Módní ikona tančila na ostří nožů a dožila v hotelovém apartmá: Vášnivé romance ke sňatku ani k dětem nevedly

Paříž roku 1943. V luxusním apartmá hotelu Ritz, kde se mísí vůně drahého parfému s dusivým oparem strachu z okupace, sedí žena, která navždy změní podobu ženské elegance. Teď ale Gabrielle „Coco“ Chanel (1883 – 1971) ve svých šedesáti letech neřeší střihy nových šatů. Jde o mnohem víc.

Je zapletena do vysoké hry, v níž jde o život a o osud celé Evropy. Její krycí jméno zní Westminster a agenturní číslo F-7124. Zatímco zbytek světa bojuje v zákopech, ona usiluje o vyjednání separátního míru s nepřítelem.

Operace Modellhut je jednou z nejtemnějších kapitol jejího života. Když německá mašinerie začíná skřípat, šéf nacistické rozvědky Walter Schellenberg se pokouší o poslední zoufalý tah – vyjednat za Hitlerovými zády příměří s Británií. Jako prostřednici si vybírá právě Chanel. Coco, která i za okupace žije luxusním životem po boku barona Hanse Günthera von Dincklageho, se v roce 1943 vydává do Madridu s osobním dopisem pro svého starého přítele, britského premiéra Winstona Churchilla (1874 – 1965).

Celý plán se však hroutí v momentě, kdy její společnice Vera Bate-Lombardi odhalí pravý účel cesty a na britské ambasádě ji nahlásí jako nacistickou špionku.

Toto drama ještě naštěstí nemá fatální dohru a Chanel se vrací do okupované Paříže. Zlom přichází až o něco později. Když je po osvobození Paříže v září 1944 zatčena jako kolaborantka, zdá se, že její kariéra i svoboda definitivně končí. Jenže po pouhých dvou hodinách výslechu je propuštěna.

Historici se shodují, že v pozadí stojí tajný zásah samotného Churchilla. Britský premiér si dobře uvědomuje, co by se stalo, kdyby Coco u soudu promluvila – mohla by odhalit proněmecké sympatie mnoha vlivných britských šlechticů. Churchill sám tehdy na obranu svých starých přátel z vysoké společnosti suše poznamenává: „Někdy musíme chránit ty, jejichž tajemství by mohla zničit víc než jen jedno jméno.“

Coco Chanel drtí zažité konvence a z ženského šatníku nekompromisně odstraňuje tísnivé korzety, které po staletí věznily ženské tělo. Nahrazuje je uvolněnou sportovní siluetou s pánskými prvky, jež ženám konečně vrací svobodu přirozeného pohybu. Její největší revoluce začíná u materiálu: začíná šít luxusní dámské oděvy z prostého žerzeje, což je tehdy levná pletenina používaná výhradně na pánské spodní prádlo. Tímto odvážným krokem dává najevo, že luxus není o drahých krajkách, ale o moderním, praktickém životním stylu. O podstatě svého revolučního stylu s hrdostí pronáší: „Móda vyprchává, pouze styl zůstává nezměněn.“

Zatímco dnes obdivujeme nadčasovost jejích modelů, málokdo si uvědomuje, že kořeny této jedinečné estetiky sahají hluboko do její neradostné minulosti. Gabrielle se totiž rodí do chudoby, matka jí umírá ve dvanácti letech a otec ji záhy odloží do klášterního sirotčince. Právě zde, mezi strohými liniemi klášterní architektury a černobílým oděvem jeptišek, vzniká její budoucí styl. Dokonce i slavný logotyp propletených písmen C dodnes připomíná vitráže v tomto klášteře.

Když později opouští zdi sirotčince, vydává se vstříc vlastní cestě. Přezdívku Coco získává v době, kdy zpívá v městečku Moulins v centrální Francii hostům kavárny La Rotonde. Ačkoliv jí osud do cesty postaví řadu vášnivých romancí, nikdy se nevdá a ani nebude mít žádné děti. Svůj životní postoj později okomentuje slovy: „Nikdy jsem nechápala, proč by žena měla patřit nějakému muži, když si může vystačit sama.“

V roce 1926 představuje svůj legendární model Little Black Dress, kterým proměňuje černou barvu ze symbolu hlubokého smutku na vrchol sofistikované elegance. Americký Vogue tyto šaty okamžitě přirovnává k tehdejšímu masovému automobilu Ford T – stávají se totiž „uniformou“ pro ženy všech společenských vrstev. Dalším stupínkem k jejímu úspěchu je tvídový kostým, který Chanel uvádí jako protiváhu k tehdejší nepohodlné módě. Inspiraci hledá v pánském oblečení svých milenců, především vévody z Westminsteru. Využívá přitom prvky, jako jsou zapínání na knoflíky či kapsy, které u dámského oblečení do té doby nemají místo.

Praktičnost je jejím hlavním motorem. Kabelku Chanel 2.55, pojmenovanou podle data vzniku v únoru 1955, navrhuje s důmyslným řetízkem přes rameno. Důvod? Chce mít při společenských událostech volné ruce, což je pro moderní, nezávislou ženu naprosto zásadní. Každý detail má svůj příběh: do vnitřní skryté kapsy, uzavíratelné zipem, si Coco sama schovává milostné dopisy. Podšívka vínové barvy pak odkazuje na uniformy sirotčince, ve kterém prožila své dětství. Tímto způsobem Chanel do módy nevnáší jen estetiku, ale především kus své vlastní identity a vizi ženy, která se nepotřebuje nechat omezovat – ani korzetem, ani tradicemi.

Hned po svém bleskovém propuštění z pařížské vazby Coco chápe, že ve Francii pro ni není bezpečno, a proto ještě týž večer odjíždí svým vozem Cadillac do exilu ve Švýcarsku. Usazuje se v luxusním prostředí u Ženevského jezera v Lausanne, kde tráví téměř deset let. Žije zde obklopena luxusem v prestižních hotelech a doprovází ji její válečný milenec, německý diplomat a špion Hans Günther von Dincklage.

Přestože ve Francii stále probíhají čistky a soudy s kolaboranty, Švýcarsko jí poskytuje dokonalý azyl, kde ji nikdo nestíhá. Během těchto let se sice drží v ústraní, ale neustále sleduje dění v Paříži a zuří, když vidí, jak poválečnému módnímu světu začínají dominovat muži, zejména Christian Dior.

V roce 1954, ve věku 71 let, se Coco Chanel rozhoduje k riskantnímu kroku, opouští Švýcarsko a vrací se do Paříže. Její návrat je přímým útokem na tehdejší styl Christiana Diora, jehož korzety a obří těžké sukně považuje za vězení pro ženy. Dne 5. února 1954 představuje svou novou kolekci, která v Paříži naráží na ledové mlčení a ostrý nesouhlas tisku kvůli její válečné minulosti. Coco se však nevzdává a sází na ikonický krabicový kostýmek.

Zatímco Evropa ji zpočátku zatracuje, americký a britský trh si její elegantní módu okamžitě zamilují. Tento úspěch v zámoří nakonec nutí Paříž, aby před stařičkou designérkou znovu poklekla a uznala ji jako nekorunovanou královnu světové módy. Její velký konkurent Christian Dior o jejím obrovském vlivu s uznáním i obavami tehdy prohlásí: „Ona má černou sukničku, řetízek a bílou halenku, a proti této jednoduchosti jsme všichni naprosto bezmocní.“

Coco Chanel umírá v neděli 10. ledna 1971 ve svém apartmá v hotelu Ritz, kde žije 30 let. Letos tak uplyne 55 let od chvíle, kdy tato módní velikánka navždy zavřela oči. Její poslední slova patří přítomné pokojské, když jí těsně před odchodem ze světa šeptá: „Vidíte, takhle se umírá.“ Její život provází i stinné stránky, jako je dlouholetá závislost na morfiu, kterým tlumí své těžké deprese a nespavost. I přes své bohatství se pokouší ovládnout firmu na parfémy zneužitím nacistických zákonů proti rodině Wertheimerových.

Přesto zůstává štědrou mecenáškou avantgardy, financuje představení Igora Stravinského a přátelí se s Pablem Picassem či Jeanem Cocteauem. Její odkaz dnes střeží pět vytesaných lvích hlav na náhrobku v Lausanne, kde nakonec nachází klid daleko od své rodné vlasti.

Když se dnes ohlédneme za touto neobyčejnou ženou, jejíž osud se proplétá s dějinami celého století, zůstává v nás tichý úžas a respekt. Z opuštěné holčičky v klášterním sirotčinci se rodí nesmrtelná legenda, která obléká moderní svobodu do šatů z prostého žerzeje a světu ukazuje, že opravdová elegance nepodléhá času.

Její životní příběh plný lesku, stínů, odvahy i pádů se uzavírá, ale to, co po ní v našich šatnících zůstalo, je mnohem trvalejší než jakýkoliv politický pomník.