Článek
První, co na ní okamžitě zaujme, jsou oči. Velké a srdečné. „Máma je hnědooká, hnědovlasá, táta byl taky hnědooký, málokdy se hnědookým narodí modrooké dítě. Ale tátova babička, která mě vychovala, si ty modré oči prosadila. Říká se, že jsem více do tátova rodu,“ prozradila Super.cz. Její rodiče cestovali po celém světě. Jí, staršího bratra Honzu a občas i sestřenici Evu vychovávala tatínkova maminka.
„Velký obdiv k babičce, protože já jsem ročník 1969, ona byla narozená 1903, v 66 letech se starala o mě a o dva a půl roku staršího bratra. Na víkendy a prázdniny k nám jezdila i naše sestřenice. Babička pocházela z Roztok u Prahy, tak jí bylo nejlépe na chalupě v Krkonoších. Díky ní Krkonoše miluju a moc ráda se tam vracím,“ prozradila nám u čaje herečka a malířka Barbora Srncová (56), jejímž tátou byl Jiří Srnec (†90).
Slavní rodiče
„Naši jezdili po světě, v zahraničí byli někdy i tři měsíce a pak přijeli na čtrnáct dnů domů. Proto se o nás starala babička,“ komentuje dětství. Má spoustu nevlastních sourozenců.
„Můj táta má dvě děti z prvního manželství, Jakuba a Terezu, pak z druhého bráchu Honzu a mě, a z třetího ještě tři, Jirku, Adélku a Aničku.“ Tatínek byl hodně plodný. „Jo, to jo, a to mám ještě z maminčina prvního manželství sestru Lucii,“ směje se.
Prostředí divadla znala důvěrně odmala. V uměleckém prostředí vyrůstala. Otec byl zakladatelem Černého divadla. „Pamatuji si vůni rekvizit a celé zkušebny. Myslím, že tam mi ten kouzelný svět divadla učaroval.“
Máma Emma Srncová (83), původně manekýnka, přestala jezdit s Černým divadlem, kde jako herečka účinkovala 20 roků, v Bářiných dvanácti letech. Během cestování s divadlem se inspirovala kolegy výtvarníky a začala malovat. Profesionálně se tomu věnovala od rozvodu se Srncem, když zůstala sama se třemi dětmi.
„Určitě to neměla lehké, my v pubertě, ona zvyklá na jiný život, moc si nevěděla rady, co si s námi počít. Pamatuju se, že mi říkala: Pojďme se k sobě chovat jako kamarádky, říkejme si všechno a buďme k sobě upřímné. Měla to těžký,“ vypráví Super.cz.
Holčička s památníčkem
Jak se okatá holčička dostala k natáčení? Chodila do rytmiky k paní Evě Blažíčkové, kam si přišla vybírat děti paní z Československé televize do pořadu Hrajte si s námi, kde vystupovaly jako dav. Do televize ji vodila babička. „Vybavuji si partu, co běhá po Kavkách s památníčky po všech možných hercích a prosí je o podpisy.“
Cesta k filmu vedla jedenáctiletou slečnu přes konkurs na rodinný snímek Jako zajíci (1981), který natáčel režisér Karel Smyczek. „Tam jsem poznala Míšu Dlouhého a Štěpána Kmenta, který se pak už herectví nevěnoval. Maminku mi hrála paní Jana Břežková, tatínka pan Oldřich Vlach,“ vzpomíná.
V 80. a 90. letech se často vyskytovala před kamerou, v paměti jí utkvělo například vysoce oceňované drama Ani málo, ani moc z roku 1999. „Film dělal můj kamarád ze školy Petr Strnad a já v něm hrála milenku ženatého muže v podání Lukáše Vaculíka.“
Nezapomenutelnou se stala díky seriálu Bylo nás pět (1994), v němž vytvořila roli služebné, které kluci říkali Rampepurda. „Občas si na mě vzpomenou tvůrci s malou roličkou. Moje herecké návraty jsou krátké, než se nadechnu, už jsem zase venku,“ komentuje svoji hereckou současnost.
Mít tak hereckého parťáka
V posledních letech představovala ve třetí sérii seriálu Labyrint psycholožku, která nakonec byla vrahem, co to všechno zlo vymyslel. Nebo si zahrála gynekoložku ve filmu Moře na dvoře (2025).
„Ráda vzpomínám i na natáčení seriálu Detektivní příběhy kanceláře Ostrozrak. To byla velká radost. Ondra Vetchý, Bohouš Klepl, skvělí herečtí parťáci, improvizace, a přitom bedlivý dozor pana režiséra Karla Smyczka. Krásná práce. Lehkost a hravost, pokud si to k sobě sedne, je to jako když hraje muzika. To by se mi líbilo,“ zasní se Bára.
„Dnes je práce rychlejší, na tyhle drobnosti není čas. A řehole, kdy jsou herci brzo ráno na natáčení, pak zkoušky v divadle, do toho třeba dabing, večer představení… Nemůžete být nemocná. I když se to nezdá, herecká práce chce velkou disciplínu a pokoru. Ale kdyby něco přišlo, ráda se zase zapojím.“
