Poslední drama idolu němého filmu: Jeho předčasná smrt vyvrcholila šokujícím pohřbem

Slavná Broadway před pohřebním ústavem Frank E. Campbell Funeral Church na newyorském Manhattanu připomíná bitevní pole. Dav čítající 100 000 lidí se tlačí na policejní zátarasy, sklo ve dveřích praská pod náporem těl a vzduchem létají úlomky cihel. Mladá žena v první řadě pronikavě ječí, škrábe si obličej a vrhá se proti policejnímu kordonu.

V nestřeženém okamžiku jedna z fanynek šplhá na požární žebřík, zlostně vykřikuje: „Nechte mě projít, nebo skočím!“ a skutečně se vrhá střemhlav dolů. Chce tímto šíleným gestem vyjádřit svou absolutní oddanost a bolest ze ztráty jediného muže, bez něhož už její život nemá smysl.

Je srpen 1926 a svět se loučí s hercem a tanečníkem, jemuž patří titul největšího milovníka němé éry filmu – s Rudolphem Valentinem (1895 – 1926). Právě jeho divoký a hrůzu nahánějící pohřeb před 100 lety poprvé odhalí šokované veřejnosti temné následky nekritického zbožňování hvězd.

Policisté na koních marně krotí emoce tisíců lidí a snaží se divokému davu zabránit v udušení a ušlapání těch nejzranitelnějších přímo před okny kaple. Každý chce spatřit rakev, dotknout se látky, v níž odpočívá filmový šejk. I když strážci zákona zasahují tvrdě a pendreky sviští vzduchem, dav se přesto odmítá rozejít. Zoufalí fanoušci, kteří se nemohou dostat přes dav na ulici, se pokoušejí vyšplhat na okolní budovy. Lidé skáčou z požárních schodišť, lezou po střechách a snaží se proskočit okny do pohřebního ústavu, jen aby zahlédli kousek Valentinovy rakve.

Uvnitř budovy mezitím probíhá bizarní divadlo. Čestná stráž v černých košilích, za kterou údajně stojí Benito Mussolini, ve skutečnosti sestává z najatých komparzistů. Herečka Pola Negri (1897 – 1987) teatrálně zkolabuje nad rakví, poté co novinářům srdceryvně vylíčí tajné zásnuby s božským Rudolphem, zatímco přátelé zesnulého tyto spekulace halasně odmítají.

Rodolfo Alfonso Raffaele Pierre Filibert Guglielmi di Valentina d’Antonguolla přichází v roce 1913 jako osmnáctiletý mladík z rodné Itálie do USA za novou nadějí. Cesta ke slávě ale začíná tvrdým pádem. Fyzické testy na Královské námořní akademii v italském Livornu končí neúspěchem kvůli chybějícím centimetrům v obvodu hrudníku. Následují krušné měsíce v New Yorku, kdy nocuje na lavičkách v Central Parku a živí se jako zahradník.

Až práce „taxi tanečníka“ v luxusních nočních klubech otevírá dveře k lepší společnosti. V této profesi si jej osamělé bohaté dámy najímají za peníze jako partnera pro tanec a doprovod. Náš hrdina však nezůstává jen na parketu a jako vyhledávaný gigolo nabízí ženám mnohem více než jen kroky v rytmu hudby – stává se jejich okouzlujícím společníkem, jenž jim do všedních dnů vnáší opojný pocit nebezpečné intimity. Zde získává první vlivné kontakty, ale také skandální pověst muže, jenž se nechává vydržovat zámožnými milenkami. Což později s velkou oblibou vytahuje bulvární tisk ve skandálních reportážích na denní světlo. Kvůli jeho zjemnělému stylu a zálibě v kosmetice ho v článcích často označuje za homosexuálního nebo bisexuálního muže, což tehdy může spolehlivě zničit kariéru.

Tento muž v USA rozpoutává masové šílenství po argentinském tangu. Do té doby je tango v Americe považováno za příliš hříšné, exotické a společensky nepřijatelné. Rudolph mu však dodává eleganci a neuvěřitelný sex-appeal. Jeho absolutní průlom ve filmu přichází v roce 1921 ve snímku Čtyři příšerní jezdci z Apokalypsy (1921). V něm hraje argentinského lva salonů a hned v úvodu filmu tančí v zakouřené krčmě strhující tango. Tato jediná scéna stačí k tomu, aby se z neznámého herce stala přes noc celosvětová superhvězda a idol žen.

V roce 1923 vstupuje miláček publika do stávky proti svému studiu Famous Players-Lasky. Vadí mu nízké honoráře a nedostatečná kontrola nad scénáři. Protože mu smlouva zakazuje točit jinde, vydává se s druhou ženou Natachou Rambova na taneční turné po USA a Kanadě. Turné sponzoruje firma Mineralava a pro něj je to mistrovský tah. Obrovským úspěchem u publika totiž dokazuje studiu, že jeho hvězdná síla je nezávislá na filmových plátnech. Tímto veřejným úspěchem studio dostává pod tlak – buď mu zaplatí požadované sumy, nebo o svou největší hvězdu definitivně přijde. Studio nakonec ustupuje, aby si udrželo exkluzivní práva na jeho tvář.

Průlom přichází s filmy, které definují celou generaci. Snímky jako Krev a písek (1922) nebo Orel (1925) potvrzují jeho hvězdný status, který nakonec vrcholí v kultovním Synu šejka (1926). Během své kariéry ztvárňuje přes 30 filmových rolí. Jako herec se vyznačuje specifickým, hypnotickým stylem, který sází na úsporná gesta a intenzivní pohledy, jež v němém filmu nahrazují slova. Režisér Clarence Brown (1890 – 1987), který s ním spolupracoval, o něm prohlásí, že má „vrozené porozumění pro kameru, jaké nemá nikdo jiný“.

Idol žen hraje s lehkostí a přirozeným šarmem, a přestože jej kritici někdy označují za omezený „sex-symbol“, on sám do postav vkládá zranitelnost a melancholii, která diváky fascinuje dodnes. Když novináři označují jeho zjemnělý projev za „růžovou labutěnku“, herec neváhá. Vyzývá autora urážky na boxerský souboj na střeše hotelu. Sportovní reportér, jenž přebírá rukavice místo autora článku, odchází s tvrdým knockoutem.

Rudolph v sobě nosí hluboký rozpor mezi křehkým vnitřním světem a drsnou realitou techniky. Na jednu stranu je to citlivý umělec, jenž do své sbírky básní Day Dreams vydané v roce 1923, vkládá svou melancholickou duši básníka. Na stranu druhou, v soukromí, nachází zvláštní klid v čistě mechanickém světě motorů. Jako zručný automechanik si rozumí s motory luxusních vozů často lépe než s lidmi. V roce 1921 si patentuje vylepšení aerodynamiky pro automobily, čímž dokazuje, že jeho talent sahá daleko za hranice filmových ateliérů.

Osobní život však zůstává v troskách. Sňatky s Jean Acker (1893 – 1978) a Natachou Rambova (1897 – 1966) končí soudními spory, obviněními z bigamie a hlubokými rozkoly.

Zánět pobřišnice ukončuje Valentinův život v jednatřiceti letech. Když v takto nízkém věku náhle umírá, propuká ve světě nefalšované šílenství. Desítky jeho fanynek po celém světě páchají ze zoufalství sebevraždu, protože si nedokáží představit život bez svého idolu. Ačkoliv film Valentino (1977) dramaticky naznačuje, že si smrtelné zranění způsobil během rvačky či boxerského zápasu, jde pouze o spekulativní mýtus. Lékařská diagnóza potvrdí, že příčinou je perforovaný žaludeční vřed.

Po smrti herce navíc vypluje na povrch šokující pravda. Díky svému extravagantnímu životu byl natolik zadlužený, že jeho rodina nemá peníze ani na hrob. Proto jeho tělo provizorně uloží do hrobky jeho kamarádky, scenáristky June Mathis (1887 – 1927).

Herec se za svého života žádných Oscarů nedočká, neboť první ceremoniál probíhá až v roce 1929, tedy tři roky po jeho smrti. Svou předčasnou smrtí se ale Valentino možná vyhne krutému kariérnímu úpadku, který záhy postihne mnohé jeho kolegy. Éra němého filmu totiž koncem 20. let 20. století definitivně ustupuje příchodu zvuku. A mnohé filmové ikony včerejška v novém formátu neuspějí. Například John Gilbert (1897 – 1936), jenž je tehdy stejně populární jako Valentino, nebo hvězdná Clara Bow (1905 – 1965) či komik Buster Keaton (1895 – 1966), jejichž hvězdná sláva s přechodem do zvukové éry postupně hasne.

Valentino tak odchází na věčnost jako první filmová celebrita, uctívaná svými obdivovateli jako božstvo. Tím nastavuje standardy fanouškovství, platící v Hollywoodu dodnes. Bohužel, včetně jejich krajních mezí.