Kam zmizela něžná Růženka z Jak se budí princezny? Je mámou čtyř dětí a pomáhá v nemocnicích. A v 65 je pořád krásná!

Když jako sedmnáctiletá zazářila v pohádce na motivy Šípkové Růženky, nebyla před kamerou žádným nováčkem. Krásnou, ale trošku rošťáckou princeznu si vybral režisér Vorlíček na základě postavy zlé holky z Robinsonky z roku 1974. Roli sličné Růženky svěřil gymnazistce Marii Horákové, která od té doby každoročně boduje coby jedna z nejkrásnějších pohádkových panovnických dcer.

I dnes, už jako Marie Míková (65), ráda na natáčení pohádky Jak se budí princezny vzpomíná. Na herce Františka Filipovského (†86) či Vladimíra Menšíka (†58), kteří vtipně perlili, jen co nastoupili brzo ráno do taxíku. Ale hlavně na příjemnou atmosféru na place, kterou svým vedením vytvářel Václav Vorlíček (†88).

Režisér si byl vědom, že má před sebou divoké děvče, co jezdí vodu a hraje v kapele. Vlasy jí maskérky odbarvily ze špinavé blond na světlou, aby její ofina korespondovala s příčeskem dlouhých kadeří. Pohádku je možné zhlédnout 25. prosince v 10:35 na Televizi Seznam.

V té době měla za sebou roli zlé Madi ve filmu Robinsonka, který točil Karel Kachyňa (†79). „Protivná holka, která přebrala Robinsonce Mirce Šafránkové kluka, ta, co všechno kazila té ubohé holčině žijící jen s tatínkem, panem Kostkou, protože jim umřela maminka,“ vypráví Super.cz Marie, jež si říká Marka.

Pak prošla řadou televizních inscenací a filmů – Škodná (1975), hlavní role v Sova sídlí v dutém stromě (1975), z téhož roku jsou i Narozeniny, o rok později si zahrála v pohádce z pražského Podskalí, kde o zázraky není nouze: Panenka z vltavské tůně.

Různé tituly, pokaždé jiný režisér. „Nikdy jsem z nich neměla strach, nebála jsem se. Spíš mě fascinovalo, jakým způsobem pracujou. Každý z nich byl úplně jiný, někdo vysvětloval záběry a scénu předem, někdo mě do toho hodil, řekl – Tadyhle, odsaď, sem a nechal mě. Pan Vorlíček se těšil, co tam vyvedu, bral první, druhou klapku a hotovo.“

Radostně vzpomíná na pidiroličku v komedii z roku 1980 Krakonoš a lyžníci, pod režijním vedením Věry Plívové-Šimkové. „Úžasná ženská, s dětmi řádila, radost ji sledovat, jak se do všeho vrhá!“

S vděkem mluví o malé příležitosti v dramatu Františka Vláčila (†74) Hadí jed (1981). „Hrála jsem jen servírku, ale s panem režisérem jsem si povídala. Bohužel už tehdy bojoval s alkoholismem. Po ránu mi říkal: – Zajdi mi támhle pro panáka. Prodávali je v trafice. Hrůza, točilo se do jedenácti, maximálně dvanácti a dál už to nešlo. Účastnila jsem se s ním i pár festivalů a bylo to krásné, napůl snové, to jeho vyprávění.“

Pak přišla nabídka na stěžejní postavu v komedii Vesničko má středisková (1986), kterou jí nabídl režisér Jiří Menzel (†82). Měla hrát sekretářku Janu, Turkovu ženu, nakonec představovanou Libuší Šafránkovou (†68).

„Nevyšlo to, protože já trpěla od dětství atopickým ekzémem, a právě v období, kdy jsem dělala konkurz, se zhoršil. Nebylo to až tak strašný, ale on se toho bál. Měla jsem ho zrovna trochu na krku, obával se, že se rozjede. Mně je to tak líto! Dodneška…,“ svěřila nám.

Marka vystudovala pražské jazykové a sportovní gymnázium Nad Štolou. „Letenská pláň, výlety, záškoláctví trošku,“ říká šibalsky. „Tím, že jsem točila ten pohádkový film, tak jsem byla taková free, rozevlátá. Nedávno jsem se koukala, že za celou roli Růženky byl honorář asi 2400 korun,“ směje se.

Protože toužila stát se herečkou, dělala zkoušky na DAMU. „Nepodařilo se mi to třikrát, vždycky jsem se dostala do druhého kola a dál už ne. Bylo otázkou, jestli kvůli tatínkovi, vyloučenému ze strany, nebo šlo o jiný důvod. To mi nikdo nesdělil, můžu se jen dohadovat.“

Mezitím dělala nápovědku v divadle Vítězného února v Hradci Králové, kde působil slavný divadelní režisér Jan Grossman (†67), který ji obsadil do Dona Juana. „Během čekání na další zkoušky se vždycky něco velkého událo. Třeba jsem hrála v amatérském divadle Lucerna, kde byl režisér Zdeněk Pospíšil (†49) z Brna a Peter Scherhaufer (†56). Pracovala jsem i se Zdeňkem Potužilem (†75) v A Studiu Rubín, prostě s mnoha zajímavými režiséry.“

Mladou herečku ovlivnil také profesor Ivan Vyskočil (†94), spisovatel a režisér, k němuž chodila na tvůrčí psaní. „Jemu vděčím, že jsem našla sebedůvěru zkusit obor režie-dramaturgie a on mě nasměroval na loutkárnu. Že by to mohlo vyjít, navzdory mým škraloupům. A já se tam skutečně dostala a vystudovala ho.“

V době posledních zkoušek, co podstoupila, aby se dostala na školu, už měla dvě maličké děti. První potomek, dcera, se jí narodila ve třiadvaceti. Tři přišli rychle po sobě a posledního Matyáše porodila s odstupem deseti let. „Nejstarší, jediná holka, v žertu nadává, že neměla staršího bráchu, že to měla těžký,“ směje se.

Její muž, s nímž se seznámila na vodě, studoval na Filozofické fakultě UK překladatelství, angličtinu a češtinu.

„Fungovalo to dobře, vzájemně jsme si předávali děti, když je člověk mladý, neřeší nějaké stresy. Myslím si, že současní mladí to mají stejně,“ říká osminásobná babička. Manželství skončilo po osmnácti letech, když manželovi vstoupila do života jiná žena…

Pracovala na volné noze v různých divadlech – v pražském Minoru, v kladenském Lampiónu, v Českém Těšíně i v Německu. Teď se věnuje projektu Loutky v nemocnici.

„Šlo o nápad kamaráda mojí maminky, pana Ottokara Seiferta, emigranta, když sám onemocněl. Hrával loutková a maňásková divadla. Začala jsem mu pomáhat, jezdila s ním do stuttgartské nemocnice. Vymýšleli jsme, jak má být představení dlouhé, jak ho začít, jak se rozloučit. On pokračoval v Německu a já založila Loutky v nemocnici. Letos je to 20 let!“ Začínali ve čtyřech, nyní jich je přes 30 a rozveselují pacienty všude možně po republice.

Někde odehrají celé představení, jako třeba v léčebnách, jinde chodí po pokojích, předvádí drobné improvizace s loutkami. „Dítě naštěstí nedohlídne vážnost nemoci a jakmile přijde někdo, kdo si s ním začne hrát, snadno na obtíže zapomene. V čase předvánočním jsme moc šťastní z rozradostněných dětských očí. Vždycky si říkáme, jak hezkou máme práci.“

Nedílnou součást jejího života tvoří muzika, k té ji vedla maminka, která působila v Kühnově dětském sboru a pořád si zpívá. „Mamince je 88, úžasná, čilá, občas s námi hraje s loutkami. Stále čerpám z jejího hlasu a zpěvu, je to dar, zvlášť naše lidové písničky, to jsou poklady.“

K nápadu věnovat se tvrdší bigbítové muzice loutkářku přivedla kamarádka Pavla. Zpočátku byly tři ženy, postupně kapela Zuby Nehty nabyla až na pět. Všechny zpívají, doprovázejí se na bicí, basu, dva saxofony, flétnu a piano, na které hraje Marka.

Na závěr nás zajímalo, jestli má při pestrém vytížení čas na lásku. „Mám přítele, softwarového inženýra, žije v Kalifornii. Seznámili jsme se na koncertě, kde mi pomohl s těžkým pianem.“

Vztah na dálku trvá neuvěřitelných 17 let. Vídají se třikrát až čtyřikrát do roka. „Jezdí buď on sem, nebo já tam, anebo se sjedeme na půl cesty,“ říká s úsměvem Marka Míková.