Článek
Herec Oldřich Vlach nás vítá ve svém domě ve Střešovicích, sice si pomáhá při chůzi berlemi, ale když zavřete oči, uslyšíte stejně zvučný, hluboko posazený hlas, krásně sametový jako před lety. Jeho majitel je stále mladistvě zvídavý, zajímá ho všechno.
Řeč se nejdřív stočí ke zdravotním neduhům, co ho trápí. Soucitně se vyptává, jak jsme na tom zdravotně my, náš stav ho zajímá. „Měl jsem hodně operací, všechny se zdařily, až na tu poslední. Protože mám páteř sešroubovanou, tak už do toho nikdo nepůjde. Museli by tu konstrukci rozebrat a znovu sestavit, a vzhledem k věku, narkóza na pět hodin, to už bych se nemusel probrat,“ vysvětluje Super.cz na úvod.
Příští rok 50. výročí
Jak zdravotní lapálie zvládá, vždyť ani jeho paní Jana na tom není nejlépe? „Žiju a jsem šťastnej, že jsme spolu. Tím, že nemáme děti, tak jsme na sobě děsně závislí. Fakt je nejdůležitější, že jsme spolu. Příští rok to bude padesát let. Ona je doktorka přírodních věd a vzala si takovýho strupa,“ vyznává se Oldřich Vlach.
„Byla dlouho ve špitále, a to já byl nešťastnej, jel jsem na třetinovej ceres. Hodně mi pomáhají z Nadace Olgy Menzelové. Dost jsem dělával s Jirkou, a když zjistili, jak jsem na tom, tak že mi budou posílat peníze. Nechci si stěžovat, že jsem nějaký sociální případ. Nicméně mi posílají pravidelně nějakou kačku. A stará se o mě chlapík, který pečoval v závěrečné fázi o Jirku Menzela. Je zvyklý na umělce.“
Aby toho nebylo málo, před časem si ještě zlomil krček, doma uklouznul na slinách po čubičce. „Myslel jsem, že je to konečná! Znám to, starý lidi dostanou pak zápal plic a už to jede. Naštěstí mě sdrátoval šikovnej pan doktor Chochola. Jak se nepovedla páteř, tak krček jo. Já se za tři dny začal šourat. A že mě pustí domů, ale musím mít dozor, hlavně do sprchy. Bez dozoru ani na krok.“
Už nechce dabovat
Oldřich Vlach vytvořil spousty krásných rolí filmových, divadelních, také pracoval pro rozhlas. Nadaboval velké množství různých zahraničních herců. Občas mu někdo připomene, kolik toho natočil, a stěží tomu věří.
Třeba britský kriminální seriál Dalziel a Pascoe, v něm namluvil hlavního hrdinu Warrena Clarkea (†67) v roli Andyho Dalziela. Stárnoucího detektiva, obtloustlého hulváta, nasáklého whiskou a cigaretovým dýmem diváci milují.
„To jsem dělal moc rád s Honzou Vondráčkem. Šlo o hodně dílů, takže se mi daboval dobře, už jsem věděl, co udělá, jak se zachová. Dostal jsem za ten dabing cenu.“
Dabování mu stále nabízejí, ale on už nechce. „Já vím, že bych měl odvoz, ale třeba v krásném studiu na Pankráci jsou schody, do nich nevylezu. Navíc dabing už není, co dřív. Kdysi to bývala poctivá práce, biják se třeba dělal týden. Sešli jsme se, viděli film, režisér nám dal pokyny, když jsme měli dialog, tak jsme tam všichni byli. Dneska přijdete do studia, vůbec nevíte, o čem to je, hlavně rychle, rychle,“ konstatuje.
Sirky jen pšoukly
Dostáváme se k roli, která před čtyřiceti lety Oldřicha Vlacha nejvíc proslavila. Postěžuje si, že už bývá na zmínku o rostlináři Jaromíru Kuncovi z kultovní komedie Vesničko má středisková alergický. Faktem je, že hláška: To neděláš dobře s tou sirkou, Jaromíre!, kdy ho varuje předseda družstva před vracením vypálených zápalek do krabičky, zlidověla.
Jak to bylo s těmi zápalkami a popálením na intimním místě? Do krabičky od sirek mu dali hořlavinu, k tomu napojili drát a měl to v kapse.
„Pod stolem seděl maskér, protože odborník tenkrát točil se Sověty nějaký válečný film, který měl přednost, ale vše připravil. Maskérovi řekl, na kterou repliku to má spustit. Když to sepnul, jen to pšouklo a on řval: To je hovno! Málo, to je málo! Do krabičky dali větší dávku a já se už začal pajtlovat.“
Hořlavina bouchla, Vlach přijel domů a ve stehně měl díru. „Jana mi vynadala, že jsme málem přišli o rodinný stříbro,“ vypráví s lehkým náznakem úsměvu.
Ve filmu ho prohlíží a ošetřuje Rudolf Hrušínský, coby praktický lékař Skružný. „Tahle scéna se točila jindy, později, takže tam ta rána taková nebyla,“ říká.
Pozadí bylo jeho
Na záběru u doktora má Jaromír stažené kalhoty. Měl jste hezký zadek, neodpustím si poznámku. „Že jo, teď už ne. Jirka taky říkal, škoda, že není teplej, že mám moc hezký zadek,“ usmívá se pan Vlach.
Při vyprávění o Vesničce rád zavzpomíná na kolegu Miloslava Štibicha (†63). „Úžasnej Míša, o něm nikdo moc nemluví, on byl zlatej! A třeba figura předsedy JZD je tak nádherná, lidská. Všichni melou o tom, že jsem si dal blbě sirky, ale o Míšovi nikdo. S ním se mi hrálo krásně!“
Přiznává, že diváci pořád na postavu rostlináře vzpomínají, venku na něj pokřikují, aby si nedával sirky zpátky. „Já to snáším, ale natočil jsem daleko víc krásnejch věcí, jenže je to, jako bych je nenatočil. Třeba s Lucií Bělohradskou televizní film Archiv, kde jsem hrál takovýho grázla. Za něj jsem dostal cenu Trilobit. Moc hezká inscenace, jenomže je vážná, nikdo o ní nemluví.“
Alena Vránová ho poslala kamsi
O tom, jak jedna role dokáže přebít spoustu ostatních, dokládá na historce, která se mu stala s kolegyní Alenou Vránovou. „Točili jsme seriál Život je ples a jednu z těch babiček hrála Alena Vránová, slušná dáma. Já byl parťákem Standy Zindulky, ohromnej kluk, rád na něj vzpomínám. Udělali nám stařečkům z důchoďáku výlet do Svatého Jana pod Skalou,“ vypráví o seriálu, který šel v televizi v roce 2012.
„Někdo říkal, že je tu zázračný pramen, a když se napijete, budete zdraví. Já se toho bojím jak čert kříže, protože vím, že bych se napil a hned bych musel na záchod. Nicméně jsme u toho pramene stáli a já říkám: Paní Vránová, když do toho skočíte, tak vylezete jako pyšná princezna. Ona se na mě podívala a řekla: Už vás někdo poslal do prdele?! Jen jsem zalezl, chtěl jsem bejt vtipnej…“
Do hovoru zacinká zvonek u branky, přijde fanoušek, který z Kladna dorazil pro podpis a chce se s milovaným hercem vyfotit.
Oldřich Vlach před spoustou let skoncoval s kouřením i pitím alkoholu. Co mu chutná? „Jídlo? Já vám řeknu, že mám rád koprovou omáčku, a lidi mě koprovkou zaplavěj. Jednou jsem řekl, že ji mám rád, a dopadlo to tak, že jsem jí měl takhle,“ ukazuje nad hlavu. Ale přesto na koprovku nezanevřel…
