10 největších mýtů o nejslavnější špionce světa: Krutou pravdu po sto letech odhalily tajné archivy

Mrazivé ráno 15. října 1917 v lese u Vincennes halí hustá podzimní mlha. Před popravčí četou stojí osudová žena. Exotická javánská princezna se naposledy pohrdavě usměje, shodí z ramen luxusní kožešinový kabát a před zraky ohromených vojáků zůstane stát naprosto nahá, přičemž střelcům posílá vzdušný polibek.

Jenže po salvě padá k zemi nezraněná, protože v puškách jsou jen slepé patrony. V tu chvíli vyskočí zpoza stromů její věrný, bohatý milenec a odváží ji v rychlém automobilu na utajené místo. Takto – i s různými obměnami – zná dramatický konec nejslavnější špionky Mata Hari (1876–1917), od jejíhož narození letos uplyne 150 let, skoro každý z nás.

Ve skutečnosti je ale všechno úplně jinak. Legendami opředený mýtus o chladnokrevné svůdkyni se v průběhu desetiletí stává vězením, které před světem uzamkne skutečnou lidskou tragédii na pět západů. Teprve odtajněné francouzské vojenské archivy z roku 2017 po sto letech odhalí drsnou pravdu o státním cynismu, válečné propagandě a naivní ženě, jež se stává dokonalým obětním beránkem dvou prohnaných mocností. Zde je deset největších mýtů o jejím životě, špionáži a konci, které definitivně padají.

Nablýskaná iluze, kterou tisk i tehdejší pařížská smetánka hltají s nekritickým nadšením, mluví o posvátném dítěti Orientu. Pravda je však mnohem prozaičtější. Rodí se v nizozemském Leeuwardenu jako Margaretha Geertruida Zelle (1876–1917) do rodiny prosperujícího kloboučníka. Žádné vznešené taneční vzdělání v indických chrámech nikdy neabsolvuje.

Celou svou orientální kulturu a styl odpozoruje jen během nešťastného manželství s nizozemským důstojníkem v Indonésii, odkud utíká do Evropy. S prázdnou kapsou, ale s hlavou plnou exotických snů. Její fiktivní původ vyvrací například historická biografie Femme Fatale od Pat Shipman.

Romantická představa, že se pod tímto tajuplným označením ukrývá hned od počátku rafinovaná zpravodajská identita, je nesmyslem. Jde o čistě umělecký pseudonym, který Margaretha pro svou taneční kariéru tvoří v Paříži již v roce 1905 v Musée Guimet. V malajštině toto spojení slov znamená „Slunce“. Pod tímto zářivým jménem vystupuje na divadelních plakátech a sbírá nadšené recenze v pařížských listech dlouhé roky předtím, než v Evropě vůbec padne první výstřel první světové války. To dokládají dochované divadelní programy i historické vysílání Českého rozhlasu.

Francouzská prokuratura během procesu vykresluje Margarethu jako monstrózní pavoučí ženu, jejíž intriky stojí životy desítek tisíc mužů. Realita je ovšem taková, že jako agentka vykazuje naprostou naivitu a chaos. Její reálná špionážní kariéra trvá sotva rok a dodnes neexistuje jediný hmatatelný historický důkaz, že dokázala předat jakoukoliv strategicky zásadní informaci.

Kniha britského historika Russella Warrena Howea Mata Hari: The True Story, na niž se odvolává i časopis Time, dokazuje, že ono děsivé číslo je pouhým fiktivním konstruktem žalobce Pierra Bouchardona, který potřebuje pro obžalobu velkolepé, emocionální divadlo.

Představa, že s chladným kalkulem tahá z omámených vojáků tajné plány a s fanatickou věrností slouží Německému císařství, v archivech zcela propadá. Z polštářových řečí s generály nedokáže vytěžit vůbec nic, co má reálnou vojenskou hodnotu. Do špionážní hry se zaplétá čistě kvůli penězům. Její milostné vzplanutí k mladému ruskému kapitánovi Vladimiru Maslovovi mapuje přehled Center for Development of Security Excellence (CDSE). Ten je vážně zraněn a Margaretha chce za každou cenu získat finance, aby mohla cestovat za ním a starat se o něj. To potvrzují i odtajněné vyšetřovací spisy, včetně protokolů z výslechů britskou tajnou službou MI5 z roku 1916.

Mýtus o rafinované hře na dvě strany vykresluje ženu, kterou Margaretha nikdy nebyla. Stává se pouhou tragickou obětí vlastního chaosu a finanční tísně. Peníze, které přijímá od Němců, ve své naivitě nepovažuje za žold za zradu, ale za spravedlivé odškodné za svůj luxusní soukromý majetek. Ten jí německé úřady na začátku konfliktu bez náhrady zabavují. Sama se pak aktivně nabízí ke spolupráci francouzské kontrarozvědce s upřímnou vírou, že pomáhá své milované Francii. Což na základě jejích vlastních dopisů potvrzuje historička Julie Wheelwright v knize The Fatal Lover.

Dlouho se traduje, že dopadení této špionážní ikony je triumfem francouzských vyšetřovacích orgánů. Pravda je však mnohem špinavější. Němci Margarethu Francouzům sami chladnokrevně předhodí. Když německá rozvědka zjišťuje, že je pro ně nepoužitelná, rozhoduje se jí zbavit. Archivy německé diplomacie v Madridu odhalí, že tamní vojenský přidělenec major Arnold Kalle odešle do Berlína sérii radiodepeší o „Agentu H-21“, přičemž záměrně použije starou a dávno prolomenou šifru, o níž ví, že ji Francouzi bez problémů přečtou. V textu navíc uvede natolik specifické detaily, že Francie má její identitu naservírovanou na stříbrném podnose.

Legenda o tom, že její vina je nezvratně prokázána před řádným vojenským tribunálem, také definitivně padá. Rok 1917 byl pro Francii kritický – zpackaná Nivellova ofenzíva přinese velké ztráty, v armádě propuknou vzpoury a mezi civilisty vládne panika. Státní mašinérie nutně potřebuje odvést pozornost veřejnosti od vlastních krvavých selhání a nabídnout lidu jasného viníka. Extravagantní cizinka s pochybnou morálkou je pro roli „vnitřního nepřítele“ ideálním kandidátem. Prokuratura jí tak bez váhání připíše i zcela smyšlená obvinění bez jakýchkoliv reálných podkladů.

Ona scéna s odhozeným kožichem a nahým tělem je čistou fantazií dobových novinářů. Skutečnost přesně popisují oficiální svědectví očitých svědků, zejména dochovaná zpráva britského reportéra Henryho Walese. Ten je při exekuci osobně přítomen. Margaretha si na svou poslední cestu obléká své nejlepší civilní šaty, elegantní kabát a na hlavu si nasazuje klobouk. Své pověsti hrdé ženy ale přesto dostává: s absolutním klidem odmítne nabízenou pásku přes oči i přivázání ke kůlu. Žádná teatrální gesta se nekonají, do očí smrti se dívá s důstojností, která přítomné vojáky hluboce zasáhne.

Romantický happy end o záchraně na poslední chvíli a tajném útěku v luxusním autě je pouhou pohádkou pro veřejnost. Oficiální protokol o ohledání těla po exekuci ve Vincennes hovoří jasně: Margaretha je na místě mrtvá po zásahu ostrými vojenskými kulkami. Skutečně drsný je ovšem osud jejího mrtvého těla. Jak dokládá úřední záznam o předání ostatků lékařské fakultě v Paříži, jelikož se k ní v zákonné lhůtě nikdo z jejích příbuzných nepřihlásí, končí tělo nejslavnější ženy tehdejší Paříže na anatomickém ústavu, kde je využíváno pro lékařské účely a pitvy studentů medicíny.

Dlouhá desetiletí se věří, že alespoň tato morbidní památka zůstává zachována v depozitářích pařížského Muzea anatomie. Šokující pravda vychází najevo až na přelomu tisíciletí. Když kurátor muzea Roger Saban provede v červenci roku 2000 velkou inventuru a s hrůzou zjistí, že nabalzamovaná hlava Mata Hari v muzeu vůbec není. Což publikuje deník New York Post a ztrátu potvrdí i portál Messy Nessy Chic. Během 20. století ji ze sbírek někdo nepozorovaně ukradne. Poslední fyzická stopa po ženě, která pobláznila celou generaci mužů, tak definitivně a nenávratně mizí ve stínu černého trhu.

Příběh Margarethy Zelle alias Mata Hari tak dává tvrdé ponaučení, jak snadno dokáže válečná mašinérie a lidská touha po skandálu přepsat realitu. Konkrétně jde o spisy francouzského ministerstva obrany z historického archivu armády (Service historique de la Défense), které jsou uloženy v zámku Château de Vincennes na okraji Paříže. Právě tyto dokumenty definitivně potvrzují, že francouzská prokuratura a tehdejší šéf kontrarozvědky Georges Ladoux důkazy proti Mata Hari záměrně zfalšují, a udělají z ní obětního beránka, aby odvedli pozornost veřejnosti od vlastních neúspěchů na frontě.

Když se jako hrdá a svobodomyslná žena rozhodnete hrát hru s nejvyššími mocnostmi světa podle vlastních pravidel, musíte počítat s tím, že z vás historie nakonec dělá mýtus – a realitu vašeho skutečného utrpení pohřbí pod nánosy lží.