Na plátně bavil diváky, v soukromí jej sužovaly těžké deprese. Životní láska byla slavnému herci oporou 40 let

Jack Lemmon (1925 –2001) vrávorá na vysokých podpatcích, bojuje s těsným korzetem a snaží se nezakopnout o vlastní důstojnost. Píše se rok 1959 a na place komedie Někdo to rád horké (1959) vzniká legenda, která i 25 let od jeho úmrtí tne do živého.

Jackův Jerry, alias Dafné, není jen groteskní figurka v ženských šatech; je to ztělesnění herce, který dokáže rozesmát i kameny, zatímco v hloubi duše svádí vysilující válku s démonem v lahvi. „Jsem Jack a jsem alkoholik,“ přiznává později s mrazivou upřímností muž, který po celou kariéru schovává hluboký smutek za masku vtipálka.

Málokdo tuší, že Jack se rodí jako dědic obřího sladkého impéria. Jeho otec, viceprezident Doughnut Corporation of America, mu plánuje cestu v lukrativním cukrářském byznysu. Jenže Jackovi voní líčidla a divadelní šatny mnohem více než čerstvé koblihy. Aby unikl otcovu stínu a posměchu za „citrónové“ příjmení, vrhá se do herectví s takovou vervou, až se z něj stane vůbec první muž historie, kterému se podařilo získat Oscara za hlavní i vedlejší roli.

První sošku bere za výkon ve vedlejší roli ve snímku Pan Roberts (1955) a trvá téměř dvě dekády, než sbírku zkompletuje. Tento husarský kousek se za celou historii Hollywoodu podaří jen sedmi mužům; Jack Lemmon tak stojí v čele elitního klubu, do kterého se po jeho vzoru později zapsaly legendy jako Robert De Niro, Jack Nicholson, Gene Hackman, Kevin Spacey, Denzel Washington a nejnověji v březnu 2026 Sean Penn.

Atmosféra při natáčení Někdo to rád horké (1959) připomíná spíše válečnou zónu než komedii. Zatímco Jack bere fixních 100 000 dolarů a dře do úmoru, Marilyn Monroe si diktuje královské podmínky: dostává 200 000 dolarů a k tomu nevídaných 10 % z hrubého zisku filmu. Tony Curtis, který s Jackem sdílí dámské šaty, odchází se šekem na 150 000 dolarů. Marilyn přitom chodí na plac s hodinovými zpožděními a zapomíná i ty nejjednodušší repliky.

Režisér Billy Wilder žene štáb do desítek nekonečných jetí. Jack musí v každém z nich vyzařovat lehkost, i když mu pot smývá make-up a nervy tečou. Právě v této době Jack s oblibou říká: „Nevzdám se, dokud mě nepřejede kamion, producent nebo kritik.“ Právě tady se zrodí jeho pověst herce, který nikdy nezklame, i kdyby měl na place vypustit duši.

Jackova finanční historie připomíná horskou dráhu. Zatímco za Byt (1960) bere 175 000 dolarů, u filmu Zachraňte tygra (1973) šokuje všechny své agenty. Odmítá svůj standardní milionový plat a pracuje za odborářské minimum, jen aby umožnil vznik dramatu o krachujícím podnikateli. Tato role ho pohlcuje natolik, že v reálném životě utrpí nervové zhroucení. Hazard se mu ale vyplácí – za svůj „charitativní“ výkon získává druhého Oscara, tentokrát za hlavní roli.

Jeho status hvězdy mu dovoluje riskovat: u Podivného páru (1968) si vyjedná neprůstřelnou smlouvu na 1 000 000 dolarů proti 10 procentům ze zisku. V praxi to znamená, že milion má jistý, i kdyby do kina nezabloudil ani toulavý pes. Pokud by ale film vydělal tolik, že by jeho desetiprocentní podíl dělal třeba tři miliony, studio mu ten rozdíl jednoduše doplatí. Jack tak hraje o všechno – buď odejde s milionem, nebo s balíkem.

Sázka na kvalitu mu vychází. Naproti tomu v roce 1997, za nostalgickou komedii Na moře (1997), inkasuje rekordních 5 000 000 dolarů. Nejsou to jen peníze za roli. Je to zasloužená výplata za padesát let tvrdé práce, během které stihl natočit na 60 celovečerních filmů.

Přestože se po boku Tonyho Curtise v ženských šatech nevyhne spekulacím o své sexualitě, Jack Lemmon je mužem, který hledá stabilitu v klasických svazcích. Jeho první manželství s herečkou Cynthií Stone končí v roce 1956 rozvodem, ze kterého mu zůstává syn Chris.

Osudové setkání však přichází s Felicií Farr. Tato žena se stává jeho skálou na neuvěřitelných 40 let a stojí při něm i v dobách, kdy bojuje s nejtěžšími depresemi. Společně vychovávají dceru Courtney. Jack sice na plátně často hraje muže, kterým se vztahy hroutí pod rukama, v soukromí je ale oddaným otcem a manželem, pro kterého je rodina posledním bezpečným přístavem před dravým Hollywoodem.

Nejsilnější linku Jackova života ale nepíše scénář, nýbrž osudové přátelství s Walterem Matthauem. Jejich vesmíry se protnou v roce 1966 při natáčení filmu Štístko (1966), kde Walter hraje cynického právníka. Zatímco Jack je na place precizní a neustále nervózní dříč, Walter je jeho pravým opakem – uvolněný bohém a hazardní hráč, který bere život s lehkostí. Právě tento kontrast z nich dělá nerozlučnou dvojici.

Jsou si oporou v nejtemnějších hodinách. Když Walter během natáčení Štístka prodělá těžký infarkt, Jack je prvním, kdo u něj v nemocnici sedí, a stává se jeho strážným andělem. O desítky let později, když se Jack topí v depresi a alkoholu, je to právě Matthau, kdo mu vrací smysl pro realitu svým drsným humorem. „Pokud si myslíte, že je těžké seznámit se s novými lidmi, zkuste si vzít špatný golfový míček,“ odráží Jack s humorem dotazy na své soukromí, ale uvnitř ho trápí strach z neúspěchu. „Nejhorší na tom, jaký jsem, je, když po mně lidé chtějí, abych je rozesmál,“ přiznává unaveně.

Jack Lemmon umírá před čtvrt stoletím, ale jeho smysl pro humor ho neopouští ani u bran hřbitova Westwood Village Memorial Park v Los Angeles. Právě zde, na místě, kde odpočívají největší legendy stříbrného plátna, najdeme jeho náhrobek s ikonickým a mrazivě vtipným nápisem: „JACK LEMMON in“. Je to přímá narážka na filmové titulky, která naznačuje, že i po své smrti zůstává Jack součástí nekonečného příběhu. Jako by tam, v tichu prestižního hřbitova, stále čekal, až se znovu rozsvítí reflektory a on vstoupí do své další scény.

„Už tak je dost těžké napsat dobré drama, ještě těžší je napsat dobrou komedii a ze všeho nejtěžší je napsat drama s komedií. A to je život,“ zní jeho životní krédo.

Jack Lemmon za sebou zanechává prázdné místo, které Hollywood už nikdy zcela nezaplní – místo muže, který dokázal rozesmát svět, zatímco se sám tiše děsil toho, že ho nebude mít nikdo rád.