Geniální umělec se léta nemyl, boty mu srostly s kůží. V nuzné ložnici ukrýval miliony

Vnitřní prostory Nové sakristie kostela San Lorenzo prostupuje těžký zápach potu a všudypřítomného mramorového prachu. Uprostřed tohoto stavebního chaosu stojí muž, který obrací dějiny umění naruby, ale sám vypadá jako ten nejposlednější žebrák.

Michelangelo Buonarroti (1475 – 1564) zde v roce 1526 buduje monumentální náhrobky rodu Medici, které vtesává vysoko do kostelních zdí. Tento božský umělec, který v roce 2026 oslaví 551. výročí od svého narození, sice tvoří pro věčnost, ale sám žije v nepředstavitelné špíně.

Michelangelo je známý svou patologickou averzí ke koupání. Svůj pracovní oděv a vysoké kožené boty nesvléká i několik týdnů v kuse. Spí v nich, jí v nich a tvoří v nich. Jeho věrný asistent později popisuje moment, kdy umělec po dlouhé době konečně zouvá své boty. Spolu s kůží se prý oddělují i kusy odumřelé tkáně, které se s materiálem doslova srostly. „I když jsem bohatý, vždycky jsem žil jako chudák,“ říká o sobě sám Michelangelo, v jehož domě se po smrti najde majetek v hodnotě dnešních desítek milionů dolarů.

Za trvalé následky na jeho tváři může z velké části právě jeho asketický životní styl. Jako mladíka ho při hádce sochař Pietro Torrigiano (1472 – 1528) udeří do obličeje a zlomí mu nos. Přestože tehdejší lékaři již dokážou zlomeniny nosu poměrně úspěšně rovnat, Michelangelo si k nim nikdy nezajde. Své zranění neřeší a znetvoření nese jako celoživotní stigma, které prohlubuje jeho samotářství a paranoiu.

Renesanční Florencie je příliš malá pro dvě tak obří ega, jako jsou Michelangelo a Leonardo da Vinci (1452 – 1519). Zatímco Leonardo je elegantní aristokrat a vědec, Michelangelo je prchlivý samotář, který lidi přímo děsí svými výbuchy vzteku. Veřejně se urážejí v ulicích, kdy Michelangelo Leonardovi předhazuje jeho umělecká selhání. Leonardo mu to vrací v denících, kde píše, že Michelangelovy svalnaté postavy vypadají jako pytle plné ořechů.

Ještě větší strach má ale z mladého geniálního malíře Rafaela Santiho (1483 – 1520). Michelangelo věří, že ho Rafael a architekt Donato Bramante (1444 – 1514) vmanévrovali do zakázky na Sixtinskou kapli (1512) jen proto, aby selhal. Považuje se totiž za sochaře, nikoliv malíře. Práci nakonec přijímá z donucení a čtyři roky maluje s hlavou zvrácenou dozadu, z čehož má trvalé zdravotní potíže. I když se o této zakázce dodnes šíří mýtus, že u ní Michelangelo leží, není to pravda – ve světle faktů celou tu dobu stojí na vratkém lešení.

Právě v Sixtinské kapli Michelangelo doslova převrací dosavadní pravidla umění a zcela přepisuje možnosti malířství. Do svých děl vkládá vzkazy, které tehdejší církev nesmí pochopit. Podle studie Michelangelo and medicine publikované v prestižním britském Časopisu Královské lékařské společnosti (Journal of the Royal Society of Medicine, 2016) odhalí, že umělec znal lidskou anatomii lépe než většina tehdejších lékařů.

Už jako osmnáctiletý mladík v klášteře Santo Spirito provádí vlastní pitvy mrtvých těl z tamní nemocnice. Do pitevny chodí tajně v noci, aby s nožem v ruce studoval mechaniku svalů, šlach a kostí přímo na tělech nebožtíků.

Tento anatomický zájem mu poskytuje příležitost pochopit mechaniku těla tak hluboko, že jeho postavy překonávají svou fiktivní realitu. Michelangelo tak dokáže ztvárnit kanonické postavy způsobem, který spojuje syrový realismus s duchovní podstatou. Do statických forem vkládá nevídaný pohyb – skrze jemnost pohledu, rotaci trupu nebo polohu těla těsně před vykonáním činu vytváří dynamiku, která diváka nutí přemýšlet, kam se postava otáčí a co udělá v příštím okamžiku.

Na slavné fresce Stvoření Adama (1512) tak tvoří plášť kolem Boha přesný anatomický průřez lidským mozkem. Michelangelo tak světu odhalí, že inteligence je ten největší dar od stvořitele. Podobně ukrývá vyobrazení míchy a mozkového kmene do krku postavy Boha na panelu Oddělení světla od temnoty (1512).

Když ho papežský ceremoniář Biagio da Cesena kritizuje za přílišnou nahotu jeho díla Poslední soud (1541), Michelangelo se mu pomstí po svém. Namaluje ho v podsvětí jako soudce Mínose s oslíma ušima a hadem, který se mu právě zakousl do rozkroku. Když si ponížený hodnostář stěžuje u papeže, dostává mrazivou odpověď, že nad peklem církevní moc nesahá.

Zdravotní stav génia je v pozdějším věku žalostný. Protože je Michelangelo již za svého života skutečnou celebritou, i přes svou samotářskou povahu se stává modelem pro své kolegy. Právě díky tomu, že ho malíři jako Jacopino del Conte nebo Daniele da Volterra zachytili s neúprosnou renesanční přesností, mohou dnes lékaři provádět analýzy jeho zdravotního stavu přímo z obrazů.

Moderní revmatologové (ve studii vydané v britském Časopisu Královské lékařské společnosti v roce 2016) na těchto portrétech jasně identifikují deformace kloubů a otoky levé ruky, kterou umělec desítky let svíral dláto. Podle těchto vizuálních „pitev“ trpěl Michelangelo těžkou osteoartrózou.

Kromě zničených kloubů ho trápí ledvinové kameny a infekce močových cest. Analýza naznačuje i možnou otravu olovem z barev, což by vysvětlovalo jeho deprese. I když si v dopisech stěžuje na „dnu“, vědci to dnes vyvracejí – šlo o opotřebení z práce. Paradoxně právě ta nekonečná dřina s kladivem v ruce mu pravděpodobně pomohla udržet ruce funkční až do konce, protože klouby díky pohybu zcela nezatuhly.

Ačkoliv Michelangelo tvoří ty nejkrásnější postavy dětí, sám nikdy žádné potomky nemá a nikdy se ani neožení. Jeho rodinný život je plný hořkosti. Na rozdíl od něj, který dře do úmoru, jeho otec a bratři na něm parazitují. Neustále z něj vymáhají peníze na své dluhy a neúspěšné obchody. Michelangelo jim finančně pomáhá, ale v dopisech jim drsně nadává za jejich neschopnost. Své city místo rodině věnuje mladým mužům, zejména šlechtici jménem Tommaso dei Cavalieri (1509 – 1587), kterému píše vášnivé sonety.

Pracuje až do úplného konce. Ještě šest dní před smrtí v 88 letech tesá svou poslední Pietu Rondanini (1564). Umírá v Římě, osamělý, ve společnosti jen pár sluhů. Zatímco ve své ložnici do poslední chvíle předstírá chudobu, v tajné truhle pod postelí a v úkrytech po domě se po jeho smrti najde ohromující jmění – více než osm tisíc zlatých dukátů, které by dnes měly hodnotu milionů dolarů.

Svět s ním ztrácí legendu, první skutečnou celebritu dějin, o které vycházejí biografie ještě za jeho života. Muž, který se bál lidí, ale miloval kámen, zanechává svět v úžasu nad tím, co všechno dokáže jedna špinavá ruka s dlátem.