Šest dětí, tři manželství a domovy po celém světě: Pro herce s nezaměnitelným pohledem je rodina nedotknutelnou pevností

Pařížský vzduch v okolí Louvru prostupuje noční ticho a napětí. Jean Reno (1948) jako nelítostný policejní kapitán Bezu Fache kráčí kolem prosklené pyramidy s neochvějnou jistotou muže věřícího v řád a zákon. V jeho očích se odráží světlo policejních majáků, zatímco uvnitř muzea leží mrtvé tělo správce Jacquese Saunièra popsané záhadnými symboly.

Pro Facheho, jemuž v knižní předloze přezdívají „Býk“, nejde o obyčejnou vraždu, ale o osobní misi. Snímek Šifra mistra Leonarda (2006) představuje herce v roli, v níž jeho přirozená autorita naráží na tajemství stará tisíce let. Reno je pro režiséra Rona Howarda jedinou volbou a s Tomem Hanksem mimo kamery hodiny diskutuje o umění a historii.

„Jean do té role vnesl neuvěřitelnou váhu a integritu. Když vstoupí na scénu, okamžitě věříte, že tenhle muž je zákon,“ vzpomíná na spolupráci Tom Hanks (1956). Tento kultovní film letos slaví přesně 20 let od své premiéry a připomíná, proč tento muž zůstává skutečnou legendou.

Jean Reno (1948), vlastním jménem Juan Moreno y Herrera-Jiménez, kráčí již celá desetiletí pařížskými ulicemi s aurou muže, jemuž stačí jen mlčet, aby ovládl veškerý prostor kolem sebe. V jeho tváři se zrcadlí hrdost andaluských předků i únava veterána oslavujícího v roce 2026 úctyhodných 78 let.

Během své kariéry ztvární přes 100 filmových i televizních rolí, čímž se řadí mezi nejpracovitější herce své generace. Na kontě má tři nominace na Césara a prestižní Evropskou filmovou cenu za přínos světové kinematografii (2000). Zatímco dnešní hvězdičky hledají slávu na sociálních sítích, tenhle „poslední mohykán“ si své místo na slunci musí doslova vydřít.

Jeho kořeny sahají do marocké Casablanky, kam rodiče uprchli před Frankovou diktaturou. Do jedenácti let mluví výhradně španělsky. Francouzské občanství získává až díky službě v armádě v Německu. Než se prosadí, prodává parfémy a cestuje s kočovným divadlem. Kvůli mohutné postavě hraje zpočátku jen němé „mlátičky“. Své jméno si pofrancouzští až v Paříži kvůli snazšímu získávání rolí. Je to muž mnoha jazyků – ovládá španělštinu, francouzštinu, angličtinu i italštinu, rozumí arabštině a částečně japonštině.

Reno ale není jen mlčenlivý drsňák. Jeho schopnost hrát s ledovým klidem naprosté šílenosti naplno odhalí komedie Návštěvníci (1993), která se i u nás stane naprostým kultem. Role rytíře Godefroye de Montmirail, který se z roku 1123 omylem ocitne v moderní Francii, staví na kontrastu středověké důstojnosti a naprostého chaosu 20. století.

Nezapomenutelná je scéna, kdy Reno v plné zbroji se svým sluhou narazí na žlutý doručovatelský vůz. Považují ho za pekelný stroj ovládaný „Saracénem“ a za řevu „Za Montmiraila!“ se pustí do jeho totální likvidace. Reno, v plné zbroji a s neochvějným výrazem křižáka, rozseká karoserii mečem a palcátem, zatímco ubohému pošťákovi nezbývá než prchat před těmito „přízraky“. Právě tyto okamžiky, kdy i při největší absurditě neopustí svůj smrtelně vážný výraz ve tváři, dělají z Návštěvníků nesmrtelnou klasiku.

Tato Renova životní zásada se stává v továrně na sny legendou. Když mu sourozenci Wachowští nabízejí roli agenta Smithe v kultovním Matrixu (1999), Reno je bez váhání odmítá. Důvod je prostý a v showbyznysu téměř nevídaný: už dříve dal své slovo, že natočí Godzillu (1998). Pro Rena má podaná ruka větší váhu než lukrativní smlouva nebo sláva v budoucím globálním megahitu. V Hollywoodu, kde se sliby porušují na počkání, tím potvrzuje pověst muže, jehož podaná ruka platí.

Právě spolupráce s vizionáři jako Luc Besson tvoří páteř Renovy cesty k filmové hvězdě světového formátu. Zlom nastává se snímkem Poslední souboj (1983).

Pozdější kultovní role Leona (1994) vzniká jako dárek – Besson píše scénář přímo pro něj. „Hledal jsem někoho s vizáží zabijáka, ale se srdcem nevinného dítěte. Jean byl jediný, kdo dokázal tyto dva světy spojit bez jediného slova,“ vysvětluje režisér Luc Besson (1959). Reno se však přesto Bessonovi vzepře. Ignoruje režisérovo temné pojetí a hraje nájemného vraha jako citově zaostalého kluka s duší otce.

Tu nejsyrovější polohu Renova „mlčení“ pak diváci sledují v akčním thrilleru Ronin (1998). Jako expert na zbraně Vincent zde tvoří nezapomenutelnou dvojici s Robertem De Nirem. Oba herci, proslulí schopností zahrát vše podstatné pouhým pohledem, si okamžitě porozumí. Filmový kritik Roger Ebert o jeho výkonu tehdy prohlásil: „Reno v Roninovi definuje moderního žoldáka. Nepotřebuje výbuchy emocí, jeho Vincent je ztělesněním řemeslné preciznosti a tiché loajality. To zastiňuje i ty nejdivočejší honičky v ulicích Paříže.“

V kulisách Paříže a Nice Reno nepředvádí žádná hrdinská gesta. Je to unavený profík vědoucí, že v jeho řemesle rozhodují vteřiny a absolutní loajalita k parťákovi. Právě v Roninovi definuje svůj herecký styl – úsporné pohyby, hluboký hlas a oči, které už viděly příliš mnoho násilí.

Za maskou filmových hrdinů se skrývá muž hledající stabilitu v rodinném kruhu. Jean Reno je otcem šesti dětí, pocházejících ze tří manželství. Se svou první ženou Geneviève má dceru Sandru a syna Mickaëla. S druhou manželkou, modelkou Nathalií Dyszkiewicz, vychovává syna Toma a dceru Serenu. Štěstí nakonec nachází po boku britské modelky a herečky Zofie Borucké (1972). „Jean je muž staré školy. Jeho rodina je pro něj nedotknutelnou pevností, kterou chrání s nasazením středověkého rytíře,“ prozradí v jednom z mála rozhovorů. Na jejich svatbě mu za svědka jde jeho blízký přítel a tehdejší francouzský prezident Nicolas Sarkozy.

Jako skutečný světoobčan si Reno vybuduje zázemí na několika kontinentech. Své domovy střídá podle potřeby a nálady mezi Paříží, New Yorkem a Los Angeles, přičemž vlastní i rezidenci v Malajsii.

Za svůj mimořádný přínos kultuře získává nejvyšší francouzské státní vyznamenání – Řád čestné legie (Légion d'honneur), do jehož hodnosti důstojníka je povýšen v roce 2008 (rytířem se stává již v roce 1999). Kromě toho je držitelem Ceny Evropské filmové akademie za evropský přínos světové kinematografii z roku 2000 a tří nominací na prestižního Césara. Během své bohaté kariéry se zatím objevil v celkem 113 filmových a televizních projektech, čímž potvrzuje svou pověst jednoho z nejpracovitějších herců své generace.

Pod vráskami unaveného muže se však skrývá i jemnější svět. Jean Reno je vášnivý kuchař a kytarista – hudbou by se živil, kdyby mu nevyšlo herectví. Své kulinářské umění zúročí ve filmu Pravý kuchař (2012). Ve Francii platí za symbol elegance, propůjčuje hlas králi Mufasovi ve francouzském Lvím králi (1904), dabuje i další animovaný film Zootropolis Město zvířat 2 (2025).

Dnes Reno stále častěji vyhledává klid svých domovů. Jeho literární debut Emma (2025) odhaluje drsňáka s duší vypravěče. Postava Emmy, stejně jako Reno sám, ztrácí matku v raném věku. Aktuálně pracuje na druhém románu Útěk o osudech ukrajinských dětí. I po letech slávy zůstává věrný svým zásadám. Zakládá si na loajalitě, která je pro něj víc než lukrativní role. I na absolutní ochraně soukromí své rodiny. Pro filmový svět zůstává mužem, pro něhož je podaná ruka víc než podepsaná smlouva.

„Už tak je dost těžké být dobrým hercem, ještě těžší je být dobrým otcem a ze všeho nejtěžší je zůstat sám sebou. A to je život,“ zní jeho krédo. Jean Reno tak zůstává filmovou legendou, nepotřebující křik, aby byl slyšet.