Článek
Oslnivý jazzový věk ožívá v rytmu cinkajících skleniček s ginem a nekonečných pařížských večírků. Spisovatel Francis Scott Fitzgerald (1896–1940) a jeho manželka Zelda Fitzgerald (1900– 1948) ztělesňují rebelii i morální úpadek tehdejší smetánky.
Jejich životní styl plný žárlivosti, alkoholu a postupujícího šílenství nakonec neúprosně spěje k tragédii. Letos uplyne přesně 130 let od narození slavného amerického autora.
Vyhazovy z hotelů střídají nahé excesy na večírcích
Zlatá mládež dvacátých let pije převážně gin z důvodu naivní víry v tehdejší mýtus, že není cítit z úst. I v životě Scotta a Zeldy se alkohol stane hlavním palivem bujarých zábav i zničujících hádek.
Kvůli jejich chování, hlučným nočním excesům a ničení majetku majitelé vykazují prominentní pár z luxusních pařížských hotelů i vil na francouzské Riviéře. Na prestižní akce prý manželé velmi často přicházejí úplně nazí, nebo ze sebe alespoň začnou během večera strhávat oblečení. Spolehlivě tak šokují upjatou společnost.
Smrtelná jízda ze srázu zažene nudu
Z čiré nudy Zelda jednou úmyslně nasměruje plně obsazené auto ze srázu rovnou na železniční trať. Auto se s rachotem zřítí a uvízne v kolejišti. Zázrakem se nikomu nic vážného nestane, zrovna na jinak frekventované trati neprojíždí žádný vlak… Všichni přítomní se absurdní situaci smějí jako skvělému vtipu.
Ačkoli manželé patří do centra Ztracené generace a tráví čas v salonu spisovatelky Gertrudy Stein, hostitelka jejich pijatyky spíše jen tiše toleruje. Jedinou dceru Frances vychovávají převážně evropské chůvy, jelikož rodiče na ni nemají během flámů čas. Přestože Scott pobírá královské honoráře za své povídky, žijí neustále v obřích dluzích.
Kvůli Joycovi chce skočit z okna
Jejich útočištěm na Riviéře se v roce 1926 stane honosná vila bohatých Američanů Geralda a Sary Murphyových. Právě zde vrcholí jejich manželská krize. Nekontrolovatelná žárlivost Zeldy nezná mezí. Jakmile Scott věnuje na Riviéře přílišnou pozornost tanečnici Isadoře Duncan, manželka se neváhá vrhnout po hlavě ze schodů. Zázrakem vyvázne jen s modřinami.
Vše vyvrcholí, když Zelda prožije vášnivý románek s francouzským námořním letcem Edouardem Jozanem. Nevěrná žena zažádá o rozvod, manžel ji však zamkne v domě a odmítne pustit ven, dokud rozvod nevezme zpátky. Během jednoho z mnoha dramatických záchvatů navíc veřejně obviní Scotta z milostného poměru s Ernestem Hemingwayem (1899–1961).
Scott zase projevuje až extrémní úctu k jiným literátům. Při jedné pařížské večeři se spisovatelem Jamesem Joycem zčistajasna prohlásí: „Jako důkaz svého obdivu vyskočím tady z toho okna.“ Slavný irský autor ho naštěstí včas zastaví a fatálnímu pádu zabrání.
Hemingway mu zkontroluje nádobíčko
Budoucí nositel Nobelovy ceny označí Zeldu za prokazatelně šílenou a obviní ji ze záměrného ničení Scottova talentu. Podle něj ho cíleně opíjí a spolehlivě mu tak zabrání v psaní velkolepých románů. Scott jednou po jejích narážkách na jeho mužnost velmi znejistí. Požádá Hemingwaye, aby na toaletě odborně zhodnotil jeho proporce, jak později slavný autor odhalí ve své vzpomínkové knize Pohyblivý svátek, vydané posmrtně v roce 1964.
Slavná hláška z Gatsbyho není jeho
Zelda po porodu dcery Frances v roce 1921 nepřítomně pronese: „Doufám, že z ní bude hlupačka. To je to nejlepší, co dneska může z holky být, krásná malá hlupačka.“ Scott si později slavnou větu „vypůjčí“ a vloží ji do úst postavě Daisy Buchanan ve svém nejslavnějším románu, potažmo v první ztracené filmové adaptaci Velký Gatsby.
Autor také systematicky pročítá manželčiny osobní deníky a kopíruje z nich celá souvětí. Podobně bez výčitek zneužije i její bolestné dopisy z psychiatrické léčebny v románu Něžná je noc (1934).
Génius jazzového věku ožívá i na stříbrném plátně
Základem spisovatelova nesmrtelného odkazu se stává mistrovské zachycení atmosféry dvacátých let plných pozlátka, deziluze a marného hledání amerického snu. Jeho lyrický a neuvěřitelně precizní styl z něj dodnes činí jednoho z největších amerických autorů. Knižní prvotina Na prahu ráje (1920) mu zajistí hvězdnou slávu a finanční úspěch.
Největší triumf však přichází s mistrovským dílem Velký Gatsby. Příběh je opakovaně zfilmovaný, přičemž do dějin vstoupí ceněná verze s Robertem Redfordem (1974) a opulentní adaptace s Leonardem DiCapriem (2013). Filmového zpracování se dočká i mysteriózní povídka Podivuhodný případ Benjamina Buttona (2008) a bolestně upřímný román Něžná je noc (1934).
Posedlost baletem způsobí nezadržitelný pád
Zelda platí za nepřehlédnutelnou ikonu tehdejších takzvaných „flappers“ neboli moderních emancipovaných žen. Živí se psaním břitkých společenských sloupků do prestižních magazínů.
V sedmadvaceti letech se však rozhodne pro kariéru profesionální primabaleríny. Trénuje i osm hodin denně a tvrdá dřina jí přinese nečekaný úspěch: oficiální pozvánku do baletního souboru opery San Carlo v italské Neapoli. Nabídku ovšem nakonec odmítne a extrémní fyzické vyčerpání z tance výrazně urychlí její nervové zhroucení.
„Miluji ji a tím všechno začíná i končí,“ shrne tehdy Scott podstatu jejich osudového vztahu. Během dlouhých letních pobytů v léčebnách se Zelda věnuje hlavně malování. Tvoří překvapivě kvalitní, surrealistické a velmi zneklidňující scény. Její plátna často odráží znepokojivé motivy z knihy Alenky v říši divů (1865).
Umělkyně skončí v plamenech
Ve třicátých letech lékaři umělkyni diagnostikují těžkou schizofrenii. Zavřená na psychiatrické klinice napíše pacientka za pouhých šest týdnů roku 1932 román Věnujte mi valčík. Scott zuří, že Zelda v knize popisuje jejich společný život, a donutí vydavatele knihu výrazně proškrtat. Dílo následně u čtenářů zcela propadne.
Když Scott v roce 1940 umírá v Hollywoodu na infarkt, stoprocentně věří ve své absolutní literární selhání. V roce 1948 vypukne v psychiatrické léčebně Highland nečekaný požár. Zelda zůstane zamčená ve svém pokoji a uhoří bez sebemenší šance na záchranu.
Jejich společný náhrobek dnes zdobí závěrečná věta z Gatsbyho: „Tak se potácíme kupředu, jako lodě proti proudu, neustále odnášeni zpátky do minulosti.“
