Milostný život legendárního herce připomínal zběsilou jízdu autem. Rány osudu ho nakonec srazily k zemi

Svět miluje „Bébela“ – neřízenou střelu se zářivým úsměvem a boxerským nosem. Tuto ikonu hazardující se životem na křídlech letadel nebo na laně pod helikoptérou vnímá veřejnost jako symbol nezničitelné vitality. „Jean-Paul Belmondo byl nejfrancouzštějším Francouzem na světě,“ zaznívá s úctou během národního loučení, čímž země stvrzuje jeho status národního pokladu.

Sám Jean-Paul Belmondo (†88) (1933 – 2021) však pod maskou hrdiny, pohrdajícího kaskadérskými záskoky i v těch nejriskantnějších, hrůzu nahánějících scénách, skrývá srdce muže mnohokrát poraněného hlubokými osobními ztrátami. Tento příběh odhalí odvrácenou stranu slávy, kde se skutečná odvaha neměří rizikem před kamerou, ale schopností unést rány osudu, které bolí víc než nejtvrdší dopad na tvrdou zem.

Jeho životní dráhu lemuje trnitá cesta od neznámého, chudého mladíka až po zářící hvězdu světového formátu. Cesta k absolutnímu vrcholu začíná v prachu a potu boxerských sálů a na prošlapaných divadelních prknech zapadlých scén. Mladý Jean-Paul bojuje s nedostatkem peněz i s tvrdým odmítáním. Profesory na konzervatoři jeho styl i vizáž drsňáka pobuřuje.

Právě v této době vzniká i jeho slavná přezdívka. Spolužáci na konzervatoři mu kvůli ošuntělému kabátu, který nikdy nesundával, začnou přezdívat „Pépé“ podle postavy zločince z filmu Pépé le Moko (1937). Jean-Paulovi se to nelíbí, ale po dalším zkomolení vzniká „Bébel“ – jméno, které se brzy stane synonymem pro miláčka národa. Prorokují mu absolutní neúspěch a tvrdí, že s takovou tváří nikdy nemůže hrát milovníky. On však tyto pochybnosti rozmetá na prach. Snímek Muž z Ria (1964) odhalí jeho schopnost kombinovat humor s neuvěřitelnou fyzickou akcí bez pomoci dublérů.

Belmondo navždy mění obraz evropského filmového strážce zákona. Do té doby tvoří tento žánr upjatí pánové v nažehlených oblecích s kravatami. Inspirován syrovostí amerických detektivek přináší, a to nejen do Francie, komisaře nové éry. Neohroženého chlapíka v džínách a kožené bundě s revolverem Colt Python s šestipalcovou hlavní v podpažním pouzdru. Jeho hrdinové nečekají na povolení a neplýtvají slovy o zákonu, ale rovnou střílejí.

Kultovní divizní komisař Stan Borowitz ve filmu Policajt nebo rošťák (1979) je asi nejznámějším ztělesněním nového ideálu drsného, ale spravedlivého osamělého vlka. Diváci si jeho styl zamilují a Belmondo se stává tváří moderní francouzské kriminálky v hitech jako Profesionál (1981), Dobrodruh (1983) či Bezva finta (1985).

Když je na vrcholu sil, nebojí se zariskovat i se svou pověstí nedotknutelného drsňáka. Ve filmu Zvíře (1977) přijímá dvojroli, kde vedle kaskadéra Mikea ztvárňuje i zženštilého a přehnaně afektovaného herce Bruna. Tato postava vyvolává v tehdejší Francii vlnu nevole. Kritici mu ostře vyčítají, že „překročil hranici vkusu a uráží své vlastní fanoušky“. Útoky v tisku připomínají cílenou kampaň proti jeho mužnému obrazu, ale Belmondo na ně v rozhovoru pro Paris Match reaguje s ledovým klidem: „Intelektuálové nemají rádi úspěch. Když jsem nahý, je to umění, ale když skočím z helikoptéry, je to pro ně hrozné,“ kontruje s humorem sobě vlastním.

Pro něj to není urážka, ale herecká výzva a možnost vystřelit si ze stereotypů, svazujících ho celá léta. Tímto gestem současně dokazuje, že jeho sebevědomí stojí na mnohem pevnějších základech než jen na svalech a kaskadérských kouscích.

Soukromí herce připomíná zběsilou jízdu bez místa pro stagnaci. On sám svůj styl vystihuje mrazivě přesně: „Žil jsem stejně rychle, jako jsem jezdil svými auty.“ První manželství s Elodií Constantin končí v roce 1966, když mu do cesty vstoupí Ursula Andress. Belmondo se neohlíží, vrhá se do nových vztahů s živelností sobě vlastní.

Milostné karamboly s Laurou Antonelli i dalšími ženami nejsou hledáním klidu, ale projevem jeho neukojitelné touhy po intenzitě a nových začátcích. S Elodií má tři děti – Patricii, Florence a syna Paula. Teprve mnohem později potkává Natty Tardivel, se kterou má v sedmdesáti letech dceru Stellu. I tento svazek však nakonec končí rozvodem, protože Belmondův vnitřní motor neustále běží v příliš vysokých otáčkách.

I když ho svět uctívá jako filmovou hvězdu, jeho srdce vždy bije pro divadlo. Po pětadvaceti letech se v roce 1987 vrací na scénu a dokazuje, že jeho herectví nepotřebuje filmové střihy. Vrcholem této éry se stává rok 1989, kdy v pařížském divadle Marigny obléká kostým Cyrana z Bergeracu (1990). S obrovským nasazením a radostí hraje postavu v mnohém mu blízkou – muže s velkým nosem, ale ještě větším srdcem, nezkrotnou odvahou a fantazií. Diváci v sálech vidí „Bébela“ v jeho nejčistší podobě, bez filmových triků, jen s jeho hřmotným hlasem a nezdolným charismatem, zaplňujícím hlediště až do poslední řady.

První velkou ránu mu osud zasadí v roce 1982. Smrt otce, sochaře Paula Belmonda, znamená odchod největšího životního mentora. Úmrtí matky Madeleine v roce 1997 pak definitivně uzavírá kapitolu bezpečného dětství. Tato samota na absolutním vrcholku slávy ho paradoxně sblíží s věčným rivalem Alainem Delonem. Dřívější malicherné pře o velikost jména na plakátech k filmu Borsalino (1970) střídá v pozdním věku pouto stvrzené vědomím společné osiřelosti.

Nejčernější moment jeho života však nastane v roce 1994. Požár bytu bere Belmondovi to nejcennější – dceru Patricii (+36). Pro otce riskujícího celý život vlastní kůži v nejšílenějších kaskadérských kouscích znamená neschopnost zachránit své dítě tu největší životní porážku. Blízcí přátelé vědí, že od té chvíle je jeho slavný široký úsměv už jen profesionální maskou.

„Můj strach zůstal v šatně, na place pro něj není místo“, říkává kdysi s lehkostí při natáčení. Po rodinné tragédii však hluboký smutek i mrazivé vědomí vlastní bezmoci přetékají z jeho soukromí a zaplňují každou místnost, kde dříve zněl smích. Z muže, jenž dokázal zkrotit rozbouřené živly i padající letadla, se stává osamělý stín hledající smysl v ústraní, kde už není třeba nic hrát.

Mozková mrtvice během dovolené na Korsice v roce 2001 neznamená jen zdravotní komplikaci, ale představuje totální ztrátu identity. Muž definující francouzskou mužnost skrze fyzickou akci najednou nemůže mluvit ani chodit. Pohled na dříve mrštného atleta bojujícího o každé slovo a každý pohyb působí na veřejnost mrazivě. Před diváky už nestojí ten nonšalantní frajer loupající pomeranč z ikonické scény filmu U konce s dechem (1960), ani živel v kuse unikající zákonu.

Sedm let trvá, než se s neuvěřitelnou vůlí vrací před kameru ve svém posledním filmu Muž a jeho pes (2008). Před objektivem se objevuje zlomený muž s očima plnýma smutku. Tento návrat je vykoupen nesmírnou bolestí a odhodláním ukázat světu, že i pád lze nést se vztyčenou hlavou.

I když se s ním celá Francie v čele s prezidentem Emmanuelem Macronem 9. září 2021 loučí s národními poctami na nádvoří pařížské Invalidovny, skutečný „Bébel“ odchází už dávno předtím. S každou jemu blízkou duší a s každým okamžikem, kdy mu dříve nezničitelné tělo vypovídá službu.