Za nesmrtelnost zaplatila vysokou cenu: Poslední léta života strávila herecká ikona jen s figurkami andělů

Pařížský byt na Rue de Montaigne se i v prosluněných letních dnech utápí v milosrdném šeru. Okna zůstávají zatemněná a zrcadla zakrytá, aby v nich stará dáma nemohla spatřit stín své bývalé slávy. Marlene Dietrich (1901–1992) zde tráví třináctý rok v absolutní dobrovolné izolaci. Od chvíle, kdy si v roce 1979 po pádu zlomila kyčel, se už na vlastní nohy nikdy nepostaví a odmítá vyjít mezi lidi.

Raději volí samotu na lůžku, než aby dopustila, že mýtus o její dokonalosti naruší jediná vráska. Žena, která se kdysi sama definuje slovy: „Jsem produkt a musím se o ten produkt starat a nenechat ho zchátrat,“ se rozhodne, že její veřejný obraz zůstane navždy zafixován v časech její největší slávy. Jakmile jí tělo vypovídá poslušnost, zmizí za zdmi svého bytu a stává se neviditelnou legendou. V roce 2026 si připomínáme 125 let od narození této ikony, jejíž životní příběh zůstává mementem o vysoké ceně, kterou platí hvězdy za svou nesmrtelnost.

Její cesta k absolutní slávě není náhodná, ale tvrdě vyvzdorovaná. Rodí se v berlínském Schönebergu jako Maria Magdalene Dietrich do zámožné rodiny, její matka Josephine pochází z rodu zlatníků. Už v jedenácti letech si své jméno „rozstřihne“ a znovu spojí do onoho slavného Marlene. Původně touží po kariéře houslistky, ale zánět šlach jí nástroj z rukou vytrhne. Svou dráhu přesto začíná u orchestru v kinech u němých filmů, odkud ji ovšem po čtyřech týdnech vyhazují – její nohy prý příliš rozptylují mužské kolegy. Místo houslí se nakonec naučí hrát na hudební pilu, bizarní nástroj, jenž přesně odráží její budoucí auru.

Zlom přichází se snímkem Modrý anděl (1930). Americký režisér rakouského původu Josef von Sternberg v ní objevuje surový diamant a stvoří mýtus z ohně a ledu. Zatímco její „oheň“ sálá z dráždivé sexuality, „led“ představuje její pověstný aristokratický odstup. Filmový kritik Kenneth Tynan to vystihne přesně: „Má sex, ale žádné konkrétní pohlaví. Její mužnost přitahuje ženy a její ženskost muže.“

Prakticky okamžitě po berlínské premiéře ji Sternberg přetáhne do USA k natáčení pro studio Paramount. V Hollywoodu se zrodí legenda, která za svou kariéru odehraje přes padesát filmových rolí v exotických kulisách snímků jako Maroko (1930), za který získává nominaci na Oscara, Šanghajský expres (1932) nebo Plavovlasá Venuše (1932). Gary Cooper na ni vzpomíná s obdivem: „Marlene je nejzajímavější žena, jakou jsem kdy potkal. Má v sobě klid, který vás buď naprosto fascinuje, nebo vyděsí.“

V těchto snímcích upevňuje image femme fatale, precizně budované drastickými metodami. Traduje se, že si nechává vytrhnout stoličky, aby zvýraznila lícní kosti, a mezi záběry kouše do plátků citronu pro napnutí svalů kolem úst. Legendární maskér Max Factor jí do paruk sype pravý zlatý prach, takže její vlasy v záři reflektorů doslova hoří. Koncem dekády pak odhalí i svou komediální tvář ve westernu Vzpoura žen (1939).

Když se k moci dostanou nacisté, situace se dramaticky mění. Adolf Hitler chce svou nejzářivější hvězdu zpět a prostřednictvím Josepha Goebbelse jí nabízí lukrativní smlouvy, pokud se stane tváří Třetí říše. Marlene odpovídá strohým: „Nein!“ Její definitivní rozchod s režimem stvrzuje rok 1939, kdy přijímá americké občanství a vzdává se toho německého. Zajímavostí je, že díky sňatku s Rudolfem Sieberem, který pracuje jako asistent režie, má po určitou dobu i československé státní občanství. Na hrůzy války odpovídá nevídanou aktivitou – spolu s Billym Wilderem zakládá fond na pomoc uprchlíkům a disidentům a v roce 1944 vyráží přímo do osvobozené Francie v propůjčené hodnosti kapitánky armády USA.

Marlene v ocelové helmě vaří v polních kuchyních a zpívá spojeneckým vojákům v pauzách mezi útoky. V květnu 1945, krátce po konci bojů, zavítá po boku generála Pattona dokonce i do českých Přeštic a následně do Ústí nad Labem navštívit rodinu svého manžela. Stává se „vojákem v sukni“, ačkoli sukně často mění za pánské kalhoty, čímž navždy mění vnímání ženské sexuality i módu samotnou. Za svou odvahu obdrží v roce 1947 Medaili svobody. Doma v Německu ji ale po válce mnozí vítají pískotem a transparenty s nápisem „Marlene, jdi domů!“. Bolest z odmítnutí vlastní zemí v ní zůstává jako hluboký šrám.

Její soukromí připomíná labyrint paradoxů. Je členkou tajné hollywoodské skupiny „Sewing Circle“ (Šicí dílna), která sdružuje lesbické a bisexuální herečky. Má mít poměr s mnoha muži i ženami – od Jeana Gabina, který byl její životní láskou, a proslulého svůdníka Yula Brynnera až po Édith Piaf či Gretu Garbo. O jejich vztahu se sice dodnes spekuluje, ale veřejně se k sobě obě rivalky nikdy nehlásily. Na straně druhé stojí germánsky přísná hospodyně, která sama sobě stříhá vlasy, aby byly dokonalé. Trpí extrémní bakteriofobií a panickou hrůzou ze špíny. Přátelé jí proto přezdívají „královna Ajaxu“ podle tehdy populárního a agresivního čisticího prášku. Marlene je totiž schopná i uprostřed bujarého večírku v koupelně hostitele kleknout na kolena a začít drhnout podlahu, dokud se neleskne.

Mateřství je pro ni další rolí, v níž exceluje a selhává zároveň. Své jediné dceři Marii Rivové dává první i poslední, ale diktuje jí, jak má vypadat a co smí říkat. I když je se svým manželem Rudolfem Sieberem sezdaná až do jeho smrti (1976), žijí odděleně a otevřeně si píší o svých milencích. Skutečnou oporu nachází u Ernesta Hemingwaye. Jejich vztah zůstává platonický, ale plný vášnivé korespondence. „Jsme oběti neopětované lásky,“ píše jí spisovatel, který v ní vidí víc než jen tvář z plakátu.

V padesátých letech oživuje svou kariéru jako zpěvačka, doprovázená Burtem Bacharachem. Její diskografie čítá desítky alb a kompilací, na kterých svým charakteristickým zastřeným hlasem interpretuje šansony i válečné písně. Na rozdíl od mnoha kolegyň zásadně odmítá plastické operace a spoléhá raději na triky se správným úhlem světla a make-upem. I v ústraní zůstává činorodá a odhalí i svůj literární talent – vydává své paměti a také knihu o životním stylu Marlene Dietrich's ABC.

Její zdraví ale podlamují problémy s krevním oběhem a závislost na alkoholu. Po sérii pádů a zlomenin se stahuje do pařížského bytu. Posledních léta života tráví v izolaci, obklopená svou sbírkou figurek andělů. Komunikuje jen přes telefon, za který utrácí tisíce dolarů měsíčně. Její dříve slavné nohy ji nyní kvůli špatné pohyblivosti a bolestem upoutávají na lůžko, kde v ústraní hledá klid.

Její odchod 6. května 1992 je tichý. I když si přeje být zapomenuta, nakonec ji pohřbívají v jejím rodném Berlíně-Schönebergu. Příběh Marlene Dietrich dává mrazivé ponaučení, že dokonalost je vězení. Když se rozhodnete být pro svět nedotknutelnou bohyní, musíte počítat s tím, že v tom božství nakonec zůstanete úplně sami. Jak kdysi v slzách poznamenala: „Smrt je to nejmenší, co se nám může stát. To osamělost je ta pravá tragédie.“