ji konečně milují pro její talent. Během své bohaté kariéry natáčí 61 filmů, exceluje na divadelních prknech v Paříži i Berlíně a za své výkony získává mimo jiné dvě prestižní filmové ceny César za snímky Důležité je milovat (1975) a Docela obyčejný příběh (1978). Při přebírání jedné z nich pronese: „Děkuji všem, kteří mi věřili, když jsem já sama v sebe věřit přestala.“

Romy však nezůstává jen u hraní. V říjnu 1979 projeví silné občanské postoje, když se připojí k přibližně 400 významných osobností francouzského kulturního života. Podepisuje petici za propuštění budoucího českého prezidenta Václava Havla, který je po zinscenovaném procesu s členy VONS odsouzen ke čtyřem a půl letům vězení. Po boku Jeana-Paula Sartra, Simone de Beauvoirové či Simone Signoretové tak bojuje za svobodu slova v komunistickém Československu. Ukazuje tím světu, že už dávno není tou naivní holčičkou z Rakouska, ale ženou s jasným morálním kompasem.

I přes profesní triumfy se její soukromý život drolí. První manžel Harry Meyen páchá sebevraždu, což Romy uvrhuje do spirály depresí. Zdraví jí také přestává sloužit; krátce před největší tragédií musí podstoupit operaci, při které jí kvůli nádoru odstraňují ledvinu.

Skutečný konec světa však nastává v červenci 1981. Čtrnáctiletý syn David se pokouší přelézt špičatý kovový plot u domu prarodičů. Uklouzne a hrot mu probodává stehenní tepnu. Umírá na následky zranění prakticky své matce před očima. Od té chvíle je Romy už jen stínem. Její zoufalství se odráží v narůstající závislosti na alkoholu a lécích.

V posledním roce života zůstává její vnitřní prázdnota neuhasitelná. Její poslední film Poutnice ze Sanssouci (1982) je zároveň posledním hereččiným vzkazem světu. Romy Schneiderová je nalezena mrtvá u svého stolu 29. května 1982. Oficiální příčinou je infarkt, ale svět ví své – její srdce prostě puká žalem.

Alain Delon jí po smrti posílá dojemný dopis, který zveřejní prestižní francouzský týdeník Paris Match. Začíná slovy: „Sleduju tě, jak spíš. Jsem vedle Tebe, u Tvé postele. Jsi oblečená v dlouhé černočervené tunice s vyšívaným živůtkem. Myslím, že jsou to květiny… Loučím se s tebou, nejdelším z rozloučení‚ má panenko. Nedívám se na květiny, ale na tvou tvář, a myslím si, že jsi krásná a že jsi možná nikdy nebyla tak krásná. Také si myslím, že je to poprvé v mém životě – a ve Tvém – co Tě vidím klidnou a mírumilovnou…“

Příběh Romy Schneider dává mrazivé ponaučení, že ani ta největší sláva, krása a odmítnuté miliony nedokážou ochránit člověka před ranami osudu, pokud ztrácí to nejcennější – své nejbližší. Jak sama ke konci v slzách říká: „Štěstí je něco, co jsem vždycky jenom hledala, ale nikdy neudržela v rukou.“