Tři ženy a jedna ztracená dcera: Soukromý život legendárního herce je stejně bouřlivý jako jeho mládí

Ostrý klapot podpatků agentky FBI Clarice Starlingové o vězeňskou dlažbu prořezává ticho chodby s celami pro nejnebezpečnější zločince. Mají prosklené katry s větracími otvory a připomínají akvária pro lidské stvůry. Dojde až k nejvzdálenější kóji. A v tu chvíli ho spatří.

Anthony Hopkins (88) (1937) v roli Hannibala Lectera na ni nečeká vleže na posteli ani v koutě. Stojí vypnutý jako pravítko uprostřed cely v modrém vězeňském úboru. Ruce má podél těla a v obličeji blažený výraz, jako by se na mladičkou agentku těšil už celé hodiny.

„Blíž, Clarice. Jen pojďte blíž,“ pronese tónem děsivě laskavým a kultivovaným. Clarice ve svém vlněném kostýmu cítí, jak ji jeho pohled vteřinu po vteřině rozebírá. Hopkins se jí dívá přímo do očí a během této kultovní scény z filmu Mlčení jehňátek (1991), trvající šest a půl minuty, ani jednou nemrkne. Jeho zorničky jsou nehybné, jako by patřily dravci, který už přesně ví, kam smrtelně udeřit zobákem. Právě letos, při příležitosti 35. výročí premiéry tohoto snímku, zůstává tento moment jedním z nejděsivějších v dějinách kinematografie.

„Jeden sčítací komisař se mě jednou pokusil vyšetřit. Snědl jsem jeho játra s trochou fava fazolí a dobrým Chianti,“ zašeptá s lehkým úsměvem. Pak rty prudce nasaje vzduch a vydá onen krátký, zvířecí zvuk připomínající zachvění čepele o kost. V tu chvíli to není jen herecký výkon. Je to přítomnost predátora vychutnávajícího si přes tlusté sklo strach své kořisti.

Sir Anthony Hopkins je pro miliony diváků synonymem pro Hannibala Lectera. Je fascinující, že jeho postava na plátně stráví dohromady necelých šestnáct minut čistého času. Přesto tento výkon stačí na Oscara i Zlatý glóbus. Hopkins Lectera totiž neztvární jako prvoplánové monstrum, ale jako aristokrata zla. „Nechci, aby byl hlučný. Skutečné nebezpečí tkví v absolutním klidu,“ vysvětluje později. Když se poprvé objevuje v cele, nestojí tam jako vězeň, ale jako hostitel zvoucí vás právě na večeři. Kde ovšem hlavním chodem budete vy.

Klíč k roli nachází v archivech FBI i v přírodě. Inspiruje se nahrávkami vraha Charlese Mansona a chováním krokodýlů. Všímá si totiž, že tito plazi nemrkají a svou kořist pozorují s neochvějnou trpělivostí, než udeří. Tento prvek vnáší i do své role, což v divákovi vyvolává instinktivní pocit ohrožení. Dynamika mezi ním a Jodie Foster je tak autentická, že se ho mladá herečka v zákulisí skutečně bojí a raději se mu vyhýbá. Hopkins do postavy vtiskne i kus své osobní disciplíny – dvě repliky ve scénáři si nahlas čte klidně i 250krát, dokud je nemá stoprocentně v podvědomí. „Dělám svou práci. Nic víc v tom není. Prostě se naučím text a přijdu na scénu,“ říká o své metodě s odzbrojující skromností.

Za fasádou hollywoodské hvězdy se přitom skrývá plachý chlapec z velšského Port Talbotu. Jediný syn pekaře Richarda ve škole bojuje s neúspěchem. Spolužáci se mu posmívají a přezdívají mu „sloní hlava“. „Cítím se jako idiot, jako úplný outsider,“ vysvětluje své dětství. Útěk hledá v hudbě a původně sní o kariéře koncertního klavíristy. Hudba zůstává jeho primární vášní. I po letech se k ní vrací jako k nejčistší formě vyjádření, která nepotřebuje masky.

V roce 2011 vydává se City of Birmingham Symphony Orchestra oficiální album Composer. To obsahuje devět jeho původních kompozic i filmových partitur a kritika ho přijímá velmi kladně, přičemž oceňuje zejména jeho smysl pro melodii a orchestraci. Svět také obletí video, kde André Rieu hraje jeho valčík And the Waltz Goes On. Ten Hopkins skládá už v roce 1964, ale padesát let se ho bojí nechat zahrát orchestrem.

Jeho cesta k vrcholu není přímá. Záskok za jeho mentora Laurence Oliviera (1907–1989) v divadelní hře Tanec smrti v roce 1967 sice odhalí jeho obrovský talent, ale Hopkins dlouho bojuje s alkoholismem. Střízlivý je až od konce roku 1975, kdy se po jednom divokém tahu probudí v Arizoně, ani už netuší, jak se tam vlastně dostal. Teprve v pozdním věku mu lékaři diagnostikují Aspergerův syndrom, vrozenou poruchu autistického spektra (PAS), projevující se obtížemi v sociální interakci a komunikaci.

Hopkins tuto diagnózu nepřijímá jako břemeno, ale označí ji za dar, který mu dává unikátní perspektivu a pomáhá mu maximálně se soustředit na role. „Celý život se cítím jinak. Teď už vím proč a je to nesmírně osvobozující,“ přiznává otevřeně.

Soukromý život herce je stejně bouřlivý jako jeho mládí. Je celkem třikrát ženatý. První manželství s Petronellou Barker (1966–1972) mu přináší jediné dítě, dceru Abigail (1968). Jejich vztah je však poznamenán hercovým odchodem od rodiny a dlouholetým odcizením, trvajícím dodnes. „Lidé se rozcházejí. Rodiny se rozpadají a život jde dál. Je mi to jedno, nemám s ní žádný kontakt,“ šokuje před lety svou chladnou upřímností.

Druhou ženou se stává Jennifer Lynton (1973–2002), která s ním prožívá nejtěžší léta jeho démonů a alkoholových propadů. Skutečný klid však nachází až po boku své třetí manželky, Stelly Arroyave (2003). „Stella je sluneční svit v mém životě. Zachraňuje mě před mou vlastní temnotou,“ tvrdí o své osudové lásce, která ho přivádí i k malování obrazů.

Krutá upřímnost a smysl pro detail ho v roce 2021 přivádějí k druhému Oscarovi za film Otec (2020). Role muže bojujícího s demencí je pro něj osobně hluboká – Hopkins v ní zrcadlí křehkost lidského života a nevyhnutelnou samotu. V 83 letech se stává nejstarším držitelem této ceny v historii. Je to symbolický vrchol kariéry muže, jenž začíná jako „Gunner Hopkins“ u královského dělostřelectva a přes divadelní prkna se probojuje až k absolutní herecké pravdě.

Během své kariéry se Hopkins objevuje ve více než 140 filmech a televizních projektech. Tato plodnost mu vynáší dvě zlaté sošky Oscara, pět cen BAFTA a dvě ceny Emmy. Kromě ikonického Lectera ohromuje svět i v dalších polohách. V historickém dramatu Lev v zimě (1968) zazáří jako Richard Lví srdce, v dojemném snímku Soumrak dne (1993) ztvární až bolestně loajálního majordoma a v životopisném filmu Nixon (1995) se vtělí do amerického prezidenta. Jeho rejstřík je nekonečný – od moudrého otce v Krajině stínů (1993) až po komiksového boha Odina v sérii Thor (2011).

Od roku 2000 je americkým občanem, ale ponechává si i britské občanství a titul „Sir“, který mu uděluje královna Alžběta II. v roce 1993. Stává se i nečekanou hvězdou sociálních sítí. Každodenní rituál v jeho domě v Malibu zahrnuje hodiny strávené u klavíru, kde se vrací ke své první lásce – hudbě.

Jeho taneční videa a příspěvky s kocourem Niblem ukazují radost ze života, kterou u muže s tak temnou filmovou minulostí málokdo čeká. Přestože odmítá roli Alfreda v Batmanovi a raději si užívá klidu u vln, jeho odkaz zůstává vryt do historie skrze hluboké ticho.

Anthony Hopkins odhalí, že to největší zlo se často skrývá v té nejkultivovanější tváři a že svoboda ducha se dá najít i v osmdesáti letech při tanečních kreacích v kuchyni, které si natáčí na mobil. „Užívejte si každou vteřinu. Protože nakonec nic z toho není tak důležité, jak si myslíme,“ uzavírá s úsměvem.