Krvavá historie ruského carského trůnu: Upalování nápadníků, osm set milenek a vražda syna okovanou holí

Historie ruského carského trůnu není psána inkoustem, nýbrž horkou krví a nekonečným seznamem hříchů. Dynastie, kterou zakládá vikingský náčelník Rurik (*cca 830 – †879), se během staletí mění v přehlídku nejtemnějších lidských vášní.

Od nenasytného harému Vladimíra Velikého přes mrazivou pomstu kněžny Olgy až po šílenství Ivana Hrozného, jenž v záchvatu hněvu ukončuje život vlastního dědice. Jak vypadá rodokmen, kde láska končí na hranici a rodinné spory se řeší vraždou?

Vše začíná v mrazivých severských vodách, odkud do širých ruských stepí připlouvá neohrožený Rurik. Tento vikingský válečník nepokládá pouze základy mocné říše, nýbrž do genetického kódu svých následovníků vtiskuje nezkrotnou dravost. Jeho potomci se s osudem nemazlí a moc chápou jako absolutní právo na cokoliv a kohokoliv.

Prvotní chaos Kyjevské Rusi krotí mečem a ohněm, přičemž morálka ustupuje stranou před čistým pudem sebezáchovy a expanze. Právě z této divoké půdy vyrůstají postavy, jejichž činy dodnes děsí i fascinují historiky svou syrovostí. Zakladatelé státu totiž věří, že pouze strach a nekompromisní síla dokážou udržet rozlehlé území v jednotě, což zanechává na tváři země nesmazatelnou jizvu.

Když drevljanský kníže Mal nechává brutálně zavraždit knížete Igora, netuší, že tím probouzí nejhorší noční můru v podobě vdovy Olgy (*cca 920 – † 969). Tato žena, později prohlášená za svatou, se s rolí truchlící oběti nehodlá smířit. Místo diplomatického vyjednávání rozehrává sérii pomstychtivých rande, ze kterých mrazí v zádech. První delegaci nápadníků, kteří si troufale přijíždějí říct o její ruku, podle legendy nechává zaživa pohřbít v hluboké jámě, zatímco se na ně z výšky spokojeně usmívá.

Její vynalézavost však nezná hranic a další várku vyslanců láká do lázní pod záminkou odpočinku. Jakmile se za nimi zaklapnou těžké dveře, dává pokyn k zapálení budovy a osobně poslouchá zoufalý křik hořících mužů, zatímco popíjí rituální nápoj na památku svého muže.

Vrcholem Olžiny mrazivé pomsty je obléhání města Iskorosteň, které odmítá kapitulovat. Místo drahých zbraní žádá od obyvatel zdánlivě banální výkupné v podobě ptáků z každého domu. Důvěřiví lidé jí vyhoví, netušíce, že každý vrabec a holub nese na nožce přivázaný hořící troud. Olga vypouští ptactvo zpět k jejich hnízdům a město během chvíle pohlcují plameny, které nešetří nikoho.

Kněžna sleduje zkázu s kamennou tváří a ukazuje světu, že rurikovská krev v žilách žen je stejně horká a nebezpečná jako u mužů. Tato „světice“ s duší kata definuje styl vlády, kde slitování znamená slabost a odpuštění v politice prostě neexistuje.

Následovník Vladimír I. Veliký (* 958 – † 1015) posouvá hranice hříšnosti do zcela jiných dimenzí. Než přijímá křest a stává se šiřitelem křesťanství, žije životem, který by mu záviděl i ten nejrozmařilejší orientální paša. Vladimír je nenasytný milovník, jenž se nehodlá spokojit s jednou či dvěma ženami. Jeho touha po ženské kráse se mění v chorobnou posedlost a v několika strategických městech po celé říši zakládá rozsáhlé harémy, aby měl potěšení vždy na dosah ruky.

Celkový počet jeho konkubín dosahuje neuvěřitelných osm set. Každý večer pro něj znamená jinou tvář, jiné tělo a jinou rozkoš, zatímco zbytek země se musí bezvýhradně sklánět před jeho neomezenou, až živočišnou mocí.

Jeho vztah k ženám však postrádá jakoukoli romantiku, je to čisté predátorství v té nejsyrovější podobě. Když ho hrdě odmítá polocká princezna Rogněda s tím, že si nechce vzít syna otrokyně, Vladimír reaguje s brutální přímočarostí, šokující i jeho válečníky. Dobývá Polock, před očima ponížené Rognědy vraždí jejího otce i bratry a ji samotnou si bere násilím přímo na bojišti.

Tento muž, který později zaplňuje ruské kostely ikonami a zlatem, si razí cestu k rozkoši přes hromady mrtvol. Ženy jsou pro něj trofejemi, které sbírá se stejnou vášní jako nová území, a jeho sexuální apetit se stává děsivou legendou, kterou církevní kronikáři později pracně přepisují do podoby zázračného obrácení hříšníka.

Čas plyne a rurikovská krev v žilách dědiců stále více houstne paranoiou a strachem. Na trůn usedá Ivan IV. Hrozný (* 1530 – † 1584), muž, jehož dětství plné palácových intrik a reálného strachu o život formuje v nepředvídatelné monstrum. První ruský car nevidí kolem sebe spojence, nýbrž jen skryté nepřátele a traviče, kteří číhají v každém stínu paláce. Jeho hněv je pověstný a jeho tresty postrádají jakoukoli lidskost či smysl pro spravedlnost.

Ivan transformuje celou říši v jedno velké popraviště, kde nikdo, od nejvyššího bojara až po posledního nevolníka, nemá jistotu zítřejšího dne. Právě u něj dosahuje rodová brutalita svého absolutního a tragického vrcholu, vpíjejícího se do samotných základů Kremlu.

Ivanova milostná bilance připomíná spíše seznam nevinných obětí než kroniku manželského štěstí. Během svého života střídá celkem sedm manželek, přičemž každá další svatba jen prohlubuje jeho izolaci od církevních pravidel a zdravého rozumu. První žena Anastasija je možná jedinou bytostí, kterou skutečně miluje a jejíž přítomnost krotí jeho nejtemnější běsy.

Po její předčasné smrti, z níž car okamžitě viní bojary a jejich domnělé jedy, se však stavidla jeho šílenství otevírají naplno. Další vyvolené končí v klášterních celách, umírají za velmi podivných okolností nebo prostě mizí v propadlišti dějin, jakmile carovu těkavou a chorobnou pozornost upoutá nová, svěží tvář.

Nejtemnější hodina dynastie přichází v mrazivém listopadu roku 1581. Ivan IV. v záchvatu nepříčetného a ničím nekontrolovaného vzteku napadá svou těhotnou snachu Jelenu, protože se mu zdá její domácí oděv příliš vyzývavý. Když se jeho milovaný syn, carevič Ivan, své ženy zastane a snaží se otce uklidnit, car v něm nevidí vlastního potomka, ale drzého soka, zpochybňujícího jeho autoritu. V šíleném amoku bere do ruky těžkou okovanou hůl a udeří svého jediného schopného dědice do spánku tak silně, že se mladý muž v kaluži krve zhroutí k zemi. Ve vteřině, kdy hněv vyprchává a car si uvědomuje nenapravitelnou tragédii, propadá hlubokému zoufalství. Objímá krvácejícího syna, marně se snaží zastavit vytékající život a prosí o odpuštění. Ale ruka osudu je již neúprosně sevřená.

Carevič Ivan po několika dnech v agónii umírá a s ním definitivně odchází i jediná naděje na silné a stabilní pokračování rurikovské linie. Car, jenž se celý život snažil vybudovat impérium na strachu, krvi a poslušnosti, vlastní rukou v jediném okamžiku likviduje to nejcennější, co kdy vlastnil. Zůstává mu pouze slabomyslný a neschopný syn Fjodor, který není schopen vnímat realitu, natož vládnout impériu, čímž Ivan Hrozný fakticky odsuzuje svůj rod k neodvratnému a bolestnému zániku.

Pohled na starého, zlomeného cara, jenž po nocích bloudí prázdným palácem a nahlas rozmlouvá s duchy svých obětí, je mrazivým mementem, kam až může dovést člověka neomezená moc, která ztratila kontakt s lidskostí.

Smrt careviče Ivana spouští odpočet historického konce, který již žádná modlitba ani další poprava nedokáže zastavit. Trůn sice po smrti Ivana Hrozného přebírá jeho další syn Fjodor I. (* 1557 – † 1598), ale tento tichý a hluboce věřící muž, jenž raději zvoní na kostelní zvony a uniká do světa rituálů, než aby držel otěže moci, je jen smutným stínem svých dravých předků.

S jeho odchodem na věčnost se brány historie za krví nasáklým rodem Rurikovců definitivně zavírají a Rusko upadá do let chaosu a bídy. Zanechávají po sobě zemi rozvrácenou vnitřními nepokoji a palácové chodby, ve kterých stále doznívá děsivá ozvěna carova šíleného křiku. Rod, který začal jako symbol severské síly, končí v naprosté tichosti a bezmoci.

Příběh tohoto rodu slouží jako mrazivé varování, že i ta největší impéria jsou jen tak pevná, jak pevný je morální charakter těch, kteří jim stojí v čele. Mravoučné ponaučení z této krvavé ságy je prosté: moc bez lásky a soucitu vede v konečném důsledku pouze k úplné destrukci. Zatímco Oldřich a Božena nám v minulosti ukázali, že i neurozený původ může být zdravým základem dynastie, pokud je přítomna skutečná náklonnost a úcta, Rurikovci jsou věčným důkazem, že bezmezná krutost a nenasytnost nakonec požírají své vlastní strůjce.

Skutečná velikost se totiž nikdy neměří počtem dobytých území ani množstvím konkubín v harému, nýbrž schopností zachovat si lidskost a soucit i ve chvílích, kdy nám celý svět leží u nohou a my máme moc nad životem a smrtí ostatních.