Vypadal jako zjevení z jiného světa: Slavný umělec vydělal velké peníze, ale pronásledovaly ho bizarní fobie a úzkosti

Vypadá jako zjevení z jiného světa. Nebo minimálně století. S vytočeným knírem a pohledem balancujícím na hraně geniality a čistého šílenství španělský malíř Salvador Dalí (1904–1989) dodnes provokuje veřejný prostor a jeho odkaz je pevně vepsán do dějin moderního umění.

Svět si letos připomíná již 122. výročí od jeho narození. Tento muž navrhuje světoznámé logo lízátek Chupa Chups, jeho unikátní díla zdobí nejvýznamnější světová muzea, v soukromí ho však pronásledují bizarní fobie a úzkosti.

Jeho přítomnost v dějinách není jen o malbě, ale o tom, jak dokáže surrealismus osvobodit z uzavřených galerií a učinit z něj celosvětový kulturní fenomén. Tím navždy mění pravidla vizuální komunikace. Dalí neponechává nic náhodě – svým vystupováním si podmaňuje tehdejší média a vytváří značku, jež i po desetiletích definuje naši představu o excentrickém géniovi.

Tyto masky jsou však často jen propracovaným divadlem. Svou extravagancí se snaží odvést pozornost od vnitřních démonů, aby okolí vidělo jen šokujícího umělce, a nikoliv vystrašeného člověka. Sám o svém stavu bez obalu prohlašuje: „Rozdíl mezi mnou a bláznem je ten, že já blázen nejsem.“

Cesta k surrealistickému trůnu začíná velmi brzy. Už v šesti letech sní malý Salvador o kariéře kuchaře, o něco později chce být Napoleonem. Malířem se stává prakticky od dětství, své první známé dílo, krajinu z Figueres, maluje v šesti letech. Za jeho megalomanií se však skrývá hluboké trauma.

Dalí pevně věří, že je reinkarnací staršího bratra, rovněž Salvadora (1901–1903), zesnulého devět měsíců před malířovým narozením. „Bratr je pravděpodobně první verzí mě samého, ale příliš v té absolutnosti uvízl,“ píše později. Definitivní zlom v rodinných vztazích přichází v roce 1929. Otec ho vyžene z domova a vydědí poté, co umělec vystavuje obraz s šokujícím nápisem: „Někdy s potěšením plivám na portrét své matky.“

Ateliér v Port Lligatu prostupuje horký srpnový vzduch. Salvador Dalí zde v roce 1931 sedí u zbytku rozteklého sýra camembert a fascinovaně pozoruje jeho měkkost. Umělec používá paranoicko-kritickou metodu k tomu, aby v běžných věcech viděl jiné významy. Pod vlivem tajícího sýra bere do ruky štětec a do vyprahlé krajiny vmaluje za pouhé dvě hodiny tři deformované, měkké hodinky.

Překvapivě malý obraz „tajících“ hodinek nazvaný Persistence paměti (24 × 33 cm) navždy změní způsob, jakým lidstvo vnímá čas. „Nikdo, kdo ho jednou spatří, na něj už nikdy nezapomene,“ věští tehdy jeho žena Gala Dalí (1894–1982) a má pravdu. Jejich manželství však po celou dobu zůstává bezdětné.

Fascinace vědou a lidským nitrem ho provází celý život. Zatímco v tajících hodinkách se zrcadlí Einsteinova teorie relativity a fakt, že čas není pevná konstanta, jeho posedlost sny má kořeny v psychoanalýze. Dalí se roku 1938 v Londýně konečně setkává se svým idolem, Sigmundem Freudem (1856–1939). „Váš obraz je pro mě naprostou záhadou, ale vaše oči odhalí neuvěřitelný fanatismus,“ říká mu tehdy otec psychoanalýzy.

Malíř se však inspiruje i novými objevy v jaderné fyzice a kvantové teorii, které později přetavuje do svých děl plných levitujících atomů. Právě tato spojení mu potvrzují, že zkoumání podvědomí i skryté podstaty hmoty je správná cesta, jak dobýt svět.

Za maskou sebevědomého génia se přitom skrývá uzlíček nervů. Dalí trpí chorobným strachem z doteku a hysterickou hrůzou z lučních koníků. Hmyz pro něj znamená hnilobu a rozklad. „Já neberu drogy, já jsem droga,“ hlásá umělec pro zakrytí faktu, že snové stavy navozuje vlastními technikami mučení spánku. Jeho přítel Federico García Lorca (1898–1936) o něm s obdivem poznamenává: „Salvadorův život je nepřetržitý pokus o vzpouru proti osudu být průměrným.“

Jeho výstřednost nezná mezí. Po pařížských bulvárech venčí mravenečníka na zlatém vodítku nebo se prochází s ocelotem jménem Babou. Toho bere i do luxusních restaurací. Vrcholem jeho performancí je výstava v Londýně (1936), kam doráží v těžkém potápěčském obleku. Protože zapomíná na přívod vzduchu, téměř se před zraky diváků udusí.

Mezi surrealisty si vyslouží přezdívku „Avida Dollars“ (chtivý dolarů). A André Breton (1896–1966), spisovatel, básník a hlavní teoretik surrealistického hnutí, se od něj nakonec distancuje se slovy: „Mění se v pouhého obchodníka s vlastními sny, který prodává každou vteřinu své geniality tomu, kdo nabídne nejvíc.“ Dalí peníze miluje, ale neumí je počítat. V restauracích vystavuje šeky, na jejichž zadní stranu něco nakreslí. Předpokládá, že majitelé si takový originál nikdy nenechají proplatit, čímž v podstatě jí zdarma.

Neúnavně však experimentuje, navrhne logo pro lízátka Chupa Chups a v roce 1973 vytváří první hologram s rockovou hvězdou Alice Cooperem (* 1948). Dalí o něm s nadšením prohlašuje: „Jeho hudba je nejlepším soundtrackem pro moji představivost. Je to čistý, krásný surrealismus.“

Dalí se projevuje také jako plodný autor, jehož bibliografie odhalí fascinující směs pravdy a polopravd. Autobiografie Tajný život Salvadora Dalího se čte spíše jako surrealistický román. Na ni plynule navazuje Deník génia, kde malíř s upřímností líčí každodenní bizarní rituály i posedlosti. Jeho literární talent se neomezuje jen na vzpomínky, v románu Skryté tváře předkládá barvitý svět, zatímco Podivuhodná kuchařka nabízí recepty plné erotiky. Každá věta v jeho knihách potvrzuje, že Dalí píše stejně, jako maluje – s cílem dokonale vyvést čtenáře z rovnováhy.

Vrcholem jeho úsilí se stává Teatro-Museo Dalí ve Figueres. Tento největší surrealistický labyrint světa si malíř sám navrhuje jako svůj definitivní pomník. Budova upoutá sytě červenou fasádou a řadou obřích bílých vajec, která lemují střechu. Vejce pro Dalího představují dokonalost i křehkost.

Uvnitř návštěvník žasne v sálu Mae West, kde se pokoj transformuje v obličej slavné herečky. Na nádvoří zase parkuje Deštivý Cadillac, v němž po vhození mince začne pršet na figuríny. Celý zážitek korunuje monumentální stropní malba Palác větru, na které Dalí s Galou společně stoupají k nebi.

Umělec umírá osamělý ve svém muzeu a je pohřben přímo v podlaze atria. Klid nenachází ani po smrti. V roce 2017 dochází k exhumaci jeho těla kvůli žalobě o otcovství, jež se ukáže jako nepravdivá. Když lékaři po téměř třiceti letech rakev otevírají, strnou úžasem. Dalího tělo je díky balzamování zachovalé a jeho legendární knír zůstává v perfektním stavu – stále ukazuje přesně za deset minut dvě.

Ukazuje se, že Dalí dokáže zastavit čas nejen na svých obrazech, ale i v srdci svého vlastního muzea. Jeho odkaz nám připomíná ponaučení o síle identity: Dalí nedělá jen umění, on sám je uměním. Když venčí mravenečníka v metru nebo přednáší v potápěčském skafandru, nutí svět, aby o něm mluvil.

Vytváří si značku „Dalí“, která se stala všudypřítomnou a nesmrtelnou. Jak sám kdysi říkal: „Každé ráno se probouzím s neuvěřitelnou radostí – s radostí z toho, že jsem Salvador Dalí.“