Krutý purkrabí utopil klášter v krvi a vyděsil Řím. Jako černý rytíř prý na hradě straší dodnes

Honosný klášter v bavorském Waldsassenu se utápí v ranní mlze, kterou ale brzy vystřídá křik a řinčení oceli. Dětřich Špaček z Kostelce (1250–1305), purkrabí z nedaleké Přimdy, lstivě využije bezvládí v Čechách po popravě Záviše z Falkenštejna (1250–1290) a vtrhne téhož roku na jeho posvátnou půdu. „Vezměte všechno, nezabíjejte jen ty, kteří mohou mluvit!“ křičí Dětřich na své žoldáky, zatímco těžká jízda bortí brány cisterciáckého opatství.

Jejich útok není náhodnou loupeží, ale chladnokrevně naplánovaným mezinárodním spiknutím. Dětřich vládne oblasti, která je centrem vlastního Chodského obvodu, a jako purkrabí získá do rukou obrovskou moc. Přimda totiž kontroluje jižní větev Norimberské stezky, klíčovou obchodní trasu z Prahy do Norimberku. Nyní tuto strategickou moc promění v nebezpečnou zbraň, která z podhradí učiní centrum teroru. A začne nelítostně rozsévat zkázu po celém širém okolí.

Brány kláštera se rozletí na kusy pod náporem útočníků a propukne boj, jaký nemá v klášterních zdech obdoby. Dětřichovi žoldáci začnou přeživší mnichy nelítostně mučit. Chtějí po nich vyzradit úkryty tajných pokladů. Ty, kteří odmítnou mluvit, zmlátí do bezvědomí, spoutají a jako cenná rukojmí je na vozech odvezou do temných cel na Přimdu. „Kam jste ukryli zlato, vy mnišští červi?“ řve Dětřich a sleduje, jak jeho muži ničí staleté hodnoty.

Když se místní poddaní pokusí bezbranné mnichy zachránit, padají k zemi podťatí údery mečů. Úplné zkáze božího domu přihlíží i sám purkrabí. Jeho lidé berou vše, co má nějakou cenu – zlaté kalichy, stříbrné monstrance, roucha prošívaná zlatem i drahé kameny, které surově vylámou z relikviářů. Jakmile církevní klenoty zmizí v pytlích, obrátí svou chamtivost k hospodářskému zázemí. Žoldáci vyrabují klášterní sýpky, chlévy a sklady, odvezou stovky kusů dobytka a koní, a co nedokážou pobrat, to bez milosti zapálí. Kdysi mocný klášter za sebou nechávají v troskách, jež pohlcují divoké plameny.

Tento brutální čin však nezůstává bez odezvy a zažehne diplomatickou bouři na trase Praha–Řezno–Řím. Klášter Waldsassen má status říšského opatství pod přímou ochranou papeže a římského krále. Zdejší opat posílá zoufalého posla k papeži Mikuláši IV. (1227–1292). Hlava církve vzplane vztekem, neboť útok na chráněné opatství se stává útokem na samotného Boha.

„Jak se opovažují tito bezbožní psi vztáhnout ruku na majetek zasvěcený Nejvyššímu a šlapat po svatém tichu kláštera?!“ hřímá papež před celým římským dvorem, zatímco jeho hlas přetéká hněvem nad surovostí jejich činu.

Papež vzápětí vydává bulu a pověřuje řezenského biskupa zahájením oficiálního vyšetřování. Nad Dětřichem se začíná vznášet hrozba exkomunikace a úplného vyobcování z církve, což znamená okamžitou společenskou smrt. Český král Václav II. (1271–1305) si ale nemůže dovolit mezinárodní válku, a tak za řádění svého purkrabího platí klášteru obrovské odškodné. Kolem roku 1295 král Dětřicha Špačka z Přimdy definitivně odvolává z funkce purkrabího.

Zabavený majetek a lidské utrpení skončí na samotné Přimdě, která od počátku poslouží jako obávaná státní věznice v podzemí. Dětřich zde dobře pochopí, jak lidi zlomit, neboť v těchto prostorách před ním pykala i budoucí knížata, jako například Soběslav II. (1128–1180).

„Zde, v těchto studených kamenech, poznáte pravou moc a mou vůli, před kterou se dříve či později skloní každý,“ pronese Dětřich s chladným úsměvem, když sleduje spoutané vězně vstupující do temného podzemí Přimdy.

Nejstarší doložený kamenný hrad na našem území, založený již v roce 1121, se pro Dětřicha stane vězením, odkud sleduje svůj pozemský pád. Hrad stojí na strmé skále a jeho nejvýraznější částí je obrovská obytná věž neboli donjon. Právě zde, v chladných kamenných zdech, kde se nachází i nejstarší dochovaný záchod neboli arkýřový prevét v zemi, Dětřich dožije v naprosté izolaci.

Zatímco lidské tělo pomalu tlí v zemi, duše hříšného purkrabího nenajde po smrti klid. Kvůli drancování církevního majetku a krutosti k poddaným je Dětřich podle starých pověstí proklet církevními hodnostáři vydrancovaného opatství až za hrob.

Když nad zříceninou Přimdy udeří půlnoc a měsíc zahalí černé mraky, skála se otřese pod tíhou neviditelných kopyt. Ze stínů vystoupí přízrak v těžké zbroji černé jako havraní křídla, nesoucí na sobě stopy rzi a krve. Sedí na obrovském vraníkovi s očima planoucíma žhnoucím ohněm, jehož dech proměňuje noční vzduch v ledovou mlhu. Obyvatelé podhradí tají dech a s hrůzou v očích pohlížejí vzhůru ke zřícenině, když temný jezdec projíždí branou. „Utíkejte, pán hradu se opět vrací! Zase jede trestat lidskou hamižnost!“ křičí vyděšený rychtář a buší na dveře domů, zatímco kopyta koně duní po kamenné cestě.

Přízrak se zjeví tehdy, když na kraj padne těžká tíseň nebo hrozí morová rána. Jindy zase jeho postava bezvládně stojí na samém vrcholu donjonu a pomalu zvedá meč k nebi, aby varovala před blížící se živelní katastrofou. Když se přiblíží k vyděšenému pocestnému, kůň se vzepne na zadní nohy a Dětřichův duch chladně a hrozivě promluví: „Tato země patří hříchu, stejně jako moje duše, a každý z vás brzy okusí spravedlivý trest.“ V tu chvíli se zvedne prudký vichr, který sfoukne všechny pochodně v okolí, a než se lidé vzpamatují z šoku, přízrak beze stopy zmizí v temnotě noci a zanechá po sobě jen zápach síry a mrazivé ticho.

Přimda ale nezůstane domovem jen temného jezdce. Černý rytíř si dnešní zříceninu podělí s bílou paní, duchem manželky pozdějšího hradního pána z rodu Švamberků (1450–1500), která zde nešťastně potratí. Zatímco černý rytíř prochází ruinami, bílá paní se zjevuje a mizí ve specifické skalní skulině přímo pod hradem. Pověsti navíc vyprávějí o obřím pokladu. Skála na hradě se prý občas otevře a ukáže bohatství, které tam loupeživí rytíři ukrývají. Ale to už je jiný příběh.

Historické zmatky a lidská omylnost se navíc propíšou i do historie tohoto místa. Lidé si rod Špačků často pletou s rodem Špačků ze Starburgu, kteří v 19. století koupili a zrekonstruovali hrad Kokořín, ačkoliv s krutým Dětřichem nemají nic společného.

Podobně se jméno zkříží s hradem Zbirohy u Malé Skály, kde podle tamní pověsti černý rytíř uhoří v roce 1422. Přídomek „z Kostelce“ zase svede k hledání sídla ve středních Čechách, ačkoliv šlo o královské úředníky. Pamětníci nezapomenou ani na rok 1925, kdy se na hradě koná gigantická oslava s 20 000 lidmi oslavující 1000 let od založení hradu – ukáže se však, že jde o historický omyl, neboť hrad je o celé století mladší.

Osud Dětřicha Špačka z Kostelce ukazuje, že krutost a chamtivost nezůstávají bez trestu, ať už se stanete duchem, či nikoliv. Zatímco impéria padají a hradní kameny se drolí na prach, lidská paměť nese stopy zla po celá staletí. Z nejhlubších stínů, do nichž člověka uvrhne jeho vlastní pýcha a hřích, už nemusí vést cesta zpět. Protože nakonec nezáleží na tom, kolik pokladů dokážeme nakrást, ale s jakou prázdnotou v duši nakonec staneme před tváří věčnosti.