Filmový princ spáchal nejdelší sebevraždu v dějinách Hollywoodu

Představte si muže, jemuž leží u nohou celý filmový svět. Diváci šílí z jeho křehkého šarmu, režiséři mu nabízejí ty nejlukrativnější smlouvy a bulvární tisk ho prohlásí za absolutní ideál mužské krásy. Přesto v hloubi duše prožívá nepředstavitelné peklo, které nakonec vyústí v destrukci jeho osobnosti.

Když v roce 1956 učitel herectví Robert Lewis sleduje pomalý pád této obrovské hvězdy, prohlašuje: „Jsme svědky nejdelší sebevraždy v dějinách Hollywoodu.“ Montgomery Clift (1920 – 1966) je mužem, který zcela mění pravidla hry.

Letos si připomínáme smutné 60. výročí jeho úmrtí a také 75 let od chvíle, kdy spatří světlo světa slavná romance Místo na výsluní (1951). Právě tato dvě významná jubilea znovu otevírají fascinující, avšak současně tragický pohled do nitra umělce, jehož oslnivý úspěch na stříbrném plátně doprovází krutý rozpad osobnosti.

Clift, sužovaný vnitřními démony, se totiž odmítá přizpůsobit nablýskaným, ale falešným standardům továrny na sny. „Cítím, jak se mi duše vytrácí,“ svěřuje se přátelům. Raději se nechává ničit vlastní upřímností a bolestí, než aby žil ve lži.

Pro české diváky není Montgomery Clift neznámým pojmem. Naopak, jeho jméno dodnes rezonuje jako symbol jedné z nejtragičtějších a zároveň nejtalentovanějších postav zlaté éry Hollywoodu padesátých let. Ti, kteří propadli kouzlu filmů té doby, si ho nevybavují jen jako tvář z plakátů, ale jako herce, který do svých rolí vkládá syrovou psychologickou hloubku.

V našich kinech a na televizních obrazovkách se nesmazatelně zapisuje jako osudový partner Elizabeth Taylor v romanci Místo na výsluní (1951) či jako muž, čelící osudu v klasickém westernu Červená řeka (1948) po boku drsného Johna Wayna. Své výjimečné umění během kariéry zúročí v celkem sedmnácti celovečerních filmech, v nichž divákům předvádí nezapomenutelné herecké výkony.

Naplno zazáří i ve válečném dramatu Odtud až na věčnost (1953) nebo v mrazivém poválečném Norimberském procesu (1961), za něž si vyslouží oscarovou nominaci. Potvrzuje tím svou pozici hereckého génia, jenž se nebojí jít až na hranu vlastních sil.

Před jeho příchodem dominují stříbrnému plátnu tvrdí, nekompromisní muži. Drsný John Wayne (1907 – 1979), galantní Clark Gable (1901 – 1960) nebo cynický Humphrey Bogart (1899 – 1957) reprezentují neochvějnou sílu. Montgomery Clift jako vůbec první přináší do kin psychologické, hluboké herectví a představuje zcela nový typ hrdiny.

Svou přezdívku „filmový princ“ si získá díky svému aristokratickému vystupování, vytříbeným způsobům a andělské tváři, která na plátně kontrastuje s jeho hlubokým vnitřním neklidem. Jeho postavy v sobě mají emoční zranitelnost a úzkost, což tehdejší diváci vnímají jako fascinující protipól k dosavadním akčním hrdinům.

Tento nový styl, později známý jako „method acting“, dovádí k dokonalosti. Přestože na rozdíl od svých následovníků oficiálně nenavštěvuje kurzy slavného Actors Studia, používá čistou intuici a emoce prožívá na vlastní kůži. Jako jeden z prvních herců navíc tvrdě bojuje za svou nezávislost a odmítá podepisovat dlouhodobé standardní smlouvy se studii. Kolega Marlon Brando (1924 – 2004) o jeho přínosu uznale prohlásí: „Monty byl prvním, kdo dokázal na plátně ukázat skutečnou, bolavou lidskou duši bez příkras.“

Jeho cesta na vrchol přitom nese rysy aristokratické přísnosti. Matka rodinu nutí žít podle pravidel evropské šlechty, ačkoliv na to v té době nemají finanční prostředky. Díky neustálému kočování po starém kontinentu sice získává mimořádný jazykový talent a mluví plynně francouzsky, německy a italsky, v soukromí ale čelí kruté realitě. Od raného mládí bojuje s těžkou dysenterií (akutním infekčním zánětem tlustého střeva), přinášející chronické střevní potíže, jež soustavně podkopávají jeho fyzické síly.

K tomu se přidává citové vězení. V tehdejším puritánském prostředí filmových studií musí kvůli přísným smlouvám úzkostlivě tajit svou bisexualitu a vztahy s muži. Přesto se historické prameny a životopisci často zmiňují o jeho intenzivním, i když komplikovaném vztahu s Marlonem Brandem (1924 – 2004).

Jedinou skutečnou oporou mu je herečka Elizabeth Taylor (1932 – 2011), která o jejich poutu často říkala: „Monty byl mou spřízněnou duší, nikdo jiný mi nikdy tak neviděl do srdce jako on.“ Clift se během svého krátkého a bouřlivého života nikdy neožení, nezanechá po sobě žádné manželky ani potomky a své soukromí střeží před veřejností i bulvárem.

S hrdostí navíc odmítá i ty nejlukrativnější nabídky studií a nechává si protéct mezi prsty ikonické hlavní role ve filmech Sunset Boulevard (1950) nebo Na východ od ráje (1955). Ty pak následně vystřelí ke slávě právě Jamese Deana.

Zlom, z jehož stínu už Montgomery nikdy nevystoupí, nastává v květnu 1956 během natáčení snímku Raintree County (1957). Když odjíždí z večírku u Elizabeth Taylor, ztrácí kontrolu nad vozem a v plné rychlosti naráží do telefonního sloupu. Taylor je na místě nehody jako první. Vleze do zdemolovaného vraku a pohotově mu vytáhne z krku vyražené zuby, kterými se herec dusí.

Zachrání mu život, ale jeho pověstná andělská tvář je nenávratně zničená. Po náročné plastické operaci mu sice zrekonstruují obličej, ale levá strana zůstává částečně ochrnutá a proměněná. Režisér John Huston (1906 – 1987) po jejich společné práci podotkne: „Pracovat s Montym bylo jako tančit na ostří nože – nikdy jste nevěděli, jestli vám nabídne genialitu, nebo se před vámi roztříští na kusy.“ Herec od té chvíle trpí panickou hrůzou z kamer a fotografů, pokud ho natáčejí z levého profilu. Fyzické utrpení a psychický teror ztráty vlastní identity ho uvrhnou do brutální závislosti na alkoholu a silných lécích na předpis.

Jeho sebezničující spirála se projevuje i přímo na place. Při natáčení slavného snímku Norimberský proces (1961) je pod vlivem tlumících látek natolik zmatený, že si nedokáže zapamatovat jedinou řádku scénáře. Režisér ho proto nechá před soudním tribunálem čistě improvizovat.

Cliftův reálný, drogami paralyzovaný projev plný autentického zoufalství nakonec akademiky ohromí. A vynese mu nominaci na Oscara. Je to jeho v pořadí již čtvrtá – za první film Podzemí (1948) získává nominaci v kategorii hlavní herec, druhou za Místo na slunci (1951), třetí za Odtud až na věčnost (1953) a tuto čtvrtou za vedlejší roli. Avšak ani jednou v prestižní cenu nezíská.

Deset let trvající, nesnesitelný sebezničující zápas končí v červenci 1966. Montgomery Clift je nalezen mrtvý ve svém manhattanském domě v 61. ulici. V pouhých 45 letech mu selže srdce, což je přímý důsledek dlouhodobého užívání léků a alkoholu. Na jeho vlastní přání je pohřeb na Manhattanu přísně komorní a za rakví kráčí pouhých patnáct nejbližších.

Jeho předčasná smrt však paradoxně upevní mýtus o nekompromisním umělci. Tím, že odmítá hrát falešnou hollywoodskou hru na dokonalost a nechává se raději zničit vlastní křehkostí, se zapisuje do historie jako tragický princ kinematografie, jehož odkaz ovlivňuje herce po celém světě dodnes. Jak před lety prohlásil herec Kevin Spacey: „Kdybychom dnes hledali definici autenticity, našli bychom v učebnicích jméno Montgomery Clift.“