Olympic pro obal Želvy výtvarníka nehledal: Nejlepší s ním hrál na bicí. Jandovi vymyslel i přezdívku

Když kluci kolem Micka Jaggera známí jako Rolling Stones potřebovali v roce 1971 provokativní obal na provokativní album Sticky Fingers, obrátili se na externistu a měli šťastnou ruku. Slavný rodák z Pittsburghu, Andrew Warhola známější jako Andy Warhol, navrhl řešení, které se stalo ikonickým.

Zobrazuje detail pánského rozkroku vyrýsovaného v těsných džínách, původní vinyl měl skutečný funkční zip, který šel rozepnout a pod ním se objevilo spodní prádlo jako další vrstva obalu. Na skandál a milionové prodeje bylo zaděláno.

Když parta kolem Petra Jandy známá jako Olympic chystala v roce 1968 svou první LP čili Long Play desku s neškodným titulem Želva, výtvarníka hledat nemusela. Jeden sedával na jejich koncertech za bicími. Rodák z Prahy Jan Antonín (nebo také Jeňýk) Pacák (†65) byl všestranný kumštýř a válel na pódiu i ve studiu stejně jako v ateliéru.

Narodil se před 85 roky, 26. dubna 1941. Vyučil se keramikem a absolvoval obor nástěnné malby na Akademii výtvarných umění v Praze. Od 50. let ale hlavně jako multiinstrumentalista vystupoval s řadou dixielandových kapel. Uměl hrát na kontrabas, banjo, kazoo, valchu, foukací harmoniku, flétnu a zejména bicí.

Na cestu k masové popularitě se vydal ve druhé polovině šedesátých let. V roce 1965 nahradil Františka Ringo Čecha u Olympiku a dřív než Víťa Vávra nebo Phil Collins se stal takzvaným zpívajícím bubeníkem. Jeho civilní a ne zrovna rockový hlas vtiskl nezapomenutelnou podobu písním jako Everybody, Strejček Jonatán či Bon Soir Mademoiselle Paris.

Kvůli posledně jmenované nemohli pamětníci dlouho přijít na jméno hlasově rozhodně lépe disponovanému Petru Mukovi, který její cover verzi pokryl těžkým nánosem patosu. V dubnu 1971 dal přesto Pacák Petru Jandovi výpověď a rozhodl se věnovat pouze výtvarnému umění. Stal se uznávaným tvůrcem ilustrací, plakátů i keramiky, soustředil se na loutkářskou tvorbu.

Učil také tři roky výtvarnou výchovu na základní škole, ilustroval časopis Světová literatura, v letech 1988 až 1994 byl výtvarným redaktorem dětského časopisu Sluníčko. Uspořádal přes šedesát výstav a ilustroval více než třicet knih, na svém kontě má i sedm animovaných filmů a řadu divadelních a filmových plakátů.

Hudbě se ale Pacák nikdy docela věnovat nepřestal. Hrál s amatérskou skupinou Grafičanka, kterou vytvořili hudebně založení členové sdružení grafiků Hollar, v němž Pacák rovněž působil. Se Zdeňkem Rytířem založil kapelu Blue Five, v devadesátých letech hrál na bicí v televizní estrádní kapele Ivana Mládka.

Na jaře roku 2006 mu lékaři diagnostikovali zhoubnou nemoc. Podle deníku Blesk to tehdy zaskočilo celou rodinu, protože nikdy nijak vážně nestonal. „S akutní leukémií bojoval rok, i po transplantaci kostní dřeně stále pracoval,“ řekla ČTK vdova Jana Pacáková.

Jeňýk Pacák zemřel 23. března 2007 nad ránem ve svém domě v Měchenicích ve věku nedožitých 66 let. Manželka, profesí zdravotní sestra, při něm stála do poslední chvíle. Přežila jej o 18 let, rodina a přátelé se s ní naposledy rozloučili loni v létě. Pro její lidský přístup, který uplatňovala vůči všem pacientům, jí okolí přezdívalo Anděl.

„Vzpomínám na něj v nejlepším. Byl to veselej kluk, připadal mi vždycky strašně šťastnej. Myslím, že měl moc hezký život. Ta zpráva se samozřejmě dala očekávat, ale stejně to člověka vždycky zaskočí. Je mi z toho strašně smutno, opravdu strašně,“ reagoval na smrt přítele Petr Janda.

Právě Pacák mimochodem vymyslel pro někdejšího zaměstnavatele přezdívku Django, na kterou slyší dodnes. Při koncertování ve Francii v osmašedesátém roce totiž tamní posluchači jeho jméno stále komolili a oslovovali ho „Žambon“, „Žanda“ nebo „Žamon“. Až mu vlastní bubeník začal říkat Django podle slavného belgického jazzového kytaristy jménem Jean „Django“ Reinhardt, který byl a je Jandův velký vzor.