Měsíční král večeřel výhradně s mrtvými: Jeho poslední procházka skončila dosud nevysvětlenou tragédií

Je neděle 13. června 1886. Nad Starnberským jezerem se stahuje bouřkové mračno. Bavorský panovník Ludvík II. (1845–1886) odchází na poslední procházku v doprovodu psychiatra Dr. Bernharda von Guddena. Když se do osmé večer nevrací, začíná pátrání. To končí šokujícím nálezem.

Těla obou leží v těsné blízkosti břehu, napůl ponořená do kalných jezerních vod. Oficiální verze zní: sebevražda v záchvatu šílenství. Historická realita však vykresluje příběh, který i po 140 letech zůstává otevřenou ránou.

Oficiální zpráva z června 1886 zní jasně: „Král páchá v záchvatu šílenství sebevraždu utopením a lékař hyne, když se mu v tom snažil zabránit.“ Kriminalistická fakta však ukazují na chladnokrevnou politickou likvidaci.

Vládní komise krále sesadí přímo na zámku Neuschwanstein, kde ho po dramatickém odporu věrných strážců 11. června 1886 ve čtyři hodiny ráno definitivně zatýká. Jeho nákladné stavební projekty totiž ministři vnímají jako hrozbu pro stabilitu státu. „Jeho výstřednosti ohrožují samotnou korunu, hrozí nám státní bankrot,“ varují v tajných dekretech. Využívají proto diagnózu duševní choroby jako právní nástroj k okamžitému zbavení moci.

Zatčený Ludvík II. končí na zámku Berg u Starnberského jezera, upraveném na vězení s mřížemi v oknech a kukátky ve dveřích. Dovolí mu ale procházky zámeckým parkem pod dohledem lékaře.

Králova poslední cesta začíná v podvečer. V neděli 13. června 1886 vyráží panovník na procházku zámeckým parkem podél břehu. Doprovází ho pouze psychiatr Dr. Bernhard von Gudden (1824–1886). Lékař projevuje fatální naivitu. „Žádný další doprovod není třeba, král je naprosto klidný a já si chci získat jeho plnou důvěru,“ zakazuje ošetřovatelům jít s nimi. Když se do osmé večer nevracejí, začíná pátrání. Kolem jedenácté večer jsou obě těla nalezena v mělké vodě jezera.

Pitevní protokol krále výslovně uvádí, že plíce neobsahují vodu, což utonutí vylučuje. Dr. Gudden navíc jeví známky zápasu – má roztrhaný kabát, otisky po škrcení na krku a podlitinu na čele. Hraběnka Josephine von Wrbna-Kaunitzová, vlastnící králův posmrtný kabát, potvrzuje dvě díry po kulkách v zádech. Králův osobní rybář Jakob Lidl na smrtelné posteli prohlašuje: „Vidím krále střílet z úkrytu v křoví, když se pokouší nastoupit do únikové loďky, celá ta oficiální verze je lež!“ Závěr historiků je jasný: nejde o šílenství, ale o zmařený pokus o útěk a následnou vraždu.

Dne 10. června 1886 podepisuje psychiatr Dr. Bernhard von Gudden lékařskou zprávu, která panovníka zbavuje svéprávnosti. Gudden krále před podpisem verdiktu osobně vůbec nevyšetřuje! Celá diagnóza „nevyléčitelné schizofrenie“ vzniká od stolu na základě svědectví politické opozice. Historici a psychiatři se shodují, že Ludvík II. schizofrenií nikdy netrpí. Vykazuje sice známky paranoie a schizoidní poruchy, což z něj činí excentrika, nikoli šílence. Jde o čistokrevný politický puč.

Spouštěčem popravy se stává panovníkova posedlost stavbami, které nemají ve střední Evropě obdoby. Aby unikl intrikám Mnichova, investuje veškerou energii i jmění do budování kamenných přeludů.

Zámek Neuschwanstein není hrad, je to divadelní scéna zhmotněná do kamene. Vzniká v 70. a 80. letech 19. století a využívá nejmodernější tehdejší technologie – má ústřední topení, tekoucí teplou vodu a splachovací toalety. Největším paradoxem je trůnní sál navržený v byzantském stylu. Obří lustr ve tvaru koruny váží téměř tunu, avšak na místě, kde má stát trůn ze zlata a slonoviny, je dodnes prázdno – král je sesazen dříve, než ho řemeslníci stíhají vyrobit. Královská ložnice připomíná gotickou katedrálu; na vyřezávání lůžka pracuje 14 tesařů čtyři roky.

Skutečným únikem z reality je však tajná umělá krápníková jeskyně s vnitřním vodopádem a elektrickým osvětlením z opery Tannhäuser. „Tady, v tomto podzemním světě, nacházím svůj jediný pravý mír,“ svěřuje se král v dopisech.

Ludvík II. si za svého panování vyslouží přezdívku „Měsíční král“. Trpí nespavostí a kolem roku 1875 již zcela převrací den a noc. Nenávidí ostré denní světlo a ožívá až po setmění. V umělé jeskyni na zámku Linderhof nechává vybudovat vůbec první elektrárnu v celém Bavorsku, poháněnou generátorem. Když padá sníh, nechává se za svitu měsíce vozit lesy v rokokových saních s elektrickým osvětlením na baterie.

Izolovaný monarcha se ve svých zámcích obklopuje výhradně mrtvými a u královského stolu sedává sám. „Vítejte, Výsosti, vaše společnost mě těší víc než kdokoli z mých ministrů,“ oslovuje král prázdné židle a vede hlasité rozhovory ve francouzštině s duchy krále Ludvíka XIV. či Marie Antoinetty, jejíž bustu v zahradách často plačky hladí.

Ludvík odmítá pohlédnout do tváře sluhovi. Do jídelen proto nechává instalovat mechanické stoly fungující na principu „Stolečku, prostři se“. Stůl se pomocí systému lan spouští o patro níže do kuchyně, kde jej kuchaři nastrojí, a výtah jej vyzdvihuje zpět otvorem v podlaze. Královy biorytmy diktuje enormní množství silné černé kávy. Když mu služebník omylem nalévá do kávy kapku mléka, monarcha hřmí: „Zkazil jsi můj nápoj, okamžitě mi zmiz z očí, nebo tě nechám za trest deportovat do Ameriky!“

V Mnichovském divadle si objednává stovky představení, kde v sále sedí jako jediný divák on sám. Dávno před lety bratří Wrightů spřádá plány na projekt létající gondoly ve tvaru zlatého páva neseného obřím balonem. „Chci se vznášet nad Alpsee, daleko od světa lidí, které tak hluboce nenávidím,“ prohlašuje odhodlaně.

V zákulisí královy tragédie stojí potlačovaná homosexualita, která je v hluboce katolickém Bavorsku zločinem. „Bože, zbav mě těchto hříšných tužeb, mé svědomí hoří v plamenech,“ zapisuje si do deníků. Pod tlakem rodiny se v roce 1867 zasnoubí s princeznou Sofií Šarlotou, mladší sestrou rakouské císařovny Sisi. Jejich vztah je však platonický. Svatbu neustále odkládá, až zásnuby definitivně ruší: „Nikdy se neožením, mé srdce patří jiné říši,“ píše si.

Ministři jsou zděšeni, když král začíná rekrutovat osobní strážce a partnery z řad vojáků kavalérie. Kvůli této krizi musí odstoupit tehdejší ministr války. Izolovaný král se navíc stále hlouběji utápí v dluzích za své megalomanské stavby.

Vztah s Richardem Wagnerem je politicky nebezpečným partnerstvím. Když Ludvík II. v roce 1864 nastupuje na trůn, okamžitě platí Wagnerovy dluhy ve výši 16 000 zlatých. Jejich korespondence překračuje hranice: „Můj milovaný, můj božský příteli, pro kterého žiji a umírám,“ píše král skladateli. Wagner královy obsese plně využívá. Situace eskaluje v prosinci 1865, kdy ministři staví krále před ultimátum: „Buď Wagner opustí Mnichov, nebo celá vláda podá demisi!“ Ludvík se podřídí, ale skladatele dál tajně financuje. Bez jeho pokladny by projekt v Bayreuthu a tetralogie Prsten Nibelungův nikdy nevznikly.

Vláda šíří narativ, že král zruinoval státní pokladnu. To je mýtus. Moderní audity dokazují, že Ludvík II. financuje zámky výhradně ze svých soukromých příjmů a bankovních půjček. Do dluhů dostává sebe a rod Wittelsbachů, nikoli stát. Král vydává rozkaz: „V případě mého skonu okamžitě vyhoďte všechny nedokončené zámky do povětří!“

Vládní úředníci však příkaz ignorují. V ironii osudu se brány Neuschwansteinu otevírají pro veřejnost pouhých šest týdnů po králově pohřbu. Z vybraného vstupného se bleskově splácejí královy dluhy a dnes tyto památky generují Bavorsku miliardové zisky.

Záhada Měsíčního krále se v roce 2026, přesně 140 let od chvíle, kdy jeho tělo vyplaví Starnberské jezero, vrací s plnou intenzitou. Král, který kdysi prohlásí: „Chci zůstat věčnou záhadou sobě i ostatním,“ svou touhu naplní vrchovatou měrou.

Stačilo by exhumovat panovníkovo tělo z krypty a podrobit ho rentgenovému vyšetření, které by definitivně potvrdilo nebo vyvrátilo přítomnost kulek v kostech. Rod Wittelsbachů však exhumaci striktně odmítá. „Otevření hrobky nepřipadá v úvahu, nechte krále odpočívat v pokoji,“ zní strohé stanovisko rodových zástupců.

Příběh krále, který platí životem za právo snít, tak zůstává dál zahalen mlhou nad Starnberským jezerem.