Článek
„Soudruhu majore, doktor Macháček. Provádím zde močení.“ Kdo tu dobu nepamatuje, může si při sledování filmu Černí baroni z roku 1992 podle legendární knižní předlohy Miroslava Švandrlíka myslet, že si scenárista při psaní dialogů dopomáhal konzumací drog, aby si pojistil, že se z nich stanou nesmrtelné hlášky.
Tato představa je ovšem na hony vzdálená pravdě, neboť zmíněná hláška přesně odpovídá požadavkům vojenských řádů nejen 50. let, ale celého období existence a „fungování“ Československé lidové armády. A to nejen u tzv. Pomocných technických praporů čili Pétépáků, jež druhdy suplovaly funkci trestných oddílů známých z „buržoazních“ armád.
Upřímně se zaradovat, že ta doba je dávno pryč, můžete díky Televizi Seznam, která Černé barony zařadila do vysílání na čtvrtek 16. dubna ve 20.10 hodin. Film režiséra Zdenka Sirového vás ale potěší i jinak. Je to totiž jedna z nejpovedenějších polistopadových českých komedií, a to nejen v kategorii snímků z vojenského prostředí.
Nejen zrezaví, dokonce koroduje!
Hláškami se to ve slavné komedii jen hemží. Nezapomenutelná je třeba slovní výměna mezi poručíkem Troníkem v podání Miroslava Donutila a vojínem Vločkou, v civilu akademickým malířem, kterého ztvárnil Zdeněk Podhůrský.
„Co udělá náš dobře známý samopal vzor 24, když ho ponecháme na dešti? No?“ táže se sugestivně Troník. – „Zrezaví, ne, vole?“ odpovídá na půl úst Vločka. „Zrezaví, správně,“ reaguje poněkud zaskočený důstojník. „A co hlavně? No koroduje, vy tupci!“ korunuje pedagogické úsilí.
S absurditou vojenského života, kdy skuteční tupci zastávají nadřízené posty, se musel vojín Vločka vyrovnávat opakovaně. Například když vytvořil monumentální nástěnnou malbu největšího z vojevůdců (hned po generalissimu Stalinovi), Jana Žižky. Ta ovšem neobstála před umělecko-kritickým zrakem majora Terazkyho v podání Pavla Landovského.
„Prečo má súdruh Žižka v ruke len takú vyrezávanú halúzku? Veď to něbol volajaký kapelmajster či farár. Dajtě mu do ruky aspoň lahký gulomet!“ Nezbývalo, než vyhovět. Zdeněk Podhůrský ovšem na natáčení vzpomíná rád.
„Bylo jedno z nejkrásnějších, už tím, že film dělal Zdenek Sirový, moc bezvadnej člověk, fajn chlap, velmi chytrej a velmi schopnej režisér,“ svěřil se před časem Televizi Seznam. „Velmi dobře se s ním pracovalo. My se vlastně znali už z dřívějška, on si mě vybral do dabingu, protože se věnoval i dabingové režii. Vytahoval si mě ze školy a zaučoval mě. Byl takový můj guru, co se toho týče,“ dodal herec.
Co je to absurdní?
V závěrečné scéně se každopádně táže Terazkyho čerstvě demobilizovaný vojín Kefalín, Švandrlíkovo alter ego v podání Ondřeje Vetchého, zda mu všechno, co společně prožili, nepřipadá absurdní. Landovský mu to ochotně odkývá, přidá ovšem ještě doplňující otázku. Co že si Kefalín představuje pod pojmem absurdní?
Z dnešního pohledu by vysvětlení mohlo znít třeba takto: Prvních 17 kapitol knihy Černí baroni aneb Válčili jsme za Čepičky vyšlo již v roce 1969, ale dílo bylo brzy zakázáno. Šířilo se ve strojopisných kopiích, studenti je četli pod lavicí, protože už druhý den je museli předat dalšímu dychtivému čtenáři. Běda, když byl někdo přistižen.
Celý román vyšel až po roce 1989 a stal se nejen pilířem české humoristické literatury, ale dokonce povinnou četbou. Běda, kdyby jej někdo nepřelouskal…
