Článek
Princezna Margaret (1930 – 2002) nikdy není tou první. Zatímco její sestra, královna Alžběta II. (1926 – 2022) je od dětství formována k roli kamenné tváře britské monarchie, Margaret se stává jejím nespoutaným, často až nebezpečně svobodným protikladem.
V královském paláci, kde se každý sebemenší pohyb těla, každá vynucená úklona či každé gesto ruky musí podřídit nekonečnému a svazujícímu řetězci etikety, působí tato princezna jako „luxusní virus“. Je to elementární síla, která svou přítomností v uzavřeném prostředí aristokratických tradic narušuje zkostnatělý systém zevnitř, aniž by ho dokázala zcela zničit.
Svou roli náhradnice – ženy, která velmi pravděpodobně nikdy neusedne na trůn – bere jako volnou vstupenku k tomu, aby se v životě zařídila podle svého. Bez nejmenšího ohledu na to, co si o tom myslí dvorní protokol. Její existence je pro monarchii neustálou provokací; zatímco královna musí být symbolem, Margaret chce být člověkem z masa a kostí, což z ní v očích establishmentu dělá nebezpečný živel. A ten je třeba buď zkrotit, nebo odstřihnout.
Zakázaná láska zapálí oheň
Jejím prvním fatálním vzplanutím je kapitán Peter Townsend (1914 – 1995). Jejich vztah není jen milostným opojením, je to střet s betonovou zdí monarchie. „Nemusíme se bát, Margaret. Všechno se dá vyřešit, když budeme chtít,“ šeptá jí v soukromí, zatímco ona na něj hledí s naprostou oddaností.

Scéna při korunovaci Alžběty II. (1926 – 2022) v roce 1953, kdy Margaret před zraky milionů diváků nenuceně smete smítko z jeho saka, je víc než jen gesto. Je to drzost, která obletí svět. „Děláš to schválně, aby každý viděl, kdo tu skutečně vládne?“ ptá se jí tiše královna později, ale Margaret se jen usměje. „Dělám jen to, co cítí srdce, na rozdíl od tebe, která se řídí jen nařízením vlády,“ odsekne. Když je však donucena v roce 1955 vztah ukončit, odhalí to její vnitřní rozervanost, kterou utápí v alkoholu a vzdoru. Je to moment, kdy se z princezny stává zatrpklá rebelka, která si slibuje, že už ji nikdo nikdy nebude ovládat.

Manželství přerůstá v soukromou válku
Sňatek s fotografem Anthonym Armstrongem-Jonesem (1930 – 2017) v roce 1960 je únikem z reality. Svatba v přímém přenosu má vypadat jako pohádka, ale za zavřenými dveřmi v Kensingtonském paláci to vře jako v kotli. Anthony je živel, bohém, ale umí být i krutý. „Jsi jen ozdoba, Margaret. A tvá drahá rodina? To je jen živé muzeum plné figurín,“ sází jí rány do sebevědomí během vášnivých hádek, které končí rozbitým porcelánem.

Ona se mu mstí s až děsivou vynalézavostí – nachází si milence přímo pod nosem svých dvořanů. Manželství se mění v toxický tanec plný křiku, nevěr a bujarých večírků, na kterých Margaret okouzluje Picassa či Micka Jaggera. „Proč bych měla být věrná někomu, kdo si mě váží méně než svých čoček v aparátu?“ ptá se svých přátel, zatímco si dolévá další whisku, zcela ignorujíc fakt, že její chování je pro veřejnost naprosto nepřijatelné.

Královna Alžběta II. (1926 – 2022) při jedné z rodinných večeří jen suše podotkne: „Margaret, tvá potřeba neustále šokovat okolí svědčí jen o tom, jak moc se bojíš sama sebe.“ Princezna se na ni podívá přes okraj sklenice a odvětí: „Alespoň lidé vědí, že žiju, Lilibet. Což se o tvém sterilním království říct nedá.“
Ostrov jako svatební dar šokuje korunu
Když se Margaret v roce 1960 vdává, excentrický šlechtic Colin Tennant (1926 – 2010) jí nabídne svatební dar, který vyvolává v paláci zděšení a v očích konzervativních dvořanů šokuje korunu. Ti totiž považují za nepřípustné, aby členka královské rodiny přijímala jako osobní dar od neoficiálního přítele kus soukromého ostrova Mustique, nacházejícího se v karibské oblasti Grenadiny. Princezna se tak dobrovolně vzdává kontroly nad svým prostředím a uniká do sféry, kde nad ní královská autorita ztrácí moc.

„Vaše Výsosti, chtěla byste raději něco v malé krabičce od Asprey, nebo kus pozemku na mém ostrově Mustique?“ ptá se ji provokativně Tennant. Margaret bez váhání volí pozemek na tehdy komáry zamořeném, divokém ostrově. Na místě, které je pro tehdejší aristokracii naprostým nesmyslem, buduje vilu Les Jolies Eaux – své jediné skutečné soukromé vlastnictví, které kdy má.

„Tady nikdo neřeší, jestli se správně ukláním,“ prohlašuje v soukromí, zatímco její útočiště přitahuje celebrity jako Micka Jaggera a proměňuje Mustique v magnet pro světovou smetánku. Tento ostrov se stává jejím posledním skutečným únikem, než vilu daruje jako svatební dar svému synovi Davidovi, který ji později musí pro obrovské náklady na údržbu prodat.

Královská extravagance: 60 cigaret a drink před obědem
Její životní styl je šokující kontrast k palácové nudě. Den začíná snídaní v posteli, následovanou dvěma hodinami čtení novin a kouřením. Margaret vykouří až 60 cigaret denně a přesně ve 12:30 si dává vodku jako vyprošťovák před obědem s matkou. Na večírcích si lepí krabičky sirek na skleničky, aby mohla elegantně pít a zároveň kouřit jednou rukou. Když se v roce 1995 vydává do USA, balí si oblečení v hodnotě 10 000 dolarů a vyžaduje motocyklový doprovod jen na krátkou cestu vlakem.

„Ta žena si plete princeznovskou hodnost s cirkusovým představením,“ utrousí jednou Anthony Armstrong-Jones (1930 – 2017), když ji pozoruje, jak na večírku pohrdavě odhazuje popel do drahé křišťálové mísy. Margaret jen pokrčí rameny a opáčí: „Jsi fotograf, Anthony. Měl bys ocenit, že vytvářím vizuální chaos, který je mnohem zajímavější než tvé statické portréty.“
Královna matka při pohledu na dceru, která už dopoledne míchá drinky, jen smutně dodává: „Margaret, tvé zdraví je pro nás všechny přítěží, kterou už brzy neuneseme.“ Princezna ji však odbude: „Zatímco vy počítáte každý doušek, já se snažím necítit tu prázdnotu, kterou po sobě zanechala koruna.“
Zločin na Baker Street: Koruna ve stínu podsvětí
Slavná bankovní loupež v Lloyds Bank na Baker Street v roce 1971 údajně není jen obyčejným zločinem. V jedné ze schránek mají být uloženy kompromitující fotografie Margaret, jimiž chce radikální aktivista Michael X vydírat ostrovní vládu. Protože byly materiály příliš výbušné pro veřejnou policii a soudní proces, tajná služba MI5 potřebovala operaci provést skrytě mimo oficiální kanály. Koruna tedy údajně nepřímo využila podsvětí, aby se vyhnula přímé odpovědnosti a zajistila, že zmizí důkazy.

I když se tyto spekulace nikdy neprokáží, stanou se ústředním motivem thrilleru Čistá práce (2008) režiséra Rogera Donaldsona. V něm se parta zlodějíčků v čele s Terrym Leatherem (Jason Statham) nevědomky zaplete do této špionážní hry. „Vidíš, Margaret? Teď už tvé skandály a nahé fotky nemají v rukou jen dvořané, kteří tě hlídají na každém kroku, ale i lupiči z ulice, kteří je mohou prodat komukoliv,“ poznamená ironicky její manžel po zveřejnění zpráv o loupeži, zatímco princezna jen ledově odpoví: „Ať si je klidně zveřejní. Aspoň uvidí, že žiju, zatímco vy v paláci jen přežíváte ve vlastních lžích.“
Poslední sbohem ukřivděné rebelce
Margaretiny děti, David Armstrong-Jones (1961) a lady Sarah Chatto (1964), jsou důkazem, že rodina dokáže z každého extrému vystřízlivět. David buduje impérium v oblasti luxusního nábytku pod značkou Linley a Sarah se realizuje jako uznávaná malířka. Zatímco jejich matka celý život tančí na hraně propasti, oni volí cestu klidné stability.

Princezna Margaret zůstává i po své smrti před 24 lety fascinující figurou – není svatou, ale není ani čistokrevnou ničitelkou monarchie. I když do konce života vyčítá své sestře, že jí nepovolila sňatek s Townsendem a tím jí zničila život. A právě tímto pocitem křivdy si princezna neustále omlouvá své divoké a nespoutané extempore. Je ženou, která chápe, že když už nemůže nosit korunu, může alespoň pořádně rozčeřit vodu kolem ní.



