Článek
Kdoví, jak se tehdy cítila a co všechno musela zvažovat. Bylo jí něco přes dvacet, v divadle už excelovala ve velkých dramatických rolích, navíc vynikala opravdu nevšední krásou. A právě dostala nabídku, která se neodmítá: Sám Otakar Vávra (✝100) si ji vybral pro jednu z klíčových rolí v připravovaném filmu Kladivo na čarodějnice.
Jenže její postava měla ve scénáři nahotu. S kým se měla poradit? Funkce koordinátora intimity ještě zdaleka nebyla vynalezena, navíc do erotiky měly problematické scény daleko. Ani zkušenější kolegyně zrovna v tomto směru moc zkušené nebyly. Stejně by jí neřekly, že kromě zištného a zároveň sadistického inkvizitora v podání Vladimíra Šmerala se bude její odhalenou krásou kochat celý štáb.
Konzultovala to tedy s manželem. Jako Vávrův kolega – režisér projevil pochopení. „Řekl, že to tam patří, že je to natolik silná scéna, že si to člověk ani neuvědomí,“ vzpomínala později na reakci svého bezmála o dvě dekády staršího partnera Pavola Haspry (†74) slovenská hvězda Soňa Valentová (✝76).
Nezkušenost ale panovala před kamerou i za ní. Díky tomu se do filmu vloudila i malá chybička: Je vidět, že herečka se předtím opalovala ve dvoudílných plavkách. U diváků příběh bodoval, ale u komunistických pohlavárů nikoli. I když se příběh o čarodějnických procesech na Šumpersku odehrává ve druhé polovině 17. století, až příliš připomínal zinscenované politické procesy 50. let století 20. A tak byl film stažen z distribuce, a volně se mohl znovu promítat až po roce 1989.
Boží dar pro rodiče postižené tragédií
Soňa se narodila před 80 roky, 3. června 1946. Sama později říkala, že pro rodiče představovala „Boží dar“. Nebyla v tom žádná domýšlivost, spíš hluboká reflexe. Byla sice už třetím z jejich dětí, jako jediná ale své dětství přežila.
Starší sestřičky, Emka a Vierka, zemřely ve čtyřech a devíti letech. I z formálně samostatného Slovenska, kde za II. světové války vládl fašistický režim, putovaly stejně jako z okupovaného Protektorátu Čechy a Morava židovské transporty do vyhlazovacích táborů. A Valentovi měli židovské kořeny.
Poslali proto obě dcerky do evangelického internátu, kde už se ukrývalo víc dětí z židovských rodin. Někdo je však udal a obě děvčátka skončila v Osvětimi. Rodiče, kteří se mezitím ukrývali v hrobce pod evangelickým kostelem, paradoxně přežili… A navzdory prožité hrůze se nebáli přivést na svět ještě jedno dítě.
Není divu, že pro Soňu byli ochotni udělat cokoli. Protože už od dětství prokazovala umělecké vlohy, podporovali ji v tvůrčím rozvoji. Chodila na balet, hrála na klavír, zpívala a soukromě se učila také cizí jazyky.
„Nevěděla jsem, zda budu baletka, nebo herečka, ale odmala mi bylo jasné, že budu stát na jevišti,“ vzpomínala Valentová v jednom z rozhovorů. Nakonec převládl herecký talent, který byl tak výrazný, že hned po maturitě ji chtěli angažovat do trnavského divadla. Ona se ale rozhodla pro studium na Vysoké škole múzických umění a po absolutoriu se stala členkou souboru Slovenského národního divadla.
Od oběti sadisty k sadistické vychovatelce
Na rodném Slovensku se Soňa Valentová před filmovou kameru poprvé postavila až dva roky po „federální“ premiéře. V roce 1971 si zahrála dívku Zuzanu v dramatu Zlozor odehrávajícím se v drsném středověku. Rozhodně častěji však dostávala příležitosti v televizi. K nejvýraznějším patřila role v adaptaci románu Theodora Dreisera Americká tragédia. Ztvárnila v ní dělnici Robertu, kterou mladý Clyde Griffiths v podání Emila Horvátha utopí na jezeře, aby mu nestála v cestě ke sňatku s bohatou Sondrou a zařazením se mezi společenskou smetánku. Roberta s ním totiž čeká dítě. Mladík ale nakonec místo na výsluní společnosti stejně skončí na elektrickém křesle.
Čeští diváci si ji vybaví například ještě v komedii Kam, pánové, kam jdete? z roku 1987, kde hrála manželku hlavního hrdiny v podání Karla Heřmánka, nebo jako dr. Prokopovou z filmu Zapomenuté světlo (1996).
Opravdovým majstrštykem ale byla role sadistické vychovatelky Volfové v psychologickém thrilleru Filipa Renče Requiem pro panenku (1991).
Čechům sešla z očí
Poté, co si pánové Klaus a Mečiar potřásli rukama na rozloučenou se společným státem Čechů a Slováků, ji české obecenstvo ztratilo z očí. A jak známo, co sejde z očí, sejde také z mysli. Soňa Valentová si nicméně na bratislavské VŠMU doplnila vzdělání i o televizní režii, této profesi se ovšem nakonec věnovala pouze okrajově.
V devadesátých letech zkoušela i muzikál a na bratislavské Nové scéně odehrála a odzpívala několik dalších zdařilých rolí. Vyzkoušela si i práci na nekonečných seriálech a pravidelně spolupracovala s rozhlasem a dabingem.
Slovenský teatrolog Karol Mišovic, který o ní napsal knihu, také připomíná, že navzdory popularitě nikdy nepůsobila jako nedostupná hvězda a ochotně pomáhala mladším kolegům.
„Italské“ manželství rozdělila až smrt
Manželství Soni Valentové s Pavolem Hasprou prý občas připomínalo Itálii. Vydrželi spolu nicméně 38 let a rozdělila je až jeho smrt v roce 2004. Oporou jí pak zůstaly dcery Natália a Katarína. Ta je jednou z nejznámějších slovenských muzikálových hereček a reprezentovala Slovensko i na Velké ceně Eurovize v roce 1998.
V březnu 2016 se hereččin život dramaticky změnil. Postihla ji náhlá cévní příhoda. Neprojevilo se to sice na její paměti ani řeči, následky však byly fyzického rázu – nemohla například chodit. Na divadelní prkna se poté už nevrátila.
V roce 2016 se její stav po krvácení do mozku prudce zhoršil a musela být převezena do nemocnice. Z následků se nevzpamatovala a zůstávala v centru pro seniory, kde byla odkázána na pomoc druhých. Její velkou oporou byla dcera Katarína. Podle Blesku si v roce 2017 právě ona maminku odvezla. Měla dokonce i propustit pečovatelku, která se o ni starala, a péči převzít sama.
Soňa Valentová zemřela 10. prosince 2022. Podle serveru deníku Nový čas došlo k úmrtí kolem šesté hodiny ve spánku. Bylo jí 76 let.
Svůj talent předvedla v 15 celovečerních filmech a zhruba 150 televizních snímcích a inscenacích. V roce 2006 obdržela jedno z nejvyšších slovenských státních vyznamenaní, Řád Ľudovíta Štúra za přínos v oblasti kultury.
