Adélka z Babičky oslavila 90: S manželem prožila krásných 63 let, dnes už je prababičkou

Po svém boku měla velké hvězdy prvorepublikového stříbrného plátna. Z filmů, ve kterých s nimi hrála, už nežije žádná. Pár dnů po začátku natáčení poetického filmu Babička (1940) oslavila jeho nejmladší protagonistka Jitka Dušková páté narozeniny. Super.cz představitelku Adélky Proškové navštívil u ní doma, aby zjistil, jak se jí daří.

Ve snímku byla vnučkou babičky představované Terezií Brzkovou (†91). K filmu se dostala díky tatínkovi. „Rád fotil, hlavně mě, sám si fotky i vyvolával, a obšťastňoval jimi k různým příležitostem příbuzné. No, to museli být šťastní,“ směje se paní Jitka Viktorínová (90).

„Jeden strýc strčil fotku do saka, pak mluvil s Karlem Hašlerem, který si mu stěžoval, že pořád nemá do Babičky tu nejmenší Adélku. Měla ji hrát Jana Konůpková, ale když dal dohromady všechny čtyři děti, aby byly jako schůdky, tak ona dosahovala výšky chlapce, jenže potřeboval špunta. To jsem byla já.“

Ukazuje mi alba krásných fotek od Lucernafilmu, na kterých je s hereckými osobnostmi, i na titulní straně Kinorevue. Tehdy se ještě jmenovala Jitka Dušková. Při pohledu na dramatický snímek Jiřiny Štěpničkové (†73), coby Viktorky z Babičky, si vybavuje, že za herečkou byla obrovská skleněná stěna a na ní namalovaný strom, takže nešlo o záběr z plenéru.

Natáčelo se na Barrandově nebo v Hostivaři. „Něco i v Ratibořicích u České Skalice, ve které jsme bydleli.“ Karel Hašler (†62) působil jako scenárista a poradce filmu. „Připadalo mi, že věděl všechno. S režisérem Františkem Čápem jsem až tak do kontaktu nepřišla.“

Měla zajímavé dětství. Prohlížíme si fotografie z filmu Pro kamaráda (1940), na kterých je s Janem Pivcem (†72). „Tam šlo o takový milostný propletenec, dva muži a jedna žena. Hana Vítová mi hrála maminku.“

V komedii Pantáta Bezoušek (1941) byla pro změnu její matkou Zita Kabátová (†99). Poznámce, že měla štěstí na krásné mámy, se směje. Ukazuje Jaroslava Vojtu (†81), jenž ztvárnil venkovana Josefa Bezouška, s dcerou Radanou Vojtovou, která ale hrála jeho vnučku.

Vzpomíná na svůj poslední snímek Host do domu (1942), ten natočil Gino Hašler, syn Karla Hašlera, v něm hrála jako sedmiletá. „Pak po heydrichiádě mě chtěli Němci do filmu, dokonce na titulní roli holčičky, která umí bruslit. Tatínkovi, jako štábnímu kapitánovi naší armády a vlastenci, to přišlo krajně nevhodné, tak řekl, že jsem nemocná. A zůstala jsem nemocná až do konce války,“ vypráví paní Viktorínová.

Rodiče se záhy rozvedli. „Mamince bylo šestnáct, když si ji tatínek vzal, já se narodila tři roky po svatbě. Maminka se s tatínkem rozvedla, ani se tomu nedivím, většinou zůstávala sama. Tatínek jako pilot byl tu v Olomouci, tu v Chebu, vyučoval i na vysoké vojenské škole, chodil na kontroly, takže každou chvíli pobýval někde mimo domov.“

Její otec se jako důstojník mohl oženit až ve třiceti. Po rozvodu zůstala s ním. „Tatínek mě nedal,“ komentuje situaci. S novou ženou měl tři děti. „Doma jsme vyrůstali jako velká rodina. Mám dvě sestry, jednoho bratra a pak od maminky, která se znovu vdala, sestru.“

Jitce Viktorínové se narodila dcera Jitka (65). „Další dítě jsem už nemohla mít, kvůli bludné ledvině, ovšem dcera mi to vynahradila. Je maminkou dvou chlapečků a jedné holčinky. I ta nejmladší už nastoupila do zaměstnání, vystudovala, je inženýrka architektka.“ Ukazuje na fotku roční Johanky, dcerky od nejstaršího vnuka (34), který ji udělal prababičkou.

Zajímá mě, kam se vrtla po základní škole, jestli dál uvažovala o herectví? S úsměvem se označí za dítě postižené reformami ministra školství Zdeňka Nejedlého. S tím, že při studiu na gymnáziu se museli žáci vrátit do osmé a deváté třídy.

„Pak jsem dělala znovu zkoušky na gymnázium, ale už na pedagogické. A když jsem byla ve třetím ročníku, tak Nejedlý vymyslel jedenáctiletky. Já končila o dva roky déle, než kdybych dělala školu za normálních podmínek. Toužila jsem studovat na pedagogické fakultě tělocvik, protože mě pohyb bavil, k tomu bych si přibrala matematiku, která mi taky šla. Jenže najednou přišel do třídy ředitel a dal mi dopis, že přijímačky jsou týž den a já to do Prahy nestihnu. Žili jsme totiž v Hradci Králové, protože tatínka z Prahy vyhostili v rámci armádních čistek. Tím pádem jsem se ke zkouškám nedostala a přihlásila se k dálkovému studiu.“

Musela jít učit na střední školu do Broumova v pohraničí. Potom Jitku Duškovou přeložili ještě blíž k hranicím do Křinic. A protože všude na školách byl nedostatek matikářů, putovala do pražských Vršovic.

„Tělocvik mě pořád lákal, tady ve Vršovicích byla sokolovna, já se přihlásila do místního lyžařského oddílu, kde jsem poznala manžela. Pracoval jako projektant mostů, od 90. let dozoroval jejich stavby. Tři roky dělal v Egyptě na stavbě mostu v Káhiře, který vedl k pyramidám. Já tam s ním prožila dva a půl roku. Při českém velvyslanectví fungovala škola pro první až pátou třídu, v ní jsem učila.“

Zajímavostí je, že někde její jméno uvádějí s krátkým -i, jinde s dlouhým. Jak je to tedy správně? „Manžel se psal s tečkou Viktorin, ale když jsme se brali, udělala jsem nad i čárku, nějak automaticky. Nikdo podpis nekontroloval a manželovi to nevadilo.“

S mužem prožili 63 let, zemřel v roce 2023. „Vybrala jsem si dobře, manžel byl nesmírně hodný. Měli jsme společný zájem, sport, udělal si trenérské zkoušky na lyžování a vedl žákovský kurz.“

Dcera Jitka se nevzhlédla v kantořině, i když jí matematika šla. „Říkala mi, že nechce být taková nervóza, jako jsem já,“ směje se. „Rozhodla se jít ve šlépějích tatínka.“

Paní Viktorínová zůstala školství věrná celý život. Učila tam, kde to potřebovali, pracovala i jako zástupkyně ředitele. „Vyzkoušela jsem si také funkci ředitelky. Ale v momentě, kdy jsem měla pocit, že školu mám k obrazu svému, ukázalo se, že je nedostatek inspektorů. Kam sáhnout než do řad ředitelů, což mě netěšilo, je to nevděčná pozice. Nejvíc se mi líbilo být zástupkyní, sice je celý chod školy na vás, rozvrh a všechno, ale zodpovědnost má ředitel.“

Čilá dáma si předloni zlámala na noze nártní kůstky. „Nehojilo se to, vzala si mě k sobě dcera, takže víc jak půl roku se o mě starala.“ A zvládla to dobře, paní Jitka nekulhá. Zrovna tak pečovala o svého tatínka po operaci srdce, když už to maminka nezvládala.

V březnu vitální devadesátnice prodělala po viróze komplikace se zánětem průdušek i pohrudnice, azyl našla opět u dcery. Kvůli špatnému dýchání ji chtěli vzít do nemocnice, ale dcera to nedovolila, doma měli po tatínkovi dýchací přístroj, takže doktor souhlasil s domácí péčí. „Jsou hodní, veškeré neduhy se mnou prožívají.“

Jitka Viktorínová je po devadesátce soběstačná. Občas zajde do sokola, kde velmi ráda cvičila, a pak v něm s kolegou pořádala večery pro důchodce i s muzikou.