Už 86 let nás baví študáci stejně staří jako jejich obstarožní profesoři. Jak si někteří herci polepšili?

Když v září 1939 vypukla v Evropě druhá světová válka, společnost Elekta a Barrandovské filmové ateliéry se pustily do natáčení komedie Cesta do hlubin študákovy duše. Ta musela mít souběžný protektorátní název, protože v tu dobu již bylo celé Československo okupováno nacistickým Německem. Je k neuvěření, že 31. října téhož roku měl film premiéru. A že nás studentský humor a rošťárny baví víc než 86 let!

Po úspěchu snímku Škola základ života (1938) se rozhodl Martin Frič uvést na filmové plátno další historky Jaroslava Žáka o študácích a kantorech. Nechal se inspirovat půvabnou knížečkou postřehů a úvah ze středoškolského prostředí Cesta do hlubin študákovy duše. Její autor se také podílel spolu s režisérem na scénáři.

Zajímavé je, že Fričův nápad natočit komedii na základě Žákových populárních fejetonů měl původně namále. Spisovatel totiž dlouhá léta působil jako středoškolský profesor, prostředí znal velmi dobře, z nedostatků si uměl dělat legraci, což se nelíbilo tehdejším představitelům ministerstva a školské správy.

Naštěstí neměli takové pravomoci, aby dokázali filmování překazit. Proto se můžeme ve čtvrtek 29. ledna opět srdečně zasmát, když si ve 20.10 zapneme Televizi Seznam.

Příběh rámují zápisky gymnaziálního fyzikáře Rabišky (Jaroslav Průcha), který dlouhodobě a s velkým zaujetím studuje své žáky a sbírá studentské kuriozity. Školní taškařice dojemně nabourává laskavá postava profesora přírodopisu. Matulka (Jindřich Plachta) vinou trémy nedokázal ještě složit státnice.

Na prahu stáří však za pomoci studentů a mladého latináře a jejich drobné lsti nic netušící, oblíbený pedagog poslední závěrečné zkoušky zvládne. Scenárista Jaroslav Žák zvolil jako předlohu profesora Matulky svého kolegu učitele, který měl také trému ze státní zkoušky.

Ve filmu Cesta do hlubin študákovy duše si zahrálo devět herců z komedie Škola základ života. Tyto snímky většinou divákům splývají, ve Škole je „trýzněn“ septimán a strůjce nejrůznějších darebáctví Áda Čuřil profesorem češtiny Kolískem, aby do přednesu básničky dal více citu: „Štěstí, co je štěstí? Muuuška jenom zlatá!“ A z veršíku se stala kultovní hláška…

Oba herci dostali role i v Cestě, kde Marvan ztvárnil profesora matematiky Vobořila a Pešek septimána a repetenta Vojtu Kulíka. Přitom byl mezi nimi jen pětiletý věkový rozdíl. To profesora francouzského jazyka Šedu hrál Miloš Nedbal, kterému v té době bylo pouhých 33 let, stejně jako Peškovi.

Dvaatřicetiletý František Filipovský si zahrál šplhouna Mazánka, zatímco v předešlém titulu vytvořil postavu šprta Krhounka. O moc věkovitější nebyl ani stárnoucí profesor Matulka. Jindřich Plachta v roce, kdy film vznikl, oslavil 40. narozeniny.

Bez zajímavosti ani není, jak si někteří herci účinkující v obou komediích „polepšili“. Jarmila Holmová měla ve Škole základu života roli septimánky, ovšem v Cestě do hlubin študákovy duše už vystupuje jako profesorka zeměpisu. To Jaroslav Průcha – v prvním filmu nezaměstnaný dělník Benetka – ve druhém „poskočil“ na průvodce dějem Rabišku, fyzikáře. A třeba takový Gustav Hilmar, původně školník, se posléze stal otcem nadaného klavíristy, septimána Vaňka (Rudolf Hrušínský).