Zoufalá umělkyně nedokázala žít bez svého partnera: Den po jeho smrti skočila z okna. Byla v osmém měsíci těhotenství

Noční ticho pařížského křídla rodičovského bytu protíná v necelé čtyři hodiny ráno 26. ledna 1920 jen tupý dopad. Když zoufalá, jednadvacetiletá malířka Jeanne Hébuterne (1898–1920) vyskočí z okna pátého patra, volí dobrovolný konec v osmém měsíci těhotenství. Pouhý den po smrti své životní lásky, italského génia Amedea Modiglianiho (1884–1920), tak dopíše děsuplnou kapitolu lásky z časů úsvitu moderního umění.

Připomínka letošního výročí dává tomuto příběhu nový, mrazivý rozměr – právě v lednu uplynulo 110 let od chvíle, kdy se tito prokletí milenci z Montparnasse nesmazatelně zapisují do historie malířské avantgardy. Tato hluboká a krvavá stopa odhalí temnou stranu absolutní oddanosti.

Šokující odchod mladé ženy zanechává pařížskou bohému v naprostém ochromení. Když její milovaný muž v nemocnici umírá a jeho tělo je připravováno na poslední cestu, ustřihne si pramen vlasů a vkládá mu ho do rakve jako tichou připomínku své věrnosti. Poté se v hlubokém šoku vrací domů. Její bratr André Hébuterne s ní sice v noci spí v pokoji, aby na ni po strašlivé ztrátě dohlédl, k ránu však tvrdě usíná. V ten moment dívka bez váhání otevírá okno a ukončí svůj život i život jejich nenarozeného druhého dítěte.

Amedeo Modigliani umírá o dva dny dříve na tuberkulózní meningitidu v pouhých pětatřiceti letech. Charismatický malíř prožívá závěr života v zuboženém stavu, pije do němoty, plive krev přímo na plátno a užívá hašiš s absintem, čímž se snaží před okolím maskovat příznaky smrtelné nemoci. Ze strachu z nákazy by se ho totiž lidé stranili, a tak raději přijímá roli prokletého, excentrického šílence.

Osudové střetnutí dvojice v březnu 1917 na umělecké škole Académie Colarossi okamžitě vykřeše spalující vášeň. Tehdy devatenáctiletou studentku, které v uměleckých kruzích kvůli bledé pleti a narezavělým vlasům přezdívají Noix de coco neboli Kokosový ořech, představuje tehdy dvaatřicetiletému Amedeovi sochařka Chana Orloff. Předtím, než se stane výhradní múzou Modiglianiho, pózuje Jeanne například pro japonsko-francouzského umělce Tsuguharu Foujitu. Když si Modigliani začne románek s Jeanne, ještě oficiálně neukončí bouřlivý vztah s anglickou básnířkou a kritičkou Beatrice Hastings.

Rodina dívky, hluboce zakořeněná v přísné katolické víře, však sefardského Žida a zkrachovalého alkoholika ostře odmítá. Zamilovaná dívka proto volí útěk z domova, načež ji rodiče zcela odříznou od peněz i komunikace. Mladý pár se stěhuje do chladného ateliéru ve slavné pařížské ulici Rue de la Grande-Chaumière (v překladu Ulice Velké doškové chalupy) v umělecké čtvrti Montparnasse, kde čelí extrémní bídě. Často nemají ani na jídlo, ani na uhlí, kterým by v zimě zatopili.

V listopadu 1918 přichází na svět dcera Jeanne, ale bída a alkoholový kolotoč rodiče nutí odevzdat kojence do péče kojeneckého ústavu. Přestože se nikdy nevezmou, Amedeo 7. července 1919 napíše a podepíše oficiální dokument. V něm se zaváže, že si Jeanne vezme, jakmile dorazí z Itálie jeho rodný list a potvrzení o právní způsobilosti k uzavření manželství, které úřady vyžadují kvůli jeho cizí státní příslušnosti.

Malíř vnímá partnerku jako křehkou, čistou bytost a za necelé tři roky vztahu ji zachytí na více než dvaceti plátnech. Slavný portrét Jeanne Hébuterne s kloboukem a náhrdelníkem (1917) zdůrazňuje její labutí krk, zatímco Portrét Jeanne Hébuterne ve žlutém svetru (1918) fixuje její odevzdanou, křehkou siluetu v pokročilém těhotenství.

Modigliani často maluje postavy s mandlovýma očima bez zorniček, ale u Jeanne dělá výjimku a dává jí blankytně modrý pohled. Sám k tomu tehdy říká: „Až budu znát tvou duši, namaluji tvé oči.“ V roce 1917 pomáhá Jeanne Amedeovi s jeho jedinou samostatnou výstavou. Policie ji však nechá zavřít hned v den zahájení kvůli „pohoršujícím“ ženským aktům vystaveným ve výloze.

Její vlastní tvorba však dokazuje, že rozhodně nezůstává jen pasivní múzou. Její drsný Autoportrét v modrém a fialovém (1916) nebo pozdní akvarel, kde zachycuje samu sebe, jak leží na posteli a probodává se nožem, odhalí temnou intenzitu a psychologickou hloubku. Její klaustrofobické interiéry plné hrubých tahů štětcem dokazují, že v osobité malířce sklony k tragickému konci dřímají dlouhodobě. Jeanne se nemaluje jako krásná žena, ale jako hluboce přemýšlivá, téměř vzdorovitá umělkyně, která odmítá tehdejší buržoazní ideály krásy.

Vztah Modiglianiho a Jeanne se odehrává před očima těch největších géniů moderního umění. Vztah Picassa a Modiglianiho je plný žárlivosti i hlubokého respektu. Modigliani jednou v opilosti křičí na Picassa na celé kolo: „Talent se nedá koupit za peníze!“ Přesto ho Picasso fascinuje a kupuje několik Modiglianiho kreseb, aby mu finančně pomohl. Excentrický japonsko-francouzský malíř Tsuguharu Foujita často s Modiglianim popíjí a patří k těm, kteří se marně pokoušejí Amedea krotit, když v záchvatech opilecké zuřivosti ničí vlastní obrazy a ohrožuje své okolí.

Slavný francouzský básník Jean Cocteau zanechává svědectví o tom, jak se Modigliani pod vlivem alkoholu a drog mění v monstrum, a jak Jeanne tiše a odevzdaně snáší jeho nálady v kavárnách Café de la Rotonde a Le Dôme. Polský básník a mecenáš Leopold Zborowski a jeho žena Anna jako jedni z mála Jeanne a Amedea bezvýhradně podporují.

Když Modigliani kvůli tuberkulóze plive krev, Zborowski zaplatí ze svého cestu a pobyt pro Amedea i těhotnou Jeanne na jihu Francie v Nice, aby je zachránil před pařížskou zimou. Sochařka Chana Orloff si později s těžkým srdcem vyčítá: „Modiglianiho bezmezně obdivuji jako umělce, ale uvrhla jsem čistou a křehkou Jeanne do náruče muže, který ji nakonec stáhl s sebou do hrobu.“

Smrt obou umělců vyvolává mezi přáteli na Montparnassu obrovský poprask. Pablo Picasso s Leopoldem Zborowským okamžitě zorganizují velkolepé loučení, aby ukázali, že společnost pohrdala géniem. Rakev s Modiglianim nesou na ramenou slavní umělci Fernand Léger, André Derain i Constantin Brâncuși za doprovodu stovek plačících lidí. Naopak zuřivá rodina Hébuterneových viní bohému ze zkažení dcery. Zdrcená matka křičí na Andrého: „Jak jsi ji mohl nechat o samotě, když jsi věděl, že bez něj nedokáže žít?“ Rodina zakazuje přátelům přístup a pohřbívá Jeanne za svítání v naprosté tichosti do neoznačeného hrobu na hřbitově Bagneux.

Tragédie okamžitě spouští vlnu bezohledného hyenismu. Obchodníci s uměním oslovují truchlící malíře přímo během smutečního průvodu a pařížské galerie zvedají ceny Modiglianiho obrazů během čtyřiadvaceti hodin desetinásobně. Osiřelé dcery se ujímají manželé Zborowští, pořádají finanční sbírku a zajišťují její převoz k Modiglianiho sestře do Itálie.

Malá Jeanne vyroste, stane se uznávanou historičkou umění a napíše o svých rodičích zásadní biografii. Teprve v roce 1930 rodina Hébuterneových poleví a dovoluje uložení ostatků Jeanne do společného hrobu na Père Lachaise. Společný náhrobek dnes nese Amedeův nápis: Zasažen smrtí v okamžiku slávy, a její epitaf: Věrná družka až do extrémní oběti.

Přínos Amedea Modiglianiho a Jeanne Hébuterne pro dějiny moderního umění spočívá v jejich jedinečné schopnosti syntézy – dokázali transformovat avantgardní kubistické tvarosloví do hluboce lidské, melancholické formy.

Dnes jsou Modiglianiho obrazy vnímány jako absolutní vrcholy světového umění, prodávané v aukcích za astronomické miliardy korun. Zatímco tehdejší Paříž jeho protažené figury odmítala, současná kritika v nich vidí nadčasovou eleganci. Sám španělský malíř Juan Gris o svém příteli prohlásí: „Modigliani neučil umělce novým technikám, ale naučil avantgardu znovu vnímat citovou vznešenost člověka, kterou ostatní rozbíjeli na geometrické kusy.“

V posledních letech navíc světové galerie konečně rehabilitují také samotnou Jeanne. Výstavy odhalují, že nebyla pouhým pasivním modelem s labutím krkem, ale svébytnou expresionistickou malířkou, jejíž potemnělá plátna dnes historici umění řadí k nejautentičtějším, byť tragicky nedokončeným výpovědím pařížské školy.

Příběh této osudové lásky zůstává dodnes tím nejtemnějším ponaučením o tom, jak tenká hranice dělí uměleckou vášeň od totálního šílenství a sebezničení. Definice jejich vztahu nebyla romantickou idylou, ale mrazivou pastí, kde se genialita vykoupila krví a bezbřehou závislostí.

Když jeden člověk přestane existovat bez druhého, stává se z lásky vražedná zbraň – a to je varování, které zanechávají světu. Skok teprve jednadvacetileté dívky z okna pátého patra, při němž zahynul i nový, dosud nenarozený život, dodnes vzbuzuje (nejen) v uměleckých kruzích vlnu emocí. Ukazuje totiž, že slavní milenci sice dosáhli vysněné věčnosti v předních světových galeriích, ale daň, kterou za to zaplatili v chladném, krutém světě montparnasských ateliérů, byla až příliš děsivá.