Poprvé před kamerou, poprvé falešně. Slavný pěvec Karel Kalaš (†90) v Kulovém blesku „drhnul“ se sebezapřením

„Jen ve zpěvu, jen ve zpěvu, jsme našli sladkou úlevu!“ Tuhle árii určitě znáte i vy, kdo byste do opery v životě nepáchli. Zpíval ji přece na svatbě snoubenců Fliegra a Opatrné mistr Bílek, operní pěvec ve výslužbě, ale hlavně účastník dvanáctisměny bytů čili akce Kulový blesk ve stejnojmenném filmu.

Účastník, který celou akci málem zhatil svou smrtí poté, co se ji nepodařilo odsabotovat Miladě Ježkové (†83) v roli Anežky Jechové neustálými dotazy „máte sklep?“ a „máte půdu?“. Mistra Bílka si s velkou chutí zahrál skutečný operní bard Karel Kalaš. Úryvek z Dvořákovy opery Jakobín, který musel kvůli selhávajícímu hlasu opakovat, mu ale dal zabrat.

„Nejhorší bylo, že jsem měl ve filmu záměrně zpívat špatně,“ svěřil se v rozhovoru pro Českou televizi. „To se lehce řekne, ale hůře udělá. Pro pěvce, který celý život dbal na své hlasivky a je zvyklý na profesionalitu – no, nebylo to lehké. Jsem sice už devět let v penzi, ale i rozezpívání znělo lépe než záměr tvůrců dát mě do falešna, jak se tak říká. Bylo by určitě lepší, kdybych se měl snažit o co nejlepší pěvecký projev! Takhle nevím. Nikdy jsem špatně nezpíval, to neříkám pyšně, ale s pokorou. A nyní jsem to měl drhnout!“ usmíval se.

V době natáčení se nicméně cítil velmi nemocný a chápal roli jako rozloučení s tímto světem. Nakonec na „tomto světě“ pobyl ještě přes dvacet let, dožil se devadesátky a zemřel 3. května 2001.

„Karel Kalaš vynikal měkkým, lahodně znějícím, kultivovaným hlasem lyrického zabarvení a schopností široce klenuté kantilény. Po výrazové stránce býval jeho vokální projev hodnocen jako vřelý, emotivní a bohatě diferencovaný. Měl též mimořádný cit pro srozumitelnost zpívaného slova. Herecky byl velmi tvárný a s úspěchem vystupoval v rolích vážných i komických,“ uvádí o něm Český hudební slovník.

Do důchodu odešel v roce 1972 z angažmá v pražském Národním divadle, kam nastoupil už v roce 1939. Často alternoval se slavným Eduardem Hakenem (†85), svým vrstevníkem. Oba byli považováni za nejpřednější interprety basového oboru v tamním operním souboru.

Scénáristé Kulového blesku, Zdeněk Svěrák a Ladislav Smoljak, si do role mistra Bílka představovali Jana Wericha. Oslovili ho, ale Werich byl v té době už těžce nemocný a cítil, že by natáčení nezvládl, i když hlasovou indispozici by vůbec předstírat nemusel. Režisér Zdeněk Podskalský se tedy obrátil na filmového „panice“, ale jinak herecky zběhlého Kalaše. A vyplatilo se to.

Kalaš své účinkování v Kulovém blesku pokládal za velkou čest. „Karel Kalaš byl typický zástupce oné staré školy. Gentleman, který podal profesionální výkon. A měl obrovský smysl pro humor. Obrovský! Žádný suchar. Mysleli jsme si, že to bude takový ten bručoun, navrčený starý pán. Kdepak! Pletl se nám i do scénáře a byla s ním velká legrace,“ vzpomínal Podskalský.

Sám Karel Kalaš poskytl ihned po premiéře kultovní komedie rozhovor dnes již zaniklým Zemědělským novinám. Na otázku, kde ho Smoljak a Svěrák vlastně našli, odpověděl: „Znali jsme se jen jako divák a herec nebo zpěvák. Nevím ani, jestli si mne ještě pamatují z doby mého působení v opeře Národního divadla, jestli viděli Dalibora, v němž jsem zpíval Žalářníka, nebo jiné opery. Ale jsem pilným návštěvníkem Divadla Járy Cimrmana, mám rád Smoljaka a Svěráka jako autory i jako herce, proto jsem okamžitě přijal nabídku hrát v jejich filmu.“

Budoucí slavný operní pěvec se narodil před 115 roky, 9. října 1910, ve Vídni. Tehdy tam žila početná česká menšina, kterou dodnes připomínají „typicky rakouská“ příjmení, jako třeba Nowak. Jeho otec byl dělník, tvrdě dřel, po večerech však nadšeně vedl ochotnické divadlo. Karel stál od útlého dětství na jevišti, kde hrál české hry.

Brzy se zjistilo, že také krásně zpívá. Jenže měl předurčenou budoucnost knihtiskaře a typografa, což ale byla (a po právu dodnes jsou) vznešená řemesla. V letech 1926-1930 se tedy vyučil tiskařským dělníkem a půl roku pracoval jako strojmistr v tiskárně.

Potají však studoval u Ferdinanda Pagina, který působil jako operní sólista v Rakousku, Německu i dalších zemích a stal se prvním vídeňským Vaškem v Prodané nevěstě. Stačilo, aby mu zazpíval, a okamžitě byl přijat k soukromým hodinám bez nároku na honorář. Brzy však začal mít problémy v práci, protože chodil nevyspalý a ustlal si vždy mezi stroji, kde poklimbával.

Když za hospodářské krize přišel v roce 1931 o zaměstnání, neúspěšně usiloval o angažmá v některém z vídeňských divadel. V roce 1932 proto odešel do Československa, kde byl nakonec v roce 1934 přijat do operního souboru Slovenského národního divadla v Bratislavě. Na základě doporučení jej pak pozvali do Prahy, kde 21. dubna 1939 hrál a zpíval Marbuela ve Dvořákově opeře Čert a Káča. Na základě tohoto hostování ho pak Národní angažovalo. Když po letech odešel do penze jako jeho emeritní člen, stejně pořád zpíval.

Nepatřil k umělcům, pro něž je sláva zároveň propustkou do ložnic fanynek. Jeho vyvolenou se stala také umělkyně, hudebnice a pěvkyně Milada Jirásková (1908-1992), kterou celý život velice miloval. Přesto byl přesvědčivý a zároveň neodolatelný, když v Kulovém blesku při procházení korespondence balené v rámci příprav na stěhování vysvětloval Josefu Abrhámovi: „Nemyslete si, že jsem byl nějaký proutník, to všechno mělo čistě umělecký a platonický ráz, pane Knotek … Anička … ta měla na zadečku takovou velkou roztomilou pihu…“