Článek
Zahrál si všehovšudy v několika filmech. Hotovo, tečka. Filmaři mu ale ještě dlouho po smrti posílali nabídky na nové role, protože netušili, že už není naživu. Kulturním rubrikám tehdy jeho nekrology nedominovaly, navzdory herecké kariéře, rozjeté až po padesátce, byl pořád vlastně spíš tím automechanikem, kterým se vyučil.
Škodovka, na kterou pronášel před kamerou ódu „teď teprve jsme hogo fogo rodina, to je málo platný. Teď teprve nám patří svět,“ byla ostatně taky jeho vlastní. Jaroslavu Papouškovi (†66), režiséru trilogie o rodině Homolkových, v níž nezapomenutelným způsobem ztvárnil patriarchu, ji jen zapůjčil pro účely natáčení.
I když se zpočátku bál, že bude působit nepatřičně vedle profesionálních herců, jako byli František Husák nebo Helena Růžičková, je to nakonec právě on, koho si většina diváků v souvislosti s těmito filmy dodnes vybaví. No řekněte, mohl by větu „Hele, Ludvo, to tě řikám, jestli si ten fotbal neprosadíš, tak jsi u mě mrtvej muž!“ pronášet někdo jiný než Josef Šebánek (†61)?
Dům na dně, chata na odstřel
Narodil se před 110 lety, 22. července 1915 v Podskalí u Písku, do rodiny zaměstnance Elektrických podniků. Vyrůstal ale v pražském Karlíně, kde prožil i většinu života. Jeho rodný dům skončil na dně Orlické přehrady, která se budovala a postupně napouštěla v letech 1954–1961.
Vyučil se automechanikem u firmy Vobořil, vystřídal ale různá zaměstnání. Pracoval jako taxikář, řidič náklaďáku i autobusu, vorař, lesní dělník, soustružník v ČKD a autojeřábník v Konstruktivě. Dokonce si na čas vyzkoušel i práci leteckého mechanika.
Do svého rodného kraje se často vracel. Na břehu přehrady si pořídil chatu, kam ve volných chvílích jezdil s manželkou Marií. O rekreační sídlo ale málem také přišel. Na protějším břehu, v místě osady jménem Vystrkov, se začal stavět areál určený pro odpočinek tehdejších papalášů. Někdo přišel s tím, že proti němu nesmí z bezpečnostních důvodů nikdo pobývat a všechny chaty se proto musejí zbourat. Naštěstí k tomu nedošlo. Někdo zřejmě soudruhy upozornil, že mezi chataři je i „ten Šebánek“. Přece jen už začínal být mezi lidmi známý…
Když si pak dal někdy Josef o skleničku víc, volal přes vodní hladinu: „Tondo, přijď na kafe.“ Měl na mysli tehdejšího prezidenta Antonína Novotného.
Dva neherci filmovými hvězdami
Pro film Šebánka objevili Jaroslav Papoušek a Ivan Passer (†86), pozdější slavní režiséři, kteří hledali zajímavé neherce pro kolegu, později ještě slavnějšího Miloše Formana (†86). Připravoval zrovna natáčení komedie Lásky jedné plavovlásky, která později získala nominaci na Oscara za nejlepší cizojazyčný film, a oni se podíleli na scénáři.
Neherci byli tehdy v módě a do módy se celosvětově dostávala i takzvaná československá nová vlna, jejímiž se tihle tři stali posléze nejvýznamnějšími představiteli společně s Věrou Chytilovou a dalšími mladými tvůrci.
Matku mladíka jménem Milda, kterého měl hrát Vladimír Pucholt, už měli. Pro roli objevili během jízdy tramvají další neherečku Miladu Ježkovou. Pak už zbývalo jen najít mu otce. Našli ho zároveň s lokací, po které také pátrali. Hledali totiž vhodný byt pro scény u Mildových rodičů a kameraman Miroslav Ondříček (†80) je přivedl ke strýci a tetě své manželky do pražského Karlína. Když pak od nich filmaři pozdě v noci odcházeli v povznesené náladě, měli o roli otce naprosto jasno a zároveň se zrodila další budoucí neherecká hvězda.
Už mi nic neposílej!
Jako přípravu na homolkovskou ságu absolvoval ještě natáčení další slavné Formanovy komedie Hoří, má panenko (1967), kde si zahrál člena plesového výboru, v Papouškově Nejkrásnějším věku (1968) zase ztvárnil postavu uhlíře Jindry Vošty. Pak už následovaly Papouškovy snímky Ecce homo Homolka (1969), Hogo fogo Homolka (1970) a Homolka a tobolka (1972).
K přípravám posledního z nich se váže tato vzpomínka jeho manželky: „Když natáčeli v Krkonoších, paní Růžičková s panem Hrzánem museli odjíždět na divadelní představení do Prahy. Josef mě poprosil, abych mu po nich poslala něco k jídlu, dvě stovky a čistou košili. Tak jsem usmažila pár kotlet a z dobré vůle přidala stokorunu navíc. Za několik hodin zazvonil telefon: ‚Máňo, už mi nikdy nic neposílej! Kotlety sež… snědla Růžičková, Hrzán prochl… propil tři stovky. Ještě že mu ta moje košile byla velká.‘“
Před smrtí si dal dršťkovou
V té době už ale Josef trpěl také velkými zdravotními problémy, které se rychle zhoršovaly. Po poslední klapce tak odešel rovnou do plného invalidního důchodu. Srdce přestávalo fungovat, otékaly mu nohy.
Kromě děl, na něž nejde zapomenout, se objevil ještě jako dozorce zvaný Baňour v povídce Otakara Fuky Hippokratova přísaha z nikdy nedokončeného filmu Návštěvy (1970), oslavenec Josef Havel, bratr Tondy (další neherec Jan Vostrčil) v psychologickém příběhu Návraty (1972) Jana Matějky a úplně naposledy jako dělník Olda v povídce Básník z povídkového triptychu Maturita za školou (1973).
Postupně zhubl, přestal se holit a nechal si narůst plnovous, takže by ho ani věrní diváci nepoznali. Další nabídky už odmítal. V jeho posledních chvílích s ním byl syn Bohumil, který mu donesl oblíbené jídlo – dršťkovou polévku a škvarkové placky. Josef Šebánek zemřel 13. března 1977 v Praze ve věku nedožitých šedesáti dvou let.
