Tento houževnatý Američan se stal předobrazem Indiany Jonese: Posedlost si vybrala vysokou daň, přišel o rodinu

Vlhké horko, neprostupná peruánská džungle a neustálé riziko, že každý další krok na zrádném srázu bude tím posledním. Vysoko v mracích nad divokou řekou Urubambou se americký badatel prodírá hustým porostem. Vteřiny ho dělí od okamžiku, kdy rozhrne liánovou hradbu a odhalí majestátní kamenný a architektonický zázrak. Netuší přitom, že toto fascinující místo, jež lidské oko s výjimkou místních domorodců nespatřilo po dlouhá staletí, se stane jedním z nejslavnějších objevů světa.

Všechno to začíná v roce 1911, kdy má šestatřicetiletý americký akademik Hiram Bingham (1875–1956) před sebou pohodlnou a zajištěnou kariéru. Bingham přitom nemá žádné formální vzdělání v archeologii nebo antropologii – vyučuje latinskoamerickou historii na prestižních univerzitách Princeton a Yale, těší se vážnosti v akademických kruzích a má finančně i společensky zajištěnou budoucnost.

Jeho nákladné cestovatelské ambice navíc zpočátku plně kryje obrovské rodinné jmění jeho manželky Alfredy Mitchell, dcery zakladatele slavného klenotnictví Tiffany & Co., s níž doma v Americe postupně přivede na svět celkem sedm synů.

Jednoho dne však vymění chladné pohodlí univerzitních knihoven i teplo rodinného krbu za nespoutanou touhu po objevování tajemství, která Jižní Amerika ukrývá v neprostupném terénu. Konečně vyslyší své dlouho potlačované touhy a míří do Peru, aby se stal jedním z nejslavnějších dobrodruhů a archeologů moderních dějin.

Mladý vědec míří rovnou na neschůdné horské hřebeny peruánských And. Nejezdí sem obdivovat známé památky jako běžný cestovatel. Jako pátrač spoléhá na systematické procházení starých španělských kronik a detailní textovou analýzu map. V terénu pak bod po bodu propojuje historické indicie s ústními svědectvími místních obyvatel – neodmítne žádnou nabídku jít se podívat na jakékoliv zarostlé ruiny, o kterých domorodci mluví.

Teď míří přímo do neprozkoumaných oblastí a s mačetou v ruce dře po boku místních průvodců s jasným cílem – proniknout do neprostupného horského masivu a odhalit tajemství posledních útočišť incké civilizace, která zůstala před španělskými dobyvateli v 16. století dokonale ukryta. Zatím ještě nevěří, že jeho nebezpečné expedice, plátěná košile a ikonický klobouk z něj v budoucnu učiní reálnou předlohu pro nejoblíbenějšího filmového archeologa světa Indianu Jonese – ale o tom až později.

„Slyšel jsem, že znáš ta tajemná skalní sídla starých králů. Dovedeš mě k nim nahoru přes ten dravý proud?“ obrací se Bingham v červenci 1911 s napjatým očekáváním na domorodého průvodce Melchora Arteagu uprostřed vlhké mlhy údolí Urubamba. Místní rolník mlčky přikývne a napřaženou rukou namíří k neprostupnému hřebeni, jehož vrcholy Huayna Picchu a Machu Picchu mizí v hustých mracích.

Bingham neztrácí čas. Zatímco zbytek vědeckého týmu kvůli tropickým lijákům raději zůstává v suchu tábora, tvrdohlavý akademik se nenechá odradit. Spolu s malou výpravou a pouze v doprovodu vojenského strážného a jedenáctiletého domorodého chlapce Pablita Richarteho, který ho vede přes zrádné srázy, šplhá nahoru do neznáma. S prvním ranním paprskem proniká do nebezpečného horského terénu…

Spojit náročné vědecké bádání s celoživotní vášní pro terénní výzkum vyžaduje neuvěřitelnou organizaci i obrovské úsilí. Archeologické expedice, výbavu i odměny pro místní průvodce po raných výpravách financuje Bingham za podpory Yaleovy univerzity a organizace National Geographic Society. Výzkumům v divočině obětuje celé měsíce tvrdé dřiny – a také čas, který by jinak mohl trávit se svou ženou a dětmi.

„K čemu by mi byly stohy napsaných knih a teoretických přednášek, kdybych nepomohl navrátit paměť lidstvu? V Americe univerzity neutečou, kolegové vše zvládnou sami. Moje pravé místo je tady v Andách,“ svěří se Bingham ve svých zápiscích. I když tráví dlouhé týdny v drsných horských podmínkách, jeho vědecké prestiži to neškodí. Touha odhalit ztracené město ho žene vpřed navzdory všem útrapám i samotě.

Právě deštivé léto roku 1911 se americkému badateli navždy vryje do paměti. Když 24. července 1911 po náročném výstupu poprvé rozhrne hustý vegetační porost na skalním hřebeni, jeho oči nemohou uvěřit tomu, co vidí. Opatrně odhrnuje liány a odhalí svůj životní objev – úchvatné terasy, masivní kamenné zdi a chrámy zapomenutého inckého sídla Machu Picchu.

„Mám to! Podívejte, zdivo! Pravé incké kamenné bloky, a jsou úplně dokonale lícované!“ úžasem zvolá dobrodruh, když v mlžném oparu poprvé spatří majestátní architekturu. Jeho objevitelské srdce zajásá – město, které leželo po staletí zapomenuté pod bujnou vegetací, právě vydává své tajemství.

Hledání ztracených sídel však přináší stálé nebezpečí. Během výstupu Bingham zažívá okamžiky, kdy mu jde doslova o život. Při přechodu vratkého mostu z kmenů a lián nad dravou řekou Urubamba pod ním začne praskat tlející dřevo. Jen zázrakem přežije.

„Háráme, drž se! Noha ti klouže!“ zařve průvodce a na poslední chvíli zachycuje Binghama za rameno. Vzduch prořízne hukot dravého proudu sto metrů pod nimi a chybí pár centimetrů, aby amerického badatele v hluboké propasti potkal tragický osud.

Na horském hřebeni vládne po ranní mlze mrazivé ticho. Vzduch je řídký a chladný. I přes neustálé riziko Bingham postupuje mezi rozpadlými zdmi dál. Svítí si jen skromným světlem a odkrývá vegetaci, když vtom jeho zrak naráží na nádherně opracovaný žulový blok.

Pod vrstvou mechu odhalí Chrám tří oken a Intihuatana – posvátný sluneční kámen Inků. Postupně odkrývá i samotné architektonické zázraky inckých stavitelů: kamenné bloky spojené úplně bez malty pasují tak dokonale, že mezi ně nelze vsunout ani čepel nože, přičemž více než 60 procent celé konstrukce sídla se ukrývá pod zemí v podobě nosných základů a odvodňovacích kanálů.

Když k nim Bingham s bušícím srdcem přistupuje, v záblesku slunce se náhle odkrývá genialita stavitelů 15. století. „Není to sen… Kamenné město tu celá staletí leželo nedotčené a čekalo na odhalení! Všechno zůstalo přesně tak, jak to inčtí stavitelé opustili,“ bleskne mu hlavou v náhlém návalu úžasu.

Ani po návratu do civilizace se své vášně nevzdává. V letech 1912 a 1915 se na Machu Picchu s podporou National Geographic vrací. Všechny své nálezy pečlivě dokumentuje, kreslí detailní plány odkrytých struktur a své zážitky sepisuje do knihy Ztracené město Inků (1948).

Co se vlastně stane s odkazem Hirama Binghama? Na rozdíl od majetku chtivých lovců pokladů se zachová jako vědec – jeho cílem je záchrana a uchování historie pro celý svět. Bingham je však také mistrem sebepropagace a marketingu. Do džungle si vozí tehdy revoluční, na zakázku vyrobené panoramatické fotoaparáty Kodak, díky nimž své objevy aranžuje a vytváří ze sebe celosvětovou hvězdu.

Binghamovo univerzitní angažmá, charakteristický klobouk, plátěná košile, vášeň pro terénní expedice i nebezpečné výpravy do neznáma poslouží o desítky let později jako jeden z hlavních reálných předobrazů pro slavnou filmovou postavu Indiany Jonese (1981). Letos si navíc připomínáme přesně 45 let od premiéry kultovního filmu Stevena Spielberga Dobyvatelé ztracené archy (1981), který tento nesmrtelný žánr dobrodružných archeologů nadobro proslavil.

Sláva a celoživotní neposednost si však vybírají vysokou daň v osobním životě. Dlouhé roky odloučení, neustálé výpravy a veřejné povinnosti postupně vedou k odtažitosti v rodině. Po 37 letech manželství vyvrcholí toto odcizení v roce 1937 rozvodem s Alfredou. Ještě téhož roku se Bingham ožení podruhé, se Suzanne Carroll Hill, avšak jeho první rodina a sedm synů již nesou trvalé stopy jeho neustálé nepřítomnosti. Vášeň pro objevování si tak vyžádá oběti i na poli osobním.

Jeho cenné archeologické nálezy, keramika a kovové artefakty jsou po desítky let zkoumány na Yaleově univerzitě a později, po dlouhých sporech a dohodách s peruánskou vládou, se vracejí zpět do Peru, kde je obdivují návštěvníci v muzeích v Cuscu. Bingham tak plní poslání opravdového badatele: odhalí poklady z šera zapomnění a věnuje je světu.

Přestože byla incká citadela po pádu říše zapomenuta, Binghamův zásah jí vrací světovou slávu. Zatímco mnozí teoretici té doby debatují v chladných pracovnách, akademik z Ameriky tráví celé týdny přímo v neschůdných horských hřebenech.

I závěrem svého života slaví úspěchy – stává se dokonce senátorem a guvernérem státu Connecticut. Umírá roku 1956 ve Washingtonu, ale jeho jméno zůstává navždy spojeno s jedním z největších archeologických objevů 20. století.

Hiram Bingham není pouhým lovcem cenností, ale hledačem v tom nejčistším slova smyslu. Představuje vzácný typ vizionáře, pro něhož drahé kovy znamenají méně než příběh a poznání, které je v horách ukryto. Ukazuje, že opravdový hledač pokladů nekope pro vlastní kapsu, ale proto, aby vrátil paměť lidstvu. Jeho příběh je tak důkazem, že houževnatost a vášeň dokážou odhalit i ta nejstřeženější tajemství světa.