Geniální inženýr se postaral o zázrak: Vyzvedl luxusní lodě šíleného císaře a učinil šokující nález

Na dně italského jezera Nemi se v hlubinách skrývá tajemství, která lidstvo touží rozluštit celé generace. Zde, pod chladnou hladinou, leží gigantické vraky plovoucích paláců šíleného římského císaře Caliguly (37–41).

Zatímco vědci jen bezmocně krčí rameny, na scénu vstupuje muž nezdolné vůle – brilantní inženýr Guido Ucelli (1885–1964), odhodlaný dokázat nemožné a vyrvat dnu jezera jeho největší tajemství.

Píše se rok 1927 a v Itálii vládne fašistický režim, prahnoucí po velkolepých symbolech národní moci. Vůdce Benito Mussolini (1883–1945) proto rozkáže, že starověké lodě císaře Caliguly, které mají podle legend ležet na dně jezera Nemi ve více než třicetimetrové hloubce, musí být vyzvednuty. Úkolem pověří muže mnoha talentů – inženýra, průmyslníka a budoucího zakladatele muzea Guida Ucelliho. Ten opustí své dosavadní jistoty a přijme výzvu, která vstoupí do dějin jako jedno z nejodvážnějších inženýrských dobrodružství dvacátého století.

Zdejším rybářům sice v sítích tu a tam uvíznou kusy opracovaného dřeva, ale nikdo netuší, jak obrovské skvosty se pod hladinou skrývají. Pokusy o záchranu proběhly již v minulosti. Už v patnáctém století vyšle na dno jezera kardinál Prospero Colonna potápěče s primitivním zvonem. Bezúspěšně. A o století později skončí další pokusy tragickou smrtí potápějících se mužů.

Guido Ucelli však přichází s novou vědeckou metodou. V roce 1928 přebírá vedení speciální komise a zahájí přípravy na gigantický projekt. „Nenecháme nic náhodě. Voda ustoupí lidskému důvtipu a vraky uzří světlo světa!“ pronese před svými inženýry, když v prosinci 1928 vydá rozkaz k zahájení prací na odvodňovacím tunelu.

Jedním z nejodvážnějších kroků celé operace je stavba starobylého římského emisáru. Podzemního tunelu dlouhého přes 1,6 kilometru, který má vodu z jezera Nemi odvést do nedalekého údolí Ariccia. Ucelliho dělníci pracují ve dne v noci. Když v říjnu 1928 inženýr osobně otočí ventily obří čerpací stanice, hladina jezera začne poprvé v historii řízeně klesat.

Voda ubývá metr po metru a napětí v celé Itálii roste. V roce 1929 se na hladinu vynoří obrys první obří lodě. Ucelli stojí na břehu, v ruce drží deník a s napětím sleduje, jak se po tisíciletích obnažují masivní trámy z cedrového a modřínového dřeva, potažené olověnými pláty. Když se nad hladinou poprvé objeví obří obrys trupu, jeden z přihlížejících pamětníků užasle pronese: „Sleduje nás samotná antika, tyhle obří stíny se po tisíciletích vracejí mezi živé.“

Když dělníci opatrně odstraní nánosy bahna, odhalí neuvěřitelný luxus, kterým se šílený císař Caligula obklopoval. Lodě nesloužily k běžné námořní plavbě, obchodu ani válce, nýbrž fungovaly jako extravagantní plovoucí paláce, megalomanské luxusní rekreační vily a svatostánky v jednom.

Caligula na nich tráví své velkolepé letní slavnosti, pořádá dekadentní hostiny a díky okázalým náboženským obřadům, zasvěceným bohyni Dianě (či egyptské Isiře) tak před svým lidem upevňuje svou „božskou“ moc a nadřazenost nad přírodou. Lodě dosahují délky 70 a 73 metrů. Na jejich palubách se nacházejí mramorové dlaždice, sloupy, střešní tašky z pozlaceného bronzu a důmyslný systém rozvodu teplé i studené vody.

Ucelli osobně dohlíží na vyproštění vzácných artefaktů. Mezi největší senzace patří mechanické kotvy s kuličkovými ložisky, o nichž se dříve naivně myslelo, že je vynalezl až novověk. Či obří bronzové hlavy šelem sloužící jako chrliče. Všechny nálezy inženýr okamžitě katalogizuje a posílá do prozatímních depozitářů. Tím zachrání nedozírné hodnoty pro budoucí vědu i historii.

V roce 1932 se Ucellimu podaří úspěšně vyzvednout i druhý, větší vrak. Celá Itálie slaví a pro uložení gigantických lodí vyroste na břehu jezera moderní muzeum, otevřené v roce 1940. Radost však netrvá věčně. V červnu 1944 budovu zachvátí ničivý požár způsobený buď spojeneckým bombardováním, nebo válečným chaosem v důsledku postupující fronty. Obě unikátní lodě shoří na prach a lidstvo tak v jediném okamžiku přichází o originální antické skvosty nedozírné hodnoty.

Geniální inženýr se však tváří v tvář této tragédii nezhroutí. Díky jeho precizním plánům, fotografiím a vědeckým modelům v měřítku 1:5 zůstává alespoň část odkazu zachována. Ucelli, který se stane skutečným lovcem historických pokladů, zasvětí zbytek života rozvoji techniky a založení Národního muzea vědy a technologie v Miláně.

Když o několik let později vzpomíná na svou celoživotní vášeň, s klidnou tváří pronese: „Dřevo a kovy sice podlehly plamenům, ale duch římského inženýrství a lidský rozum žijí v našich muzeích dál.“

Umírá v roce 1964 jako muž, který dokázal porazit čas a na několik vzácných let vrátit světu ztracený lesk Caligulových plovoucích paláců.