Tu nedostaneš! řekli Janu Čenskému, když si myslel na zadanou Danu. Dnes jsou spolu 37 let

Jan Čenský (64) zanedlouho oslaví 65. narozeniny, proto nás zajímalo nejen to, jak si udržuje stále štíhlou postavu. Jeho rodiče spolu prožili 66 let, on je v manželství 37 roků. Jak se s osudovou ženou seznámil? A co jejich syn, plánuje svatbu?

Jako náruživý lyžař si pochvaluje zimní sezónu, během které si zalyžoval v rakouském Semmeringu, v italských Alpách, před pár dny se vrátil z Kitzbühelu a ještě pojede do Nassfeldu. „Zažil jsem na silvestra v Jizerských horách, že najednou nasypalo asi čtvrt metru sněhu, krása! Nádherná sezóna. Dokud to jde… Už vím, že za rok budu zase v Kitzbühelu, poslední den v lednu a první týden v únoru. Syn má 8. února narozeniny a vždycky to dostává jako dárek ode mě,“ řekl Super.cz Jan Čenský.

Povídali jsme si i o módě. Zavzpomínal na doby minulé, kdy sehnat prodlouženou délku nohavic či rukávů bylo náročné. „Dneska jsou kluci podstatně vyšší než za našeho mládí, takže seženu i boty 47. Dřív to byl obrovský problém, existovala jen jedna prodejna nadměrných velikostí na Žižkově.“

Jednou mu nešťastnou náhodou u táboráku ohořely boty. „Táta se hrozně naštval, že si nevážím věcí. Od teďka si budeš kupovat boty sám, máš našetřený peníze, kupuj si je sám, řekl mi výchovně. Koupil jsem si děsný bufy, byly z barexu, tehdy novinka, šílenej vikslajvant. Já k nim měl najednou úplně jiný vztah.“

Otec mu tehdy řekl, ať si sbírá paragony od bot. Až zjistí, že se k nim chová hezky, proplatí mu je. „Tátovi jsem nikdy neřekl, tys mi ty boty neproplatil…“

O tatínka přišel loni na podzim. „Měl by 12. března 95. narozeniny. S mámou prožili 66 let! Bezvadní. Mamince je 87.“ Honza se ze třech dětí narodil jako první. „Sestra žije v Rakousku, bude jí šedesát, teď se stala babičkou, a bratrovi je 63. Rodiče ještě oslavili kamennou svatbu (65 let) a věděli o tom, což je super. Obdivuhodní, generace, kde se věci neměnily, ale opravovaly, když už se něco stalo, protože základ byl kvalitní.“

Zajímá mě, jak si udržuje stále štíhlou postavu. „Mám psa,“ směje se. „Ne, jde o genetiku, brácha vypadá úplně stejně, ségra taky. Táta byl atlet, velkej sokol, náčelník župy na Smíchově, běhal i maratony, takže na atletiku jsme se vrhli já i brácha. A vyrůstali jsme na vesnici, pohyb byl úplně normální. Bydlíme za Prahou a skutečně chodím venčit.“ Procházky podniká s fenkou Sendy (7) z útulku, napůl labradorkou a borderteriérkou.

Manželka Dana, jež po boku Jana stojí 37 let, do společnosti nechodí, je taková paní Columbová. Maluje, měla i výstavu, její ženské akty vypadají jako fotografie.

„Maluje krásně, i když nemá žádnou školu, je naturščik, vždycky má takový malovací období,“ říká o ženě, která v době, kdy se seznámili, pracovala na Barrandově jako skriptka.

„Seznámili jsme se v divadle Na zábradlí, tehdy už měla známost. My se pak potkali na Barrandově. Říkali mi: To si nedělej naděje, tu nedostaneš, nemáš šanci. A to bylo něco pro mě. Chtěl jsem ji dostat.“

Jejich jediný syn Matyáš nechce o ženění ani slyšet, i když má už jedenáctiletý vztah. „To je ožehavé téma. Máťa prodává foťáky a zároveň si je půjčuje a fotí s nimi. Tím pádem má tu nejlepší výbavu, kterou testuje v terénu. Leze po horách, večer se vypraví na kopec, kde přespí a ráno fotí východ slunce.“

Trochu s lítostí přiznává, že Matyáš byl jedináček. Syna nechtěl rozmazlit, proto se k němu choval přísně. Hodně se psalo o tom, že prošvihnul jeho maturitní ples i promoci.

„No jo, jenže Matyáš přiznával, že šlo o jeho chybu, protože mi neřekl termín. Až týden před konáním a já už nemohl rušit práci. On je v tomhle zvláštní. V sedmé třídě jeli na hory. Ptám se: Kam jedete, Matýsku? Na hory, odpoví. No fajn, ale kam? Do poslední chvíle nevěděl, kam jedou. Pak mi volal: Už to vím. Kde jste? V Krkonoších. No sláva, a na jaký boudě? Má zelenou střechu… Dodneška neví, kde byl.“

Přidává další historku ze synova života. „Jeli do Paříže, takže mě zajímá: Byli jste na Notre-Dame? Ne, tam jsme nebyli. Pak vidím fotku se slečnou, chrliče, blondýna a Notre-Dame. On vůbec nemá pojem o místě, zvláštní, asi fakt mimoň.“

Patnáct let ho známe coby lékaře Davida Suchého ze seriálu Ordinace v růžové zahradě. Teď ho baví Snídaně s Novou. „Ale to vstávání. Mám budíka na 3:33, přijedu o půlnoci z divadla, jdu si lehnout v půl jedné, v jednu ještě nespím a říkám si, že nemůžu moc tvrdě usnout, když za dvě a půl hodiny vstávám. S Danou Morávkovou moderujeme jednou, dvakrát týdně. Před Vánoci desetkrát za měsíc, což bylo hodně.“

Když večer před vysíláním nic nemá, je v pohodě. Pokud ho po Snídani nečekají povinnosti, jde domů spát? „Skončím v devět na Barrandově, přejedu do Zahradního Města k mamince a tam si na chvilku, třeba od deseti do dvanácti, ducnu. Spím u maminky,“ směje se.

„Mám u maminky azyl, pak jdeme na oběd, což je velmi příjemný. Chodíme do hospůdky v Hostivaři, kde výborně vaří, máma je tam šťastná. Pokecáme a jedu na představení.“

Účinkuje na divadelních prknech ve hrách Mlčeti zlato, Jen pravdu, drahý, nejnověji zkouší představení Ďábelský plán. Uvidíme ho i v roli lékaře, který vyšetřuje atletku a světovou rekordmanku Zdeňku Koubkovou, později Zdeňka Koubka, v minisérii Rekordwoman.

Hlavní roli vytvořil Petr Uhlík. „Výbornej, neskutečně soustředěnej před každou klapkou. Když hrál ženu Zdeňku, tak chtěl, ať se všichni k němu chovají jako k ženě a mluví na něj v ženském rodě.“

Proč si nechal narůst vousy, kvůli roli? „Ne, nechal jsem se zarůst v covidu. Pak jsem si rozbil držku v Orlických horách na kole a táta mi říkal: To je zdvižený prst. Jo, byla to moje chyba, ve velké rychlosti jsem víc zmáčknul přední brzdu a už jsem letěl. Vousy zranění zakryly.“

Při natáčení mu chválili změnu, že ho nikdo nepozná. „Dvakrát si mě na ulici spletli s Honzou Rosákem. Sice mi někdo říká, že jsem zestárnul, ale co, bude mi 65. Třeba je zase někdy shodím. Právě na tu Koubkovou jsem se oholit musel.“

Těší se na natáčení seriálu pro Primu, které má vypuknout v květnu. A že si ještě zalyžuje. „Pak rychle skočím do léta na kolo,“ nadšeně se svěřuje akční herec.

„Teď se to všechno vyčábřilo, život je tak, jak jsem si představoval. Už nelítám jako blázen, mám čas i na sebe a zároveň práce je dost. Kdyby to takhle zůstalo, fakt jsem spokojenej. Nechci se rouhat, ale neměnil bych,“ prozradil Jan Čenský (64) na závěr Super.cz.