Zplodil nejméně 11 dětí: Rodina hollywoodského herce byla plná hádek, nevraživosti a obrovských tragédií

Potůčky vody v přítmí kamenného chrámu pohlceného džunglí tiše stékají po masivní oholené lebce. Plukovník Walter E. Kurtz si pomalými pohyby polévá hlavu, zatímco kamerový záběr zachycuje pouhé kontury jeho obří postavy. Z hlubokého stínu zaznívá jeho temný, chraplavý hlas: „Představuji si slepého červíka, jak se plazí po ostří břitvy… a přežije.“

Mrazivý monolog plukovníka Kurtze směřuje k uvězněnému kapitánu Willardovi v podání Martina Sheena (1940), jenž v pološeru chrámu naslouchá mrazivému filozofování armádního odpadlíka. Marlon Brando v této scéně předvádí absolutní vrchol psychologického teroru. Na plac přitom dorazí s váhou přes sto třicet kilogramů, bez znalosti replik a s absolutní ignorací knižní předlohy.

Režisér Francis Ford Coppola prožívá na Filipínách během natáčení čisté peklo, kdy na plac rekvizitáři dotáhnou reálné lidské mrtvoly dodané místním vykradačem hrobů. Policie však štábu odebere pasy, těla zabaví a režisér musí mrtvoly visící ze stromů narychlo nahradit živými komparsisty. Ti dokreslují mrazivou atmosféru protiválečného filmového kolosu, v němž kapitán Willard v podání Sheena dostane tajný úkol proniknout po řece hluboko do džungle a zlikvidovat důstojníka, který zradil armádu, dezertoval a nyní se skrývá hluboko v neprostupném pralese se svou sektou pološílených vojáků. „Jeho metody se staly neobyčejně nesprávnými, šílenství ho zcela pohlcuje,“ slyší Willard na základně před začátkem vražedné mise.

Coppola musí Brandovi při natáčení filmu Apokalypsa (1979) stále dokola předčítat filmové scény, které má zahrát. Brando se ze dne na den bez varování ostříhá a oholí dohola a kategoricky odmítá stát na place ve stejný čas jako zdrogovaný Dennis Hopper (1936 – 2010). Rozzuřený Brando totiž svého mladšího kolegu nesnáší za to, že ho před ostatními veřejně provokuje kvůli nepřečtené knize a na plac chodí nasáklý alkoholem i kokainem.

„Nemusím poslouchat pindy od tohohle spratka!“ řve rozzuřený na režiséra a odmítá s ním natočit společný záběr. Zmatený štáb i herci v prostředí chaosu působí spíše jako neorganizovaná tlupa než jako profesionální produkce – celá atmosféra připomíná samotného Hoppera, který ve filmu hraje šíleného zdrogovaného válečného fotoreportéra uvízlého v osidlech manipulativního plukovníka. Kamera musí Branda zkrátka zabírat výhradně ve stínech a v černém hábitu.

Mrazivý vrchol jeho kariéry má však své kořeny už v padesátých letech, kdy jako mladý rebel poprvé obrací celý Hollywood vzhůru nohama. Letos si připomínáme 75. výročí od premiéry přelomového snímku Tramvaj do stanice Touha (1951), jenž navždy mění moderní herectví a z Marlona Branda (1924 – 2004) učiní nedotknutelný kult. Generace před ním hrají škrobeně, on přináší na plátno syrovost. Už na střední škole dává najevo svůj odpor k pravidlům, když ho vyhodí za jízdu motorkou po školních chodbách. Na kurzu dramatu dostávají studenti úkol ztvárnit kuře při náletu sirény. Zatímco ostatní zmateně mávají rukama, Brando stojí a zírá do stropu s komentářem: „Kuře přece neví, co je siréna.“

V roce 1951 přichází do kin snímek Tramvaj do stanice Touha (1951). Brando v roli Stanleyho Kowalského předvádí živočišné, neotesané a děsivě přitažlivé herectví. Kostyméři těsné bílé tričko vzadu rozstříhávají a znovu sešívají přímo na jeho těle, před každou klapkou ho máčejí ve vodě. Britská kolegyně Vivien Leigh zažívá na place těžké chvíle. Brando se před intimními scénami schválně odmítá mýt a jí česnek, aby elegantní partnerku vyvedl z míry. Doboví cenzoři šokovaně stříhají minuty explicitních záběrů. Brando za svůj převratný výkon Oscara nezískává, ale zrod nového kultu již nelze zastavit.

Jeho dramatický nárůst váhy nevzniká ze dne na den, ale provází ho v podstatě celou kariéru jako projev závažné poruchy příjmu potravy. Už v padesátých letech trpí obrovskými záchvaty přejídání, které střídá s drastickými hladovkami. Traumata z dětství prožitá s rodiči alkoholiky řeší nezdravým jídlem – dokáže na posezení sníst celé krabice sladkostí, arašídové máslo po sklenicích nebo obří porce steaků a koláčů.

Zatímco v mládí dokáže váhu před natáčením ještě drasticky srazit, s přibývajícími roky nad sebou absolutně ztrácí kontrolu. Během natáčení snímku Vzpoura na Bounty (1962) se jeho nekontrolované přejídání projeví plnou silou – pod jeho rostoucím tělem praskne neuvěřitelných 52 kusů kostýmních kalhot. Režiséři na něj nasazují hlídače, Brando si však nechává tajně přehazovat hamburgery přes plot svého sídla od přátel. Postupně se jeho váha vyšplhá až k hranici 160 kilogramů, což z něj činí neovladatelnou a těžce pohyblivou hvězdu.

Během své fascinující kariéry se objeví ve více než 40 celovečerních filmech. Filmografie zahrnuje nesmrtelné tituly, které formují kinematografii celé druhé poloviny 20. století. Filmová akademie oceňuje jeho talent celkem osmi nominacemi na Oscara v kategorii nejlepší herec. Čtyři nominace má dokonce v řadě za sebou v letech 1952 až 1955, což je historický rekord.

Cennou zlatou sošku získá dvakrát – poprvé za roli boxera a dělníka v dramatu V přístavu (1954) a podruhé za nezapomenutelného mafiánského bosse ve snímku Kmotr (1972). Druhého Oscara však veřejně odmítá. Na slavnostní ceremoniál místo sebe posílá aktivistku Sacheen Littlefeather, aby před celým světem protestovala proti rasistickému zobrazování domorodých Američanů ve filmu.

Brakový přístup k natáčení zrcadlí i jeho naprosto chaotický soukromý život. Oficiálně vstoupí do manželství třikrát – jeho manželkami se stávají herečky Anna Kashfi, Movita Castaneda a polynéská kráska Tarita Teriipaia, s níž se seznámí při natáčení filmu Vzpoura na Bounty (1962). Vedle manželství však udržuje nespočet milostných poměrů s ženami po celém světě.

Za svůj život zplodí nejméně 11 přiznaných dětí. Vlastní rodinné prostředí je však propleteno nevraživostí, hádkami o opatrovnictví a obrovskými tragédiemi. Největší z nich přichází v roce 1990, kdy jeho syn Christian zastřelí přímo v Brandově sídle přítele své těhotné nevlastní sestry Cheyenne. Těžce zkoušená Cheyenne o pět let později spáchá sebevraždu, což geniálního herce psychicky i finančně definitivně ničí.

Své pozdější role bere už jen jako zdroj peněz na krytí dluhů a rodinných tragédií. Při velkofilmu Superman (1978) si odmítá učit text a své repliky čte přímo z papírové pleny dětského herce představujícího malého Kal-Ela. V pozdějších letech na place snímku Ostrov Dr. Moreau (1996) odmítá nosit kalhoty, takže ho kamera musí zabírat pouze od pasu nahoru.

V pozdním věku propadne internetu; vysedává ve veřejných chatovacích místnostech a pod falešnou identitou záměrně vyvolává hádky s cizími lidmi. Jeho autogram má tak obrovskou hodnotu, že obchody jeho šeky ani neproplácejí a raději si nechávají papír s jeho podpisem.

Pod maskou nevypočitatelného tyrana se do poslední chvíle skrývá hluboce zlomený muž. Popel tohoto nesmrtelného démona nakonec podle jeho přání splývá s pískem na milovaném Tahiti i ve vyprahlém Údolí smrti.