Kdysi jí málem zemřela dceruška, manžel se doma zastřelil. Můj život je pořád pestrej, říká herečka Jaroslava Tvrzníková

Na filmovém plátně se poprvé blýskla jako Bláža v hlavní roli ve snímku Robinsonka (1956). V Národním divadle, kde zakotvila, poznala osudovou lásku – Martina Štěpánka (†63). Přijala nás ve svém pěkném prostorném bytě na Žižkově, kde Jaroslava Tvrzníková (85) Super.cz povyprávěla o svém životě, který by vydal na román.

Naše první vyprávění o začátcích dívky, která se záhy stala herečkou, jsme skončili v Národním divadle, kam se dostala po tříletém angažmá v Divadle S. K. Neumanna a studiu DAMU. Při zkoušení Strakonického dudáka jí do cesty vstoupil o sedm let mladší kolega Martin Štěpánek. Rok spolu chodili a pak se v roce 1969 konala svatba.

„Já s ním brzo přišla do jiného stavu. Myslím si, že ve 23 letech neunesl představu, že se má stát otcem, asi ho to vyděsilo,“ vypráví paní Tvrzníková o vztahu, jehož trhliny přičítá rozdílnému věku. Předtím se radila s maminkou Soňou Štěpánkovou, jestli to, že je její syn mladší, nebude na závadu.

„A maminka mi říkala, že Martin je dostatečně moudrej. Bylo to rok po smrti Zdeňka Štěpánka, v době, kdy se jí rozpadala rodina. Petr utekl, přes zákaz rodičů, s Reginou Rázlovou, vzal si ji na truc. Asi se cítila opuštěná a obávala se, aby Martin taky nezmizel…“

V té době už Jaroslava měla byt, který jí tatínek zazálohoval z peněz za Robinsonku. „Pořídil mi ho už v 21 letech, nejdřív na Suchdole, ale netoužila jsem žít sama. Tak jsme ho vyměnili za rozestavěný třípokoják na Spořilově, ani tam mě to samotnou nelákalo. V osmadvaceti jsem bydlela u rodičů a sem tam na Spořilově, kde se mi nelíbilo, samé bláto.“

Pak byt půjčila herečce Janě Drbohlavové, která v něm žila s manželem Ladislavem Županičem. „Martin mi řekl, že na Spořilov nechce, a já ho začala složitě měnit. Do směny jsem zatáhla i rodiče, přišla jsem do jiného stavu, rozcházela se s Martinem, bydlela zase u našich v Malešicích.“

Trable vznikly tři měsíce po svatbě, kdy přišla do jiného stavu. „On to neunesl, všechno pro něj bylo za těžko. Zdálo se mu, že na to nemá.“ Nebála se, že zůstanete s dítětem sama? „Ne, vůbec. Šla jsem do porodnice, Martin mě odvezl, jak bylo domluvené. Narodil se Honza a já neměla kam jít. Ve směně zapojená spousta lidí, věci zabalené. Martin, který se té výměny neúčastnil, chtěl bydlet na Malé Straně, já souhlasila.“

Nakonec se smířila s tím, že zůstane sama, vše ale dopadlo jinak. „Moje teta dělala v podolské porodnici, tak mi umožnila, abych tam mohla být se synem delší dobu. Martin za námi začal chodit, skoro denně. Po třech týdnech mi řekl, jestli bych se mohla vrátit. Nebyla jsem proti, pořád jsem ho měla ráda. Z porodnice jsem šla ke Štěpánkům.“ Mezitím pokračovaly komplikovaně výměny, až se dostali do vysněné Nerudovy ulice.

Po roce 1968 na ně tlačili, aby vstoupili do KSČ, což odmítali. „Sedmdesátá léta vůbec nebyla pěkná, ani v Národním divadle. Ředitel Přemysl Kočí likvidoval herce, hodně z nich muselo jít do penze. Karel Höger na to umřel, Pešek, když dostal výpověď, tak už do Národního nevkročil, Šejbalová, Fabiánová, Záhorský, fakt těžká doba. Mě, jako mladou, do penze nemohli šoupnout, hrála jsem hlavní role, likvidovali mě postupně.“

Když účinkovala v Paličově dceři, závodní lékařka jí řekla, že hlavní role Rozárky má sloužit k jejímu vyhazovu. „Týkalo se to i režiséra Pleskota, prý je vyhořelý. Chtěl, abychom to udělali co nejlíp,“ vzpomíná.

Zachránila ji Kočičí hra, kterou připravoval slavný maďarský režisér Gábor Székely. Kladl si podmínku, že vybere herce. „A jako Myšku chtěl mě. V hlavní roli s Danou Medřickou jsme měli velký úspěch.“ Vedení zkoušelo různé podrazy. Byla obsazovaná, alternovala, nemohla zkoušet, na poslední chvíli ji nasadili. Ač napsaná do hry, nehrála…

Její muž nesměl účinkovat, proto se rozhodli v roce 1981 emigrovat do Rakouska i s dětmi ve věku jedenáct a čtyři roky. Žili ve městečku kousek od Vídně.

„Pro Honzu to bylo hodně těžké, asi víc než pro nás. Děti ve škole se k němu chovaly hnusně, stěžovali jsme si u vedení. Městečku se říkalo „černé“, hodně fašistické. Škola pořádala zimní zájezd na hory a spolužáci ho šikanovali. Třeba ho nepustili do postele, strkali mu věci do kufru, že je ukradl. Učitelé mu fandili, nakonec dostával soukromé hodiny. Když jsme za dva roky z Rakouska odcházeli, byl schopný se svojí němčinou jít na gymnázium.“

Začátky v zahraničí nebyly lehké, žili v malém provizorním bytě. Syn i dcera často marodili, prodělávali zápaly plic, Josefina těžkou alergii, kterou lékaři včas neodhalili, takže se holčička málem udusila. „Je to hrozný skok. Představujete si, že to zvládnete, že máte tu sílu, nakonec ji máte, ale bylo to nesmírně těžký!“ říká Jaroslava Tvrzníková.

„Noc, kdy Jožinka zůstala v nemocnici a doktoři řekli: Buď ji rozdýcháme, nebo ne. Já šla sedm kilometrů domů pěšky, abych to unesla. Martinovi jsem neřekla, jak je to s ní kritický. Ráno mi lékařka volala, že malou rozdýchali, ale s těžkým zápalem plic.“

V roce 1983 dostali nabídku pracovat v Mnichově v Rádiu Svobodná Evropa. „Oba jsme nemohli dělat na jednom pracovišti, proto jsem zůstala doma s dětmi. Zpočátku jsem šťastná nebyla. Rodiče kdysi žili na Mostecku a měli zkušenosti s Němci a Henleinovci. Z vyprávění jsem věděla, že jsou fuj, fuj. Najednou mám žít v Německu? Rozbrečela jsem se,“ přiznává.

Američané přidělovali byt podle velikosti rodiny. „Sice novostavba, ale v parku, jedna z nejlepších čtvrtí v Mnichově. Každé dítě mělo svůj pokoj. Bylo tam všechno, od vidliček, přes peřiny, až po kytky.“ Ukazuje mi skleněný stůl, který si z mnichovského bytu přivezli.

„Chovali se jako k zaměstnanci a ne emigrantovi, který po nich něco chce.“ S pomocí tamních přátel, také emigrantů, se učila německy, takže zvládla i hlavní divadelní role. Po roce 1989 se zdálo, že Svobodná Evropa skončí, padl důvod, aby dál vysílala.

„Nebylo jasný, co budeme dělat. Martin chtěl do Prahy, doufal v angažmá, bylo mu teprve 48 let. Hned mu ho nabídla Jiřina Jirásková na Vinohradech. Práci dal i ředitel české sekce Svobodné Evropy Pavel Pecháček, tudíž v ní zůstal a externě spolupracoval s divadlem.“

Jaroslava si říkala, že musí být připravená, že se musí postarat, tak hledala příležitosti v inzerátech. „Pořád sháněli taxikáře. Dělala jsem hodně těžký zkoušky, ovládnout všechny ulice ve velkém Mnichově nebylo jen tak. Pak jsem chtěla v oboru podnikat. Další zkoušky na obchodní akademii, zvládla jsem je, i když nebyly lehké. Rozhodla jsem se koupit vlastní ojeté auto, ale v té době přišla nabídka jít do Prahy, kam Martin už odešel s Pecháčkem.“

Přiznává, že se jí zpátky nechtělo, cítila se velice unavená. „Bylo mi 54 let, tady se všechno nejen zpřetrhalo, ale i rozebralo. Rodina nemá chuť vracet věci, které předtím byly vaše… V bytě v Nerudovce bydleli cizí lidé, nemohli jsme je vyhnat.“ Sice měli rehabilitační papíry a nárok na byt, jenže ho nedostali.

„Je velký rozdíl mezi emigranty, kteří jsou venku, sem jezdí na návštěvy a pak jedou zpátky. A mezi emigranty, co nejsou úspěšní, když se vrací. Navíc na vás lidi koukají stylem: My jsme tady trpěli a vy jste si tam užívali.“

Šli se podívat na byt, který Svobodná Evropa nabídla řediteli Pecháčkovi. Ten žil se zpěvačkou Yvonne Přenosilovou. „V žádném případě,“ řekla. Tak byl zdevastovaný. „Procházeli jsme tahanicemi s Prahou 1, čekali úplatek, měli jsme jít zpátky na Malou Stranu, odkud jsme odešli. Nabízeli nám k přestavbě půdy. V tomhle domě bylo družstvo, byty za 80 tisíc, nám ho prodali za dva a půl milionu. Milion jsme měli, na zbytek si vzali půjčku.“

V Národním divadle se ptala ředitele Ivana Rajmonta, jestli se může vrátit. „Prohlásil: Milostivá paní, samozřejmě, když se něco pro vás najde, tak vás pozveme. Stačilo z kabelky vytáhnout rehabilitační papíry a říct, měl byste mě vzít. Já to neudělala. Neozvali se.“

Svobodná Evropa vysílala až do roku 2002, takže pokračovala v externí spolupráci. Pak se z ní stal Český rozhlas 6, kde dostala stabilní práci. Učila i na VOŠ a na DAMU. „Moje druhé povolání byl rozhlas, kde jsem pracovala celkem 30 roků jako moderátor i režisér.“

Manžel Martin (†63) se v podvečer 16. září 2010 v jejich bytě zastřelil. Když ho našla, myslela si, že ho postihl infarkt. „Byl těžce nemocný, měl rakovinu, ale svoji roli sehrál i alkohol, což propuklo až tady v Čechách. Zřejmě se nedokázal vyrovnat s určitou situací a řešil to alkoholem, což ho úplně doničilo,“ vzpomíná na tragickou ztrátu.

Nimrod Štěpánek měl spoustu zbraní, které po něm podědil syn Jan (55), ten si udělal myslivecké zkoušky. Pracuje jako vedoucí scénograf na DAMU. Dcera Josefína (49) je ředitelkou organizace, která u nás zastupuje sázkovou kancelář. Díky dětem se stala pětinásobnou babičkou. Od Honzy má vnuka Matěje (34), z druhého manželství vnučku Julianu (13) a vnuka Vincenta (17). Josefina přivedla na svět dva syny Maxe (17) a Bena (14).

„Gott sei Dank, zaplať pánbůh,“ odpoví mi na otázku, jak se jí v současnosti daří. Vypadá výborně, i když ji právě trápí bolest v bedrech. „Mám za sebou výměnu kolen. No a záda mě teď trošku zloběj, ale prášky na bolest neužívám. Jinak si nemůžu stěžovat.“

„Dosud jsem hrála divadlo, snad dál i budu, protože Sváťa Skopal je po operaci páteře, nevím, jak to s ním bude vypadat. Na dvou jevištích jsme měli na programu Filumenu Marturano se Simonou Stašovou. Nebo účinkuji v rámci čteného divadla po Honzovi Kačerovi, které je každou druhou středu v Malostranské besedě.“

Hlavně se však zabývá svojí rodinou. „Teď jsem tu měla sedmnáctiletého vnuka, kterému trhali zub, tak byl u mě týden,“ říká s úsměvem. A nejstarší vnuk Matěj vás ještě prababičkou neudělal? „To bych chtěla, ale ještě ne,“ odpovídá se smíchem.

Ráda se chodí podívat na kolegy do divadel, navštěvuje koncerty. „Dvakrát do týdne určitě někam jdu. Můj život je pořád pestrej,“ řekla na závěr Jaroslava Tvrzníková Super.cz.