Článek
Dobrý den, pane Čech! Vodkuď mě znáš? Vás přece zná každej! Trochu pozapomenutá konverzace mezi Erikem Pardusem jako učněm Píďou a Františkem Ringo Čechem jako Františkem Ringo Čechem zazněla v dnes už rovněž pozapomenutém hudebním snímku Romance za korunu Zbyňka Brynycha z roku 1975.
Nebylo to tak úplně veledílo, ale účel splnilo. Nabídlo lidu nenáročnou zábavu se známými hudebními umělci poslepovanou dohromady prostinkým mládežnickým příběhem. Píďa se v něm stane dočasně dítětem štěstěny poté, co po neuskutečněném rande předá květinu místo své vyvolené Heleně Vondráčkové kráčející čirou náhodou kolem.
Film každopádně přilákal do kin milion diváků a znamenal vrchol v Erikově dosavadní kariéře. Než se stal populárním strážmistrem Zahálkou v Moskalykových veleúspěšných Četnických humoreskách, byl Pardus žádaným dětským hercem.
Po poslední klapce Romance tehdy sedmnáctiletý mladík vyhlížel ještě světlejší zítřky. Nedostavily se. Ve dvaceti si ještě zahrál menší úlohu v tragikomedii Proč nevěřit na zázraky, ta ale byla na dlouhou dobu poslední. Na stříbrném plátně se neobjevil dalších 34 let…
Plakal, když to cítil
Narodil se 2. února 1957 v Uherském Hradišti, od dětství ale žil v Brně a milovanému městu zůstal věrný celý život. Herectví vystudoval na brněnské Státní konzervatoři a na JAMU, kterou absolvoval roku 1982. Pak nastoupil do angažmá v Divadle bratří Mrštíků (dnes Městské divadlo Brno) a vydržel tam až do předčasného konce svého života.
Možná znáte ten nekorektní vtip, v němž tatínek vysvětluje synkovi pomocí názorného příkladu, zda je dál Brno, nebo Měsíc. Ukáže mu na oblohu se svítícím srpkem a praví: Vidíš někde Brno? Přesně takhle to vnímali režiséři, kteří se tradičně koncentrovali v Praze. Kvůli nim se stávala „Pražáky“ spousta skvělých herců z Brna, Ostravy a tehdy vlastně i Bratislavy nebo Košic. Erika to nelákalo.
Dostával ovšem dost příležitostí v televizních filmech a inscenacích a také v rozhlase. Byl výrazný charakterní herec, dokázal ztělesnit komické i tragické postavy. K těm větším a výrazným se bohužel dostal až na sklonku života. Za postavu cara v dramatu Smrt Pavla I. obdržel obě nejvyšší herecká ocenění, Cenu Thálie a Cenu Alfréda Radoka pro rok 2007.
Sám o sobě říkal: „Já dostal na divadle hodně příležitostí. Zjistil jsem přitom, že je mnohem lepší směřovat od komediálních rolí k vážnějším, charakterním, než naopak. Zkušenosti se zúročí a na jevišti to přichází spontánně, alespoň u mě to tak platí. Nejsem žádný teoretik, spíš senzitivní typ, který se na jevišti rozpláče, když to tak cítí, nikoli proto, že to má předem připravené.“
Babička nežila na Starém Bělidle, ale v Líšni
Osudové setkání s Antonínem Moskalykem se nicméně odehrálo už v roce 1971. Režisér tehdy připravoval televizní adaptaci Babičky s Jarmilou Kurandovou a Libuškou Šafránkovou, kterou si aktuálně můžete připomenout v ivysilani.cz České televize. Pardus dostal roli vnuka Jana. Hned v úvodu, kdy děti čekají na příjezd babičky, měl říct jednoduchou větu: „Co jsem ti říkal, nepřijede.“ S textem problém neměl, s brněnským přízvukem ano.
Celý štáb se ho snažil akcent odnaučit, leč marně. Moskalyk ho nejdřív chtěl přeobsadit, ale nakonec mávl rukou: „No tak co, přepíšeme dějiny, babička nežila na Starém Bělidle, ale v Líšni.“ V Humoreskách ovšem už brněnština nevadila, právě naopak.
Hubnutí vysvětloval dietou
Erik Pardus se oženil s hereckou kolegyní Evou Gorčicovou. Měli spolu syna Jana. Dočkali se i vnučky Anetky. Dědeček Pardus měl ale jednu velkou neřest: Byl silný kuřák a onemocněl rakovinou plic.
Nikomu to neřekl, věděli o tom jen jeho nejbližší, před veřejností hrál zdravého. Během hospitalizací utíkal, jak mohl, z nemocničního lůžka do divadla na zkoušky. Výrazně zhubnul, což vysvětloval dietou, nestál o soucit.
Začal zkoušet postavu Sancheze ve hře „Měsíční kámen“, tu už si ovšem zahrát nestihl. Nemoc u něj postupovala rychle. I vnučku si užil jen pár měsíců. Zemřel před 15 roky, 10. května 2011 ve věku 54 let.
