Geniální špindíra mezi nejvyšší šlechtou: Kašlala na muže a veřejně přiznala postelovou družku

Vzduch v trámoví stockholmského paláce Tre Kronor v lednu 1649 těžkne pachem potu, levného tabáku a nepraného sukna. Cizí diplomaté se chvějí chladem, když v šeru knihovny spatří drobnou postavu v umouněném mužském kabátci s obrovskou inkoustovou skvrnou na rukávu.

Zápach zanedbaného těla švédské panovnice Kristýny (1626 – 1689) sice uráží nosy navoněných dvořanů, její brilantní mozek však bere dech celému kontinentu. Místo tradiční role manželky a matky volí dráhu vzdělané panovnice, obléká se do mužského oděvu a šokuje tehdejší společnost. Právě letos, kdy od jejího narození uplynulo přesně 400 let, odkrýváme zákulisí jejího fascinujícího příběhu.

Excentrická panovnice bez špetky ženského studu odmítá roli matky a pohrdá hygienou. Současně v sedmi jazycích naplánuje největší loupež uměleckých děl v dějinách. Její skandální životní cesta neskončí v manželské posteli, ale v samotném srdci Vatikánu.

Její porod v prosinci 1626 je pro švédský dvůr obrovským šokem. Novorozeně přichází na svět s hustým ochlupením po celém těle a hlubokým křikem, pročež ho vyděšené chůvy okamžitě prohlásí za chlapce. Omyl se sice brzy vysvětluje, král Gustav II. Adolf (1594 – 1632) svou dceru přijme s nadšením… Ale nařídí pro ni drsnou mužskou výchovu. Kristýna tak od dětství vystuduje vojenskou strategii, střílí z muškety a jezdí na koni obkročmo jako muž.

„Vychovejte mou dceru jako prince, ušetřete ji ženských hloupostí a naučte ji všemu, co musí znát silný panovník,“ přikáže král u kolébky svým generálům.

Při své korunovaci v roce 1650 Kristýna oficiálně přijme titul švédského krále, nikoli královny. Své tělo přitom mučí brutálním režimem. Spí sotva tři hodiny denně, spánek vnímá jako zbytečnou ztrátu času a hřeben považuje za úhlavního nepřítele. Chodí v umazaných pánských botách a s nečesaným vrabcem na hlavě. Kvůli těžkým pádům v dětství má navíc jedno rameno deformované a trup mírně pokřivený, což maskuje právě volným střihem mužského oblečení.

Jakmile tato neupravená žena otevře ústa, diplomatům spadne brada. Bez mrknutí oka přepne ze švédštiny do němčiny, plynule přejde do francouzštiny, latiny, italštiny, řečtiny nebo nizozemštiny. Ve volném čase navíc studuje složité hebrejské texty.

Do Stockholmu, přezdívaného díky ní „Atény severu“, pozve největší mozky Evropy. To se ale stane osudným pro francouzského myslitele Reného Descarta (1596 – 1650). Panovnice má na své učitele kruté nároky. Donutí slavného filozofa vstávat v pět hodin ráno a přednášet jí základy bytí v ledové, nevytopené zámecké knihovně. Francouz zvyklý na teplou postel dostane v drsném švédském klimatu těžký zápal plic a po několika měsících umírá. Kristýna tak zlikviduje jednoho z největších géniů lidstva kvůli své touze po vědění za ledových úsvitů.

„Věda si žádá oběti, pane profesore, a mráz by neměl zchladit vaši touhu po moudrosti,“ popohání Kristýna třesoucího se myslitele u stolu plného knih.

V soukromí Kristýna zcela odmítne přítomnost mužů a obklopí se krásnými ženami. Její největší životní láskou se stane dvorní dáma Ebba Sparre (1629 – 1662), kterou veřejně označí za svou „postelovou družku“. Napíše jí vášnivé milostné dopisy plné touhy a fyzické přitažlivosti. Jakýkoliv sňatek z hloubi duše odmítne a prohlásí, že představa manželské podřízenosti v ní vyvolává nepřekonatelný odpor.

„Raději zemřu bez dědice, než abych se stala pouhým strojem na plození dětí podřízeným muži,“ vykřikne Kristýna před šokovanou státní radou, když ji ministři nutí ke svatbě.

Tyto tělesné anomálie a mužské chování vedou v roce 1965 švédské vědce k exhumaci jejího těla v Římě. Chtějí zjistit, zda Kristýna nebyla intersexuální (hermafrodit), nicméně antropologické zkoumání kostry nepřinese jednoznačný verdikt. Tajemství jejího těla tak zůstane pohřbeno spolu s ní.

Na sklonku třicetileté války v roce 1648 dá švédským vojskům přímý rozkaz vyplenit Pražský hrad a odvézt slavnou uměleckou sbírku císaře Rudolfa II. Do Švédska tak mizí stovky unikátních obrazů, soch i slavná Ďáblova bible (Codex Gigas). Získané poklady si Kristýna sbalí do beden jako osobní majetek chvíli předtím, než v roce 1654 šokuje své poddané nečekanou abdikací.

Oficiálně odstoupí kvůli únavě, skutečným důvodem je však tajný přestup k římskokatolické víře, v luteránském Švédsku přísně zakázané. Ze země uprchne pod rouškou noci, ostříhaná nakrátko a v převleku za muže. Na hranicích řekne strážím, že je hrabě Don, který ve skutečnosti nikdy neexistoval. Před odchodem navíc stihne totálně vyprázdnit státní pokladnu, čímž způsobí finanční bankrot Švédska.

Při svém putování Evropou se Kristýna zastaví ve Francii jako vzácný host krále Ludvíka XIV. V listopadu 1657 na královském zámku Fontainebleau rozehraje hrůzné drama. Zjistí, že její „dvorní“ správce a bodyguard v jedné osobě, markýz Gian Rinaldo Monaldeschi (1626 – 1657), tajně donáší její politické plány nepřátelům.

Nezaváhá ani na vteřinu. Využije svého domnělého práva suverénní panovnice a nechá ho svými muži brutálně popravit přímo před svými zraky v Galerii jelenů. „Milosrdenství, Vaše Výsosti! Nedělejte ze mě zvíře určené na porážku!“ úpí markýz na kolenou a marně se snaží políbit okraj jejího pláště.

„Tento meč vykoná spravedlnost na zrádci, který zaprodal mou důvěru. Zabij ho,“ nařídí své stráži chladně a aniž hne brvou sleduje smrtící ránu ostrou ocelí. I otrlí evropští vládcové jsou zděšeni, že se švédská expanovnice chová jako chladnokrevný řezník.

V Římě ji přesto s otevřenou náručí uvítá papež Alexandr VII. (1599 – 1667), který její konverzi vnímá jako triumf katolicismu. Nadšení však rychle vystřídá hluboké zoufalství. Kristýna miluje vulgární humor, provokuje upjaté kardinály dvojsmyslnými narážkami a kašle na jakoukoliv etiketu. Rozhněvaný nejvyšší pontifik o ní brzy prohlásí: „Je to královna bez království, křesťanka bez víry a žena bez studu.“

V exilu Kristýna prožije i divoký románek s vlivným kardinálem Deciem Azzolinem (1623 – 1689). Ten se stává jejím hlavním poradcem, milencem a nakonec i jediným dědicem jejího zbylého majetku. V jednom ze svých nejšílenějších politických plánů se Kristýna dokonce pokusí prosadit Azzolina na papežský stolec, což Vatikán rázně odmítne.

Současně však v Římě rozjede velkolepé kulturní projekty. Založí první veřejné divadlo Teatro Tor di Nona, kde dovolí oficiálně vystupovat i ženám, což do té doby církevní zákony přísně zakazují. Tím, že vezme pod svou osobní ochranu římské Židy před pogromy, ukáže Kristýna svou pokrokovou tvář.

Když v dubnu 1689 v Římě zemře, Vatikán jí prokazuje naprosto nevídanou čest. Kristýna spočine v kryptě Baziliky svatého Petra přímo po boku papežů jako jedna z pouhých tří žen v celé historii lidstva.

Označit královnu Kristýnu za severského exota, čisté dobro či podlé zlo prostě nelze. Tato panovnice nepředstavuje typickou kladnou hrdinku, nýbrž sebestředného génia, jenž obětuje celé Švédsko, státní pokladnu i cizí životy na oltář vlastní nezávislosti.

Její velkolepý příběh je tak ponaučením, že za absolutní svobodu a život bez společenských předsudků se vždy platí extrémní cena. Tu však za panovnici nakonec splatila její zruinovaná země a zrazení blízcí.

Ukazuje i to, že nezkrotná touha po vlastní identitě sice láme okovy konvencí, ale současně za sebou zanechává spoušť, prázdné pokladny a krvavé stopy na zámecké dlažbě.