Článek
Babička Běta ze seriálu Vyprávěj nesnášela komunisty. Opovrhovala jimi i její představitelka, herečka Nina Divíšková (†84). Běta například ostře protestovala proti jakýmkoliv pokusům rodičů své snachy vodit vnuka Honzíka na prvomájové průvody. Paní Divíšková šla mnohem, mnohem dál.
Jednou prohlásila, že věrnost, čestnost a pravdomluvnost jsou vlastnosti, kterých si v životě váží nejvíce. A stála si za tím. Vyjádřila třeba svůj ostrý nesouhlas se zvolením vrchního komunisty Gustáva Husáka prezidentem republiky. Jak? Poslala mu telegram… Svého času také poskytla v Londýně novinám rozhovor, v němž prohlásila, že nenávidí socialismus.
Tehdejší totalitní režim byl nicméně plný paradoxů. Nejen že nebyla obviněna z protistátní činnosti ani urážky hlavy státu. Dokonce v době nástupu normalizace směla zůstat a dál hrát v pražském Činoherním klubu, který v polovině 60. let s manželem spoluzakládali. Tím manželem byl Jan Kačer, muž v mnoha věcech podobně nekompromisní jako ona. On byl za své postoje vyobcován a musel vzít zavděk angažmá v Ostravě.
Chtěla být šaškem
Narodila se 12. července 1936 v Brně rodičům, kteří rozhodně také nepatřili k šedému průměru. Otec Karel Divíšek byl vášnivý speleolog, průkopník jeskynního potápění, muž, který sestoupil do propasti Macocha a do Punkevních jeskyní v dobách, kdy takový výkon byl něco jako později cesta na Měsíc. Matka Elmarita Divíšková byla taneční pedagožka, která provozovala vlastní školu. Sestra Tamara, o dva roky starší, se stala výtvarnicí a keramičkou.
Nina chtěla být šaškem. Alespoň to tvrdila v jednom z pozdějších rozhovorů. Vlastně si svůj sen splnila. K herectví přistupovala jako k čemusi zásadně neváženému, co přitom vyžaduje veškerou vážnost světa. Šaškování brala jako formu pravdy, smích jako nástroj poznání.
V dětství tancovala, recitovala básničky a hrávala s ochotníky. Když se po maturitě přihlásila na pražskou Divadelní akademii múzických umění, nebylo to rozhodně nic, co by si musela doma vyvzdorovat.
Manžela potkala na DAMU
DAMU studovala v letech 1954 až 1959. Získala nejen diplom, ale i celoživotního partnera. Někdejší spolužák Jan Kačer (†87) na jejich školní setkání vzpomínal: „Na první pohled vypadala, že je předurčena pro role tragických milovnic, které rozdírají mužná srdce.“ Druhá polovina charakteristiky alespoň u něj fungovala. S tragickými milovnicemi se ale trochu uťal.
Po absolutoriu takřka celý ročník, včetně Niny a Jana, přesídlil do Ostravy, do Divadla Petra Bezruče. Byla to tvrdá škola: Museli dělat divadlo pro tvrdě pracující obecenstvo, co nepřichází pro umělecký zážitek z antické tragédie, ale pro zábavu a rozptýlení po šichtě.
Nina Divíšková začala hrát holky s proříznutou pusou a ty jí šly znamenitě. Ukázalo se, že má ohromný smysl pro legraci, vzpomínal Jan Kačer. Vzali se uprostřed práce, v roce 1962.
Jeho vyhodili, ona zůstala
O tři roky později přešla Divíšková s Kačerem a dalšími kolegy do Prahy, kde krátce předtím vznikl Činoherní klub. Ona v něm zůstala celých pětatřicet let. Hrála celkem v jednačtyřiceti inscenacích. S Ladislavem Smočkem vytvořila vůbec první Svatavu v jeho ikonickém Podivném odpoledni doktora Zvonka Burkeho. Po roce 1968 ale přišly pro divadlo, které bylo od začátku ostrůvkem svobodného myšlení, těžké časy. Pro některé jeho protagonisty jakbysmet.
Po manželově druhém odchodu do Ostravy, tentokrát nuceném, zůstala v Praze sama. Přitom vychovávala tři dcery, Simonu, Kláru a Adélu. Jan přijížděl jen na víkendy a nevycházel z údivu: „Dokázala zázrak, který bych na jejím místě nedokázal nikdy. Uživit ty děti. Nikdy jsme neměli hlad, vždy bylo čisto, vypráno.“ Nikdy mu také nic nevyčetla.
Dvě ocenění za stejnou roli
Nina z „Činoheráku“ na přelomu let 2000 a 2001 odešla do důchodu. Pak, na prahu sedmdesátky, však začala její asi nejlepší herecká léta. Najednou dostávala ty nejzajímavější nabídky svého života. Nejen v dalších divadlech, ale i ve filmu a televizi.
Hrála despotickou matku Mag v irském dramatu Kráska z Leenane v Divadle v Řeznické. Hostovala v Divadle v Celetné, v Dejvickém i ve Švandově. Kdo ji v žádném z jejích představení neviděl, nemusí zoufat. Extrakt jejího hereckého mistrovství obsahuje postava matky z filmového zpracování Příběhů obyčejného šílenství Petra Zelenky.
Divíšková ji v Dejvickém divadle hrála devět let. Za jevištní provedení získala nominaci na Cenu Thálie. Filmová verze z roku 2005 jí vynesla nominaci na Českého lva. Dobová kritika to vysvětlovala takto: „Zelenka napsal postavu na hraně karikatury – ženu, která je objektivně k smíchu, jejíž jednání je absurdní a v mnoha ohledech sebedestruktivní. Ale Divíšková ji hraje s naprostou vnitřní vážností. Matka nevěděla, že je k smíchu. Matka pevně věřila, že zachraňuje svět.“
Alzheimer ji připravil o všechno, jen ne o lásku
V letech 2009 až 2013 se pravidelně objevovala na obrazovkách České televize jako babička Běta v seriálu Vyprávěj. Vedle toho se stihla objevit v novácké Ulici i v řadě dalších televizních projektů. Ke konci kariéry si zahrála také v komediích Tomáše Svobody Hodinový manžel a Manžel na hodinu nebo v Hřebejkově Nestydovi.
Pak se u ní začala projevovat Alzheimerova choroba. Zapomínala. Nejprve věci, pak tváře, pak souvislosti, pak sebe sama. Jan Kačer vzpomínal, jak křičela, že chce pivo. Jak ho nepoznávala. Jak odcházela do světa, do nějž on neměl přístup. Pečoval o ni až do konce. Zemřela doma, obklopena blízkými, tak jak si přála.
To bylo před pěti lety, 21. června 2021. Letos by se dožila devadesátky. Manžel ji přežil o necelé tři roky. Zemřel 24. května 2024 ve věku 87 let.
