Poslední žijící kluk z populární Cesty do pravěku: Kronikář Petr je s manželkou přes 60 let a má tři pravnoučata

Čtyři kluci plující na pramici proti proudu času až k počátkům Země. Radost z objevování světa a oživlá fantazie v podobě pravěkých živočichů. Na svou dobu neuvěřitelně natočený trikový film Karla Zemana se stal kultovním pro řadu generací. Super.cz se setkal s posledním z dětských herců, který žije. Josef Lukáš (86) v dobrodružné Cestě do pravěku hrál Petra, kronikáře.

Původně čtveřici ještě tvořili Zdeněk Husták (†74), vůdce výpravy Jenda; Petr Herrmann (†79) coby fotograf Toník a Vladimír Bejval (†68), to byl nejmladší, zvídavý Jirka. Fantastický snímek inspirovaný ilustracemi Zdeňka Buriana se i pro tři kluky z Prahy a jednoho ze Zlína stal velkým dobrodružstvím.

Josef Lukáš, rozený Žižkovák z Kněžských luk, navštěvoval osmiletku na Pražačce, když si ho vyhlédli filmaři. „Asistenti režiséra Zemana hledali čtyři kluky. Věděl, že Bejval hrál i v Pyšné princezně a měl za sebou dětské roličky, Herrmann se před tím už také objevil v nějakém filmu, zbytek party potřebovali dodat,“ řekl Super.cz.

„Pár si nás vybrali, zkoušeli, jak bychom reagovali, kdyby se najednou objevilo divoké zvíře, vyskočil tygr. Co bych dělal. Chtěli předvést takové epizodky. Po čase zavolali, etudy už byly delší a končilo to podpisem smlouvy s filmem.“

Tu za něho podepsal táta, za natáčecí den měli 400 Kč. Což znamenalo hodně peněz, ovšem v roce, kdy Zeman začal film natáčet, proběhla měnová reforma (1. června 1953), která znehodnotila finance v poměru 5:1. Střadatelé přišli o celoživotní úspory. „Pro nás kluky to bylo přesto milý. Já za první výplatu matce koupil pračku, jenom takovou vířivku.“

Vypuklo natáčení, akce střídala akci. „Dostali jsme pokyny, že za týden se jede tam a tam. Ve škole omluvil nepřítomnost státní film. Když už zameškané učivo přesahovalo kritickou míru, tak pořídili učitelku, která s námi měla opakovat látku.“

A opakovala? „No, my jsme na ni spíš hleděli jako na mladou slečnu a hlavou se honily jiné myšlenky,“ zatváří se šibalsky nad šálkem kapučína.

Na začátku filmování mu táhlo na 14 let. O rok starší byl Petr Herrmann. „Po dvou letech jsem už studoval na průmyslovce. Společné natáčení trvalo rok, pak film dodělával Zeman pomocí triků ve Zlíně.“

Jak vzpomíná na režiséra Karla Zemana? „Částečně byl jako náš táta, trochu i jako náš vedoucí. Potřeboval mít výsledky a dostat z nás, co chtěl. Někdy jsme byli roztěkaní, rozdivočelí, když moc, tak vyžadoval kázeň. Ale bylo na něm znát, že sám je rodič.“

Nejintenzivnější práce před kamerou probíhaly v létě 1954, kdy dva měsíce točili v exteriérech na Slovensku. „Zážitek! Prázdniny jako noha! V partě čtyř kluků, co se blíže seznamovali a už jsme věděli, co kdo může a nemůže.“

Vybavuje si dobrodružství prožité na divokém Váhu, s měnícím se, neregulovaným řečištěm a strmými břehy. „To se Zemanovi líbilo, proto si Váh vybral, doplnil ho nějakými palmami, které přivezli. Vyhovovala mu tamní scenérie.“

S modely pravěkých zvířat nenatáčeli. „Proto nás už zkraje zkoušeli, jak budeme vykulení z něčeho, co nevidíme, jak zahrajeme úlek. Já běžel jak splašenej a za mnou nic neběželo, ale ve filmu mě honí obří pták. Zeman naše akce pak prostřihnul trikovými záběry. Třeba jak se díváme na souboj stegosaurů, ve skutečnosti jsme zírali do prázdna.“

Prožili i zajímavý závěr filmování. „Probíhal u moře na Rujaně, takovou měl režisér myšlenku, že znovu najdeme trilobita. Pobyt v NDR ostře sledovaly policejní složky. Pečoval o nás velvyslanec, vozil nás autem. Příjemný zážitek a vlezli jsme si tenkrát už do nějakýho obchoďáku a koupili dárečky.“

Scénář filmu neznali, nevěděli ani, jak se děj bude odvíjet, takže když Cestu do pravěku uviděli poprvé, překvapila je stejně jako diváky.

„Rozprchli jsme se do různých koutů a pak jsme se dlouhé roky nevídali, nevěděli o sobě. Zeman s filmem uspěl ve světě, objížděl festivaly, ale bez nás. Asi to nešlo, myslím si, že byl rád, že ho pustili aspoň samotného, nejezdili s ním ani ostatní členové štábu,“ konstatuje.

„Až v roce 2010 jsme se setkali v Národním muzeu, kdy nás dal dohromady jeden časopis jako dětské herce. Bejval přijel v kovbojských botách, vypravoval zážitky, i nepříjemné, z Ameriky, kam po roce 1968 emigroval. Tam zkrachoval a po listopadu 1989 se vrátil, ale i tady přežíval, trápilo ho zdraví.“

Po prvním shledání se díky médiím víc stýkali. Setkali se třeba ve Zlíně při festivalu dětských filmů nebo při otevření Zemanova muzea. V roce 2011 zemřel Vladimír Bejval a v roce 2015 Zdeněk Husták.

„Já se pak občas scházel s Herrmannem, který se jako jediný z nás věnoval herectví, zašli jsme na kafe. Už přestal hrát, protože měl nějaké zdravotní obtíže. Ten už tu taky není.“ Petr Herrmann odešel v červenci 2018.

A jak se odvíjely osudy kronikáře Petra? Po škole si dva roky odkroutil na vojně, pak pracoval na letišti v Ruzyni jako celník, jenže dojíždění z Žižkova hodinu a půl tam a stejnou dobu zpět mu přišlo šílené. Proto nastoupil do továrny pro letecké opravy v Malešicích.

„Opravovali jsme motory do vojenských letadel, továrna se rozrůstala a mých vrstevníků tam bylo hodně. Měli jsme dobrý kolektiv, takže jsem tam vydržel skoro až do penze.“

Se svou ženou, se kterou je od roku 1962, chodili hrát volejbal. „Byla sousedka z Kněžských luk, dívala se po mně, ještě s kamarádem jsme začali jezdit na motorkách, na dovolené.“ Mají dvě děti, syn Martin přišel na svět v roce 1964 a dcera Lucie čtyři roky po něm. „Od dcery mám tři vnoučata a tři pravnoučata,“ říká Josef Lukáš.

Nový domov si začali budovat v Rostoklatech na Kolínsku. „Z nerozvážnosti jsme začali v roce 1989 stavět, trvalo to asi tři nebo čtyři roky. Beze spěchu, byt jsme měli. Vyhecoval nás švagr, takže jsme si se sestrou postavili vedle sebe domky.“ V obci se stal na jedno volební období i starostou.

„Bez větších rodinných výkyvů a nějakých tragických změn jsme to dotáhli k loňskému 70. výročí premiéry Cesty do pravěku,“ říká spokojeně. Pochvaluje, že film získal v současnosti větší popularitu i díky Muzeu Karla Zemana a jeho dceři Ludmile Zemanové.

Pár dnů před naším setkáním se vitální pan Lukáš vrátil z pobytu z Pece nad Sněžkou. „Šel bych běžkovat, jenže už to tak nejde, není to pohodový. Musím dávat pozor, kde něco hrozí, bolí mě kolena. Proč riskovat? Stačí uklouznout na chodníku. Hodně chodím pěšky, jezdím na kole.“

Kromě toho rád plave. „Nějak jsem špatně dopadl při posledním memoriálu u syna v Černošicích, kde se plave v Berounce. Pořádali berounskou míli a já skoro nedoplaval.“

To je přece 1600 metrů, což není málo. „No jo, daly mi zabrat. Během zimy jezdím do kolínského bazénu. Bazén, vířivka, paráda! V létě do Poděbrad na jezera, nebo do pískovny v Sadské.“

Při povídání o životě se ještě dovídám, čemu s o rok mladší manželkou už neholdují. Záhonky u domu přece jen zmáhají, takže nasadili rajčata a česnek, protože rytí a neustálé odplevelování dává zabrat i podstatně mladším ročníkům. „Okoukli jsme trend od ostatních, že na záhony dají fólie a zavezou to kamínky. A je z toho okrasná zahrada,“ směje se Lukáš.