Tragický konec génia: Cestu k vlastním dětem si nenašel, jeho srdce skončilo v rukou špionky a mozek v krabici od cideru

Vesmírný řád a matematická preciznost končí u prahu jeho pracovny v elitním Institutu pro pokročilá studia v Princetonu. Právě zde, osvobozen od povinnosti přednášet a zkoušet studenty, tráví Albert Einstein (1879 – 1955) poslední dvě dekády života hledáním jednotné teorie pole.

Muž, jehož tvář se stala globálním symbolem inteligence, opouští tento svět v dubnu 1955, zanechává po sobě revoluční rovnice i naprostý citový rozvrat. V roce 2026, kdy si připomínáme 71 let od jeho skonu, vyplouvají na povrch detaily nahlodávající mýtus o osamělém podivínovi s rozcuchanými vlasy. Albert Einstein (1879 – 1955) totiž není jen otcem relativity, ale také hlavní postavou špionážního dramatu a posmrtného hororu, v němž hraje hlavní roli jeho vlastní mozek putující Amerikou v krabici od cideru.

Zatímco svět truchlí nad odchodem génia, v pitevně nemocnice v Princetonu se odehrává vědecká loupež století. Patolog Thomas Harvey provádějící rutinní ohledání těla podléhá fascinaci a bez povolení rodiny vyjímá z lebky nejslavnější orgán lidské historie. Einstein si přitom přeje kremaci a rozptýlení popela na utajeném místě, aby se jeho ostatky nestaly předmětem kultu. Harvey však mozek vážící 1230 gramů ukládá do formaldehydu v obyčejné zavařovací sklenici. Tímto činem zahajuje bizarní odyseu trvající desítky let, během nichž patolog rozřezává šedou kůru na 240 kousků a vozí je v kufru svého Buicku napříč kontinentem. Tato krádež odhalí zoufalou snahu lidstva najít fyzický důkaz výjimečnosti v anatomických strukturách.

Einsteinův osobní život připomíná spíše chaos kvantové mechaniky než klidnou hladinu jezera Saranac Lake, kde tak rád odpočívá. Jeho druhá manželka Elsa Einstein (1876 – 1936) mu sice poskytuje zázemí, ale v roce 1935 se na scéně objevuje Margarita Koněnkovová (1895 – 1980). Manželka věhlasného sochaře Sergeje Koněnkova, tvořícího právě v té době Einsteinovu bustu pro univerzitu, okamžitě podlamuje vědcova kolena.

Margarita však není pouhou obdivovatelkou talentu. Jako sovětská agentka s krycím jménem „Lukas“ dostává od špionážního mistra Pavla Sudoplatova jasný úkol: proniknout do blízkosti muže, který má v rukou klíč k nejničivější zbrani historie. Brzy se mezi nimi rodí pouto, které oba milenci šifrují pod krycí jméno „Almar“ – intimní složeninu vzniklou spojením jejich jmen Albert a Margarita.

Vztah trvající celou dekádu se odehrává v kulisách rodící se atomové éry. Margarita využívá své inteligence a šarmu, aby se stala Einsteinovou důvěrnicí, vedená instrukcemi z Moskvy k získání informací o projektu Manhattan. Zde však narážíme na fascinující historický paradox. Zatímco sovětská rozvědka věří, že Einstein je mozkem jaderného výzkumu, on sám je vnitřně rozerván. Jako celoživotní pacifista podepsal dopis prezidentu Rooseveltovi jen z děsivého strachu, aby Hitler nezískal bombu jako první. Později tento čin označil za „největší chybu svého života“.

Americká vláda mu navíc kvůli jeho postojům neudělí bezpečnostní prověrku. Einstein by se však na konstrukci pravděpodobně nepodílel, i kdyby ji měl. Je teoretik, nikoliv inženýr; zatímco projekt Manhattan vyžaduje praktická řešení metalurgie a rozbušek, on se v tichu Princetonu ztrácí v abstraktní jednotné teorii pole. Občas sice na dálku konzultuje pro námořnictvo klasické výbušniny, ale přísně utajený zkázonosný vynález, rodící se za zdmi Los Alamos, ho neláká.

Jakmile je jasné, že Hitlerovo Německo padne, snaží se marně přesvědčit vládu, aby bombu nepoužívala. Po Hirošimě je zdrcen a zbytek života zasvěcuje boji za jaderné odzbrojení. Margarita tak celou dobu lovila v prázdném rybníku, což však šifře „Almar“ v jejich korespondenci nijak neubírá na síle.

Einsteinova vyznání určená ruské krásce odhalují muže sužovaného samotou a touhou. „Všechno mi Tě připomíná: Almarův slovník, prach, který jsem s takovou péčí utíral, i mé osamělé postele,“ píše v jednom z listů poté, co se Margarita musí v roce 1945 vrátit do Sovětského svazu. V dopisech vzpomíná na společné kouření dýmek, jejichž tabákový dým tvoří kulisu k debatám o vědeckých kolezích. Einstein se jí v listech svěřuje i se svou bezradností v běžném životě, kdy si posteskne, že si bez její pomoci neumí ani pořádně umýt vlasy. Margarita ho mezitím obratně vmanipulovává do setkání se sovětským konzulem, stále doufajíc v odhalení tajemství, která Einstein ve skutečnosti nikdy nevlastnil.

Zatímco v milostných dopisech působí Einstein jako citlivý lyrik, jeho vztahy s nejbližšími jsou v troskách. První manželka Mileva Marić (1875 – 1948) odchází ze vztahu zlomená ponižujícími podmínkami, které jí Albert v roce 1914 diktuje: „Budeš dbát na to, aby mé prádlo bylo v pořádku, abys mi třikrát denně podávala jídlo v mém pokoji, abys ode mě nečekala žádné něžnosti.“ Podobně tragický je osud jeho syna Eduarda, trpícího schizofrenií, s nímž se otec v pozdějších letech prakticky nestýká. Einsteinova neschopnost empatie k vlastním dětem ostře kontrastuje s jeho globálním bojem za lidská práva. Zatímco pro svět je morálním majákem a bojuje za práva utlačovaných, k vlastním synům Hansovi a Eduardovi, stejně jako k nemanželské dceři Lieserl, si cestu nikdy nenajde.

Příběh Alberta Einsteina nekončí rozptýlením popela v řece Delaware. Ukradený mozek, zbavený svého nositele, se stává tragikomickým symbolem vědecké posedlosti. Patolog Harvey, jenž kvůli své relikvii přichází o práci i manželství, věří v odhalení tajemství geniality ukrytého v Sylviově rýze nebo hustotě neuronů. Výzkumy prováděné na Einsteinových řezech později skutečně poukazují na atypickou strukturu temenního laloku, avšak nedokážou vysvětlit, jak se z tkáně rodí myšlenky měnící vesmír. Harvey po letech putování nakonec vrací zbývající části mozku do nemocnice v Princetonu, čímž končí tato neuctivá pouť vědeckého fetišismu.

Einsteinův odkaz tak zůstává rozpolcen mezi hvězdný prach a zavařovací sklenici. Na jedné straně stojí vizionář nahlížející do nitra černých děr, na druhé stařec píšící milostné dopisy ruské agentce a otec selhávající v nejtěžší disciplíně – v lidskosti. Jeho život potvrzuje, že i ten nejjasnější rozum může zabloudit v labyrintu emocí, kde neplatí žádné fyzikální zákony.

I dnes nás tento příběh stále fascinuje svou nedokonalostí, která z mramorové busty v Princetonu dělá živého, chybujícího člověka. Albert Einstein sice odchází jako vítěz nad časem a prostorem, ale v osobní rovině zůstává tragickou postavou, která se v medové pasti sovětské rozvědky stala jen nevědomou figurkou ve hře o tajemství, k nimž mu vlastní vláda nikdy nedala klíč.