Manželku miloval od 17 let, vztah skončil kvůli nevěrám: Slavný fotbalista měl několik nemanželských potomků

Míč z kopačky anglického obránce nešťastně stoupá vysoko nad pokutové území, kam už sprintuje Diego Maradona (1960 – 2020) a vyráží do vzdušného souboje proti obrovitému brankáři Peteru Shiltonovi. Pětadvacetiletý argentinský kapitán bleskově vymrští levou ruku, zaťatou pěstí lízne balon před rukavicemi gólmana a ten padá do opuštěné brány. Rozhodčí podvod neuvidí a uzná gól. Tak se zrodí mýtus o „Božské ruce“.

Letos si připomínáme kulaté výročí 40 let od tohoto legendárního zápasu. Tímto vítězstvím Argentina oslaví symbolickou pomstu za padlé vojáky z falklandské války z roku 1982, kdy britská armáda po krvavé invazi zničí argentinské naděje na souostroví. Genialita na trávníku se však v soukromí změní v naprostou sebedestrukci.

Diego, uctívaný jako sportovní spasitel, nedokáže unést tíhu slávy. Sám bezprostředně po zápase šokuje reportéry drzou větou: „Byl to tak trochu gól Maradonovy hlavy a tak trochu Boží ruky.“ Ale i jeho „božský“ status narazí na temnou realitu plnou organizovaného zločinu, těžké drogové závislosti a zapíraných potomků.

Società Sportiva Calcio Napoli šílí radostí, když tam Maradona v roce 1984 přestoupí za tehdy rekordních 6,9 milionu liber z Barcelony. Obránce Ciro Ferrara popíše momenty s úctou: „Diego dorazí do šatny a my okamžitě pochopíme, že k nám nepřišel obyčejný fotbalista, ale bůh z jiné planety.“ Diego však propadne vlivu camorry, konkrétně klanu Giuliano. Mafiánští bossové mu obstarávají kokain i ochranu výměnou za pózování na fotografiích a videích z jejich divokých večírků. Boss Carmine Giuliano mu vnutí zlaté hodinky Rolex. Odmítnout dar od podsvětí znamená smrt, Diego proto dary přijme a stane se tak loutkou gangsterů.

Jeho trenér Ottavio Bianchi je z toho zoufalý: „Prosím ho, ať s těmi lidmi okamžitě přeruší kontakt. Ale on mě vždy s úsměvem odbude, že slávu jinak unést nedokáže.“ Závislost vyroste do obřích rozměrů. Diego dopingové kontroly obejde pomocí plastové atrapy penisu naplněné močí spoluhráčů. Večírek skončí v dubnu 1991, kdy policie odposlechne telefony a italský soud mu vyměří patnáctiměsíční zákaz činnosti.

Diego prchá domů do Buenos Aires, ale spravedlnost ho dostihne i tam. Ozbrojené protidrogové komando zfetovanou hvězdu zatkne a odveze z jeho domu v poutech. Manažer Guillermo Coppola popíše okamžiky po zatčení: „Diego se v cele sesypal na špinavou matraci a se slzami v očích mi pošeptal, že tohle je konec jeho fotbalového života.“

Šokovaný Maradona skončí ve vazbě na 32 hodin, než ho soudkyně propustí na kauci 20 000 dolarů. V následném procesu v září 1991 dostane podmíněný trest v délce 14 měsíců za držení a distribuci kokainu. Do vězení nenastoupí, protože italské zákony umožňují u nižších sazeb podmínku pod podmínkou odvykacího programu. A navíc si Diego vyjedná dohodu o vině a trestu výměnou za spolupráci s justicí, což jeho evropskou kariéru definitivně pohřbí.

V roce 2005 ve své show La Noche del 10 po necelých dvaceti letech konečně prolomí mlčení a přizná se k úmyslné hře rukou: „Vůbec nelituji, že jsem ten gól dal rukou. Nebyla to žádná Boží ruka, byla to Diegova ruka! Bylo to, jako bych Angličany v té chvíli okradl.“

Jedinou manželkou jeho života se stane Claudia Villafañe, kterou hluboce miluje od svých sedmnácti let. Manželství provázené nevěrami skončí rozvodem, ale Claudia mu dá dcery Dalmu a Gianinnu. Diegova krev koluje i v žilách dalších potomků, k nimž se přihlásí až po letech nátlaku. Celkově Maradona oficiálně uzná osm dětí. Svět pozná jeho prvorozeného italského syna jménem Diego Junior a dceru Janu, které justice uzná i přes fotbalistův odpor.

Z pozdějšího vztahu s partnerkou Veronicou Ojeda vzejde syn Diego Fernando. Na Kubě, kde se léčí, pak Maradona přijme podle portálu goal.com otcovství dalších tří dětí: Javielity, Lu a Joany. Samotná Cristiana Sinagra v televizi po letech prolomí mlčení plné bolesti: „Diego mi do očí slíbil věčnou lásku, ale jakmile spatřil syna, zbaběle utekl a raději ho před celým světem třicet let zapíral.“ Po Diegově smrti se přihlásí další tři údajní potomci.

V dresu národního týmu odehraje 91 zápasů, v nichž nastřílí 34 gólů. Útočník Gary Lineker potvrzuje výjimečnost jeho výkonů: „Když Diego vstřelil ten svůj druhý gól po neuvěřitelném sólu přes půlku hřiště, poprvé v životě jsem zatleskal soupeři. Protože tohle odporovalo fyzikálním zákonům.“ Vrcholem jeho reprezentační éry se stane zisk titulu mistra světa v roce 1986 a stříbrná medaile z šampionátu v roce 1990.

Během klubové kariéry odehraje celkem 491 soutěžních zápasů a zaznamená v nich 259 branek. Raketový vzestup odstartuje v Argentinos Juniors, kde nastoupí do 166 utkání a nasází 116 gólů. V dresu Boca Juniors pak stihne 40 zápasů a 28 branek. V Barceloně pak nastoupí do 58 zápasů, vstřelí 38 gólů a získá Španělský pohár, Ligový pohár a Španělský superpohár (1983).

Zlaté období prožije v Neapoli, kde za sedm sezon nastoupí do 259 utkání, vsítí 115 gólů a vyhraje dva ligové tituly (1987, 1990), Italský pohár (1987), Italský superpohár (1990) a Pohár UEFA (1989).

Ortodoxní fanoušci v roce 1998 založí parodické náboženství Iglesia Maradoniana. Tato církev má po celém světě přes 200 000 věřících a zavede letopočet, kde rok nula znamená rok Diegova narození (1960). Spoluzakladatel církve Alejandro Verón popíše podstatu hnutí: „Pro nás není Diego obyčejný člověk, ale náboženská ikona, která nám prostřednictvím fotbalu daruje čistou radost v jinak šedivém a nespravedlivém světě.“

Svůj aktuální letopočet uvádějí zkratkou d. D. (después de Diego – po Diegovi). Náboženská komunita se řídí vlastním desaterem, pořádá svatby a noví členové podstoupí křest, při němž musí levou rukou udeřit do míče. Maradonovy Vánoce slaví 30. října v den jeho narození a Maradonovy Velikonoce připadají na 22. června jako vzpomínka na finálový zápas proti Anglii.

Diego nikdy neskrývá své radikální levicové politické názory. Vůdce Fidel Castro (1926 – 2016) se vyjádří o povaze jejich vztahu: „Diego nepředstavuje jen sportovního velikána, nýbrž neohroženého politického vojáka chudých lidí. Nikdy se nebál vmést pravdu do očí mocným tohoto světa.“ Na pravém rameni nosí vytetovanou tvář komunistického buřiče Che Guevary a na levé noze portrét diktátora Fidela Castra, s nímž ho pojí blízké přátelství.

Během audience ve Vatikánu vyvolá mezinárodní skandál, když zkritizuje papeže Jana Pavla II. za zlaté stropy v paláci a vyzve církev k jejich prodeji ve prospěch chudých dětí. Celoživotní pouto s Fidelem Castrem pak získá mystickou tečku v den Maradonovy smrti, kdy Diego zemře na selhání srdce 25. listopadu 2020 – tedy na den přesně čtyři roky po smrti kubánského vůdce.

Trenérská kariéra argentinské legendy přinese řadu bizarních štací, ale ta nejúžasnější přichází v roce 2018. Diego převezme vedení mexického týmu Dorados de Sinaloa, hrajícího druhou nejvyšší soutěž. Záložník klubu Luis Jerez Silva vzpomíná na šatnu pod vedením trenéra: „Diego s námi mluví s takovou intenzitou a láskou, že na hřišti klidně vypustíme duši, jen abychom ho po zápase viděli šťastného.“

Klub sídlí v Culiacánu, v srdci nejmocnějšího drogového kartelu v zemi. Spojení Maradonovy drogové minulosti s tímto regionem okamžitě upoutá pozornost celého světa. Diego, tehdy sotva chodící kvůli zničeným kolenům, vnáší do týmu neuvěřitelnou energii. Svým charismatem dotáhne outsidera v jedné sezóně dvakrát za sebou do finále druhé ligy (Apertura 2018 a Clausura 2019). V obou případech prohrají s klubem Atlético San Luis, takže jim vysněný postup do první ligy těsně unikne. Mýtus o neporazitelném buřiči přežije, dokud jeho srdce v listopadu 2020 definitivně neutichne.

Pelé při loučení s argentinskou desítkou prohlásí: „Jednoho dne si spolu zahrajeme fotbal tam nahoře v nebi.“ Johan Cruyff se pokloní jeho jedinečnosti: „Jeho genialita spočívala v tom, že dokázal sám vyhrávat zápasy, které byly pro ostatní předem prohrané.“ Ani Zinedine Zidane neskrývá obdiv: „Sledoval jsem Maradonu jako čtrnáctiletý kluk v roce 1986 a on sám tehdy změnil fotbal pro celou moji generaci.“ Michel Platini zase trefně shrne rozdíl: „To, co já dokážu udělat s fotbalovým míčem, Diego zvládnul klidně s pomerančem.“

Jorge Valdano pak popíše tíhu slávy: „Diego nesl na svých bedrech obrovský kus argentinské identity a žít jeho život znamenalo prožívat permanentní šílenství.“ Sám Maradona v rozhovoru trefně popíše svůj celoživotní boj s démony: „Udělal jsem v životě spoustu chyb a draze za ně zaplatil. Ale fotbalový míč se nikdy nesmí pošpinit.“

Příběh fotbalového boha nabízí světu hluboké ponaučení o pomíjivosti slávy a nebezpečí uctívání model. Diego vyroste z chudoby slumů a po celý život se neohroženě zastává obyčejných, utlačovaných lidí proti mocným institucím. Jeho mýtus proto nespočívá v bezchybnosti, ale naopak v jeho hluboké lidské zranitelnosti a slabostech, které otevřeně sdílí se světem. Povaha tohoto padlého šampiona ukazuje, že i ten největší sportovní génius lehce podlehne vlastním démonům, pokud ho společnost izoluje na falešném piedestalu.

Maradonův odkaz tak navždy přežije jako varovný vykřičník i fascinující důkaz toho, že opravdová legenda se narodí z bolesti, chyb a nezlomné lásky k chudým. Právě tuto nezdolnou touhu bojovat za druhé trefně vystihne jeho dlouholetý reprezentační spoluhráč Daniel Passarella, jenž hlubokou pravdu o Maradonově povaze shrne do jediné věty: „Diego sice na hřišti i v životě provedl spoustu šíleností, ale jakmile uviděl bezpráví nebo trpícího člověka, okamžitě odhodil své ego a bil se za ty nejslabší.“