Ruská carevna řídila impérium jako železná dáma, koloušky tvrdě prověřovala „milostným“ trenažérem

Ruská carevna Kateřina Veliká (1729–1796) promění po svém nástupu na trůn v roce 1762 carský dvůr ve vysoce organizované soukromé impérium, kde s chladným pragmatismem řídí evropskou politiku i zástupy svých mladých milenců.

Letos si připomínáme 230 let od chvíle, kdy tato panovnice naposledy vydechne, a zároveň 264 let od jejího triumfálního převratu. Pod maskou osvícené vládkyně se skrývá žena, pro niž je každý politický krok i každá ložnicová avantýra vítaným vítězstvím nad patriarchálním světem.

Zatímco v jiných evropských monarchiích představují panovnické aféry záležitost diskrétních schůzek za zavřenými dveřmi, Kateřina dělá ze sexuality vysoce organizovaný státní aparát. Post oficiálního favorita má v tehdejším Rusku váhu regulérního ministra s obřím rozpočtem, vlastním palácovým křídlem a politickým vlivem. Aby však mladík tento post snů získal, musí projít drsným „milostným“ trenažérem v podobě třístupňového výběrového řízení. To připomíná kombinaci lékařského symposia a armádní inspekce.

Prvním krokem je upoutat pozornost samotné carevny nebo jejího klíčového politického partnera a bývalého milence Grigorije Potěmkina (1739–1791). Potěmkin funguje jako vrchní hledač talentů a carevně koloušky osobně dohazuje, aby si udržel vliv u dvora. „Tenhle chlapec má neobyčejnou jiskru v oku a postavu jako antický bůh, Vaše Veličenstvo,“ navrhuje Potěmkin v palácových kuloárech. Adept musí být mladý, vysoký, atletické postavy a mít dokonalé manýry. Jakmile projde vizuálním testem, postupuje do rukou vědy.

Kandidát okamžitě míří do ordinace osobního lékaře carevny, skotského doktora Johna Rogersona (1741–1823). Ten má u dvora naprosto klíčovou roli: musí zaručit, že mladík netrpí žádnou pohlavní chorobou, zejména syfilidou, která tehdy kosí evropskou šlechtu. Rogerson mladíky svléká donaha, detailně zkoumá jejich kůži, uzliny i tělesné tekutiny. „Ani ten nejmenší vřed nebo podezřelá vyrážka nesmí projít do carských komnat,“ trvá skotský lékař na přísných standardech. Pokud objeví jakýkoli podezřelý příznak, kariéra nadějného milence končí dřív, než začne.

Teprve po zelené od lékaře přichází ten nejbizarnější krok – klinický test v posteli. Mladík je poslán do komnat oficiální carevniny zkušební komisařky. Tuto funkci po dlouhá léta vykonává carevnina nejbližší důvěrnice, dvorní dáma Anna Protasovová (1745–1826).

Úkol dvorní dámy je čistě praktický: strávit s kandidátem noc (či několik nocí za sebou) a osobně prověřit jeho sexuální výdrž, dravost, něhu a celkovou ložnicovou etiketu. „Mladík projevuje obdivuhodnou vznětlivost, ale schází mu jemnost a dvořanský takt,“ referuje Protasovová carevně po náročné zkoušce. Následně Kateřině podává detailní ústní hlášení o tom, zda je mladík dostatečně reprezentativní a fyzicky zdatný pro carské lože. Pokud kandidát u dvorní dámy selže nebo se ukáže jako příliš plachý, je od dvora diskrétně uklizen.

Pokud nováček projde všemi třemi fázemi, okamžitě získává finanční bonus ve výši sto tisíc rublů, tisíce nevolníků a luxusní komnaty spojené s pokojem carevny tajným mechanickým výtahem. Zároveň však nastává tvrdý režim. Favorit nesmí bez vědomí panovnice opustit palác a je pod neustálým dohledem špionů. „Jsi sice v ráji, ale v kleci ze zlata,“ slýchá nejeden z milenců.

S přibývajícím věkem carevny se věk jejích favoritů drasticky snižuje. Jejímu poslednímu oficiálnímu milenci, Platonu Zubovovi (1767–1822), je pouhých 22 let, zatímco carevně je již 60 let. Když ji milenec po několika měsících či letech omrzí, neposílá ho na popraviště. „Odejdi v pokoji, tvoje služby byly náležitě oceněny,“ vzkáže mu carevna a propustí ho s královským odstupným. Ex-milenci běžně dostávají paláce, tisíce nevolníků a statisíce rublů, čímž si Kateřina kupuje jejich doživotní mlčení.

Rozmanitost milostného života panovnice se naplno propisuje i do jejího mateřství. Přestože je oficiálně vdaná pouze jednou — za neschopného cara Petra III. (1728–1762), se kterým zažívá katastrofální manželství —, přivede na svět celkem čtyři děti. Pikantní pravdou zůstává, že téměř každé dítě má s úplně jiným mužem.

Následník trůnu a budoucí car Pavel I. (1754–1801) se narodí pravděpodobně z aféry s dvořanem Sergejem Saltykovem (1726–1765), což sama Kateřina ve svých pamětech naznačuje. Dcera Anna Petrovna (1757–1759), jež bohužel zemře v pouhých dvou letech, je plodem lásky s pozdějším polským králem Stanislavem Poniatowským (1732–1798). Těsně před státním převratem v roce 1762 tajně porodí syna Alexeje Bobrinského (1762–1813), jehož otcem je vojenský hrdina Grigorij Orlov (1734–1783). Posledním potomkem se stává Alžběta Těmkinová (1775–1854), nemanželská dcera z tajného svazku s knížetem Grigorijem Potěmkinem (1739–1791), za něhož se podle historiků dokonce morganaticky provdá.

Pikantní drby, mateřské spletence a milostný trenažér však tvoří jen jednu tvář této panovnice. Ve skutečnosti je Kateřina Veliká jednou z nejváženějších a nejúspěšnějších panovnic v dějinách. V jejích žilách nekoluje ani kapka ruské krve — narodí se jako chudá německá princezna Sofie Anhaltsko-Zerbstská. K moci se dostane v roce 1762 brutálním státním převratem proti svému vlastnímu manželovi, caru Petrovi III. Ten je o několik dní později za nejasných okolností udušen carevniným milencem Alexejem Orlovem.

Jako panovnice vládne železnou rukou a masivně rozšiřuje sféru vlivu Ruské říše. Získává pro Rusko přístup k Černému moři, anektuje Krym a po vítězných válkách s Osmanskou říší buduje slavnou Černomořskou flotilu. Když se její bývalý milenec Stanislav Poniatowski, kterého sama dosadí na polský trůn, začne vzpírat, spojí se s Pruskem a Rakouskem a Polsko jako samostatný stát kompletně vymaže z mapy Evropy.

Zároveň prokazuje neobyčejný vizionářský rozhled. V době, kdy v Rusku řádí černé neštovice, provede geniální tah a nechá v tajnosti naočkovat sama sebe i svého syna, aby šla příkladem vyděšenému národu. Zakládá galerii Hermitáž, vykupuje celé umělecké sbírky zkrachovalých evropských šlechticů a udržuje si čilou korespondenci s Voltairem či Diderotem. „Filozofové mi rozumějí lépe než vlastní dvořané,“ prohlašuje s oblibou.

Je dojemně posedlá italskými chrtíky, pro které buduje speciální hřbitov, a ranní kávu pije tak silnou, že z 450 gramů mletých zrn nechává vařit pouhé tři šálky. Její skutečný skok do věčnosti však nemá nic společného s majestátem ani s mýty. V listopadu 1796 utrpí ve věku 67 let na své soukromé toaletě mozkovou mrtvici a zřítí se k zemi. Sluhové najdou těžkou panovnici bezvládnou, a protože ji nedokážou zvednout na lůžko, položí ji provizorně na matraci přímo na podlahu. „Carevna nemůže dýchat, okamžitě zavolejte lékaře!“ ozývá se v panice chodbami paláce. Po několika hodinách těžkého chropění však Kateřina umírá a na ruský trůn okamžitě nastupuje její syn Pavel I.

Žádný text o Kateřině Veliké se přesto neobejde bez zmínky o jedné z nejbizarnějších a nejodpornějších pomluv v dějinách. Jak ve své podrobné analýze psychologie této fámy připomíná prestižní americký magazín Psychology Today, dodnes přežívá mýtus, že carevna zemřela v důsledku prasknutí vnitřních orgánů poté, co se nad ní v ložnici přetrhly popruhy držící živého hřebce. Původci této černé propagandy jsou francouzští revolucionáři a britští karikaturisté. Kateřina totiž tvrdě odsuzuje francouzskou revoluci i popravu krále Ludvíka XVI. „Ta ruská nymfomanka není nic než zvíře, které se nezastaví před ničím,“ šíří pařížské pamflety s cílem panovnici před Evropou absolutně zdiskreditovat.

Životní příběh Kateřiny Veliké nabízí fascinující ponaučení o síle lidské vůle a pragmatismu. Jako německá cizinka bez kapky carské krve dokáže ovládnout největší říši světa a proměnit ji v evropskou velmoc. Ukazuje, že skutečná moc nevyžaduje slepou podřízenost tradicím, ale schopnost udávat vlastní pravidla hry — ať už jde o geopolitické šachovnice, nebo o uspokojení vlastních tělesných potřeb. Dokáže oddělit chladný rozum státnice od vášnivé touhy ženy a z obojího učiní nástroj svého panování.

Na smrtelné posteli i v historických análech po ní zůstává odkaz panovnice, která se nikdy nenechala spoutat konvencemi své doby: „Přišla jsem do Ruska jako chudá dívka, ale zanechávám ho jako říši, před níž se třese celý svět — a žila jsem přesně tak, jak jsem si sama zvolila.“