Elektrošoky v tajných sanatoriích: Filmová kráska prožila slávu v okovech duševního šílenství

V potemnělé místnosti psychiatrické kliniky v britském hrabství Surrey hlasitě sepnou spínače a tělo slavné pacientky se pod náporem křečí prudce prohne. Poutací popruhy na lůžku se napnou a z jejích sevřených rtů vyrazí tichý ston. Elektrokonvulzivní terapie v utajovaných lékařských ústavech sice na čas utlumí nezkrotnou mánii, ale démony v hlavě hollywoodské ikony nadobro neumlčí.

Celkem dva Oscary a obdiv milionů lidí sice ozdobí její kariéru, ale Vivien Leigh (1913–1967) svádí po celý život neviditelný, zničující boj s těžkou bipolární poruchou a tuberkulózou. Letos uplyne přesně 90 let od chvíle, kdy osudové první setkání v roce 1936 s hercem Laurencem Olivierem (1907–1989) odstartuje románek plný ničivé vášně, žárlivosti, nenaplněné touhy a nakonec bolestného rozchodu.

„Když se po těch brutálních terapiích vracela z psychiatrické kliniky domů, celé dny jen tiše seděla v koutě. Byla úplně mimo realitu, na spáncích měla krvavé odřeniny od elektrod a nikoho z nás nepoznávala,“ zavzpomíná o mnoho let později její manžel Laurence Olivier.

Tyto drsné návraty z tajných sanatorií jsou pro rodinu každodenní realitou. Vivien se po procedurách propadá do hlubokého patnáctidenního ticha, během kterého lékaři zkoumají škody na její paměti. Když se jí vědomí konečně vrátí, herečka s pláčem odmítá nosit make-up a před zrcadlem si s hrůzou prohlíží popálenou kůži na obličeji.

Mladá a ambiciózní britská herečka bezhlavě zatouží po roli Scarlett O’Harové v nejžádanějším projektu té doby. Splnění jejího snu jí však přinese peklo úplného vyčerpání. Během natáčení klíčových scén požáru Atlanty ve velkofilmu Jih proti Severu (1939) se nadýchá toxického kouře z hořících dekorací. To fatálně oslabí její plíce a v těle probudí agresivní tuberkulózu.

Na place natáčí 16 hodin denně, což v kombinaci s tehdy nediagnostikovanou bipolární poruchou způsobí, že často propadne v hysterický pláč. Maskéři ji navíc vydatně krmí sedativy. „Nejsem filmová hvězda, jsem herečka. Být filmovou hvězdou je falešný život, žitý pro falešné hodnoty a pro publicitu,“ prohlásí v té době sama Vivien Leigh, když popisuje drsný tlak, kterému v Hollywoodu čelí. Svou úspěšnou kariéru sice zpečetí ziskem prvního Oscara v roce 1940, ale krutou daň si její tělo vybere bezprostředně poté.

Když se Vivien poprvé setká s Laurencem Olivierem, oba záhy opustí své tehdejší rodiny. Sám Olivier kvůli ní odejde od manželky a syna, zatímco Vivien Leigh opustí svého prvního chotě, právníka Leigha Holmana, i svou jedinou dceru jménem Suzanne (1933–2015).

S Laurencem prožije bouřlivý milostný vztah, ale společné dcery ani synové se jim nepoštěstí. Herečka s ním sice dvakrát otěhotní, ale v obou případech utrpí těžký samovolný potrat.

Tyto prožité rány osudu v ní pokaždé znovu zažehnou hluboké trauma a spustí ty nejhorší záchvaty manické deprese. Jejich vztah navíc ničí profesní rivalita. Laurence Olivier totiž nese velmi těžce, že jeho žena má obrovské mezinárodní úspěchy a filmové Oscary, zatímco on sám na své největší uznání v Hollywoodu teprve čeká.

O jejich zničujícím poutu později napíše: „Po celou dobu její posedlosti tím děsivým monstrem, maniodepresivní psychózou, si zachovala svou vlastní tajuplnou dravost – schopnost skrývat svůj skutečný duševní stav před téměř kýmkoli kromě mě.“

Zatímco se hroutí její soukromý život, Vivien Leigh ztvární roli Blanche DuBois v dramatu Tramvaj do stanice Touha (1951), která definitivně pohřbí její duševní zdraví. Později otevřeně přizná, jak hluboké stopy v ní tato role zanechala: „Ztvárnění Blanche DuBois mě devět měsíců zcela ovládalo a dodnes mě ovlivňuje.“ Její herecký kolega Marlon Brando, který s ní v tomto snímku exceluje, si na její vyčerpání dobře pamatuje: „Byla neuvěřitelně krásná, ale zároveň tak strašlivě křehká. Jako by se mohla v kteroukoli vteřinu roztříštit na tisíc kousků.“

Když u ní propukne mánie, blízcí ji balí do prostěradel namočených v ledové vodě, aby její tělo zchladili. Tehdejší psychiatři se ji navíc snaží utlumit předepisováním silných barbiturátů a alkoholu. Tato vražedná kombinace bipolární poruchu ještě prohloubí. Navíc vyvolává těžké halucinace, ale herečka až do konce života odmítá nemoc veřejně přiznat.

Během své kariéry ztvární Vivien Leigh pouhých 19 filmových a televizních rolí, přesto se nesmazatelně zapíše do dějin světové kinematografie. Její nadlidské umělecké výkony jí vynesou ty nejprestižnější světové trofeje. Prvního Oscara za nejlepší ženský herecký výkon v hlavní roli získá v roce 1940 za film Jih proti Severu. Druhého Oscara obdrží v roce 1952 za ztvárnění psychicky labilní Blanche ve filmu Tramvaj do stanice Touha, za kterou navíc získá i britskou cenu BAFTA.

Její výjimečný rozsah potvrzují také další výrazné role, ať už jako tragická hrdinka v historickém dramatu Požár nad Anglií (1937), nebo jako osudová žena v klasické romanci Valčík na rozloučenou (1940). Na samotném sklonku filmové kariéry zazáří v mezinárodně úspěšném dramatu Loď bláznů (1965), které se stane jejím vůbec posledním celovečerním snímkem. Její talent se ukáže i na divadelních prknech, kde posbírá desítky velkých shakespearovských postav.

V roce 1963 zpečetí svůj divadelní triumf ziskem prestižní americké ceny Tony za muzikál Tovarich. Tento název je překladem ruského slova „tovarišč“ neboli soudruh. Vypráví komediální příběh o zchudlé ruské velkokněžně a jejím manželovi, kteří po bolševické revoluci utečou do Paříže, kde přijmou práci v utajení jako služebnictvo v domě bohatého bankéře.

Přestože jí lékaři diagnostikují pokročilou tuberkulózu, Vivien Leigh odmítne přestat kouřit. Zvládne přitom i 60 cigaret denně. Když v červenci 1967 v jejím londýnském bytě dostane další záchvat, herečka striktně zakáže zavolat sanitku. Partner ji najde mrtvou na zemi v ložnici – její plíce se zalijí krví a v mžiku se udusí. Zemře předčasně ve věku pouhých 53 let. V den její smrti zhasnou všechna divadla v londýnském West Endu na hodinu svá vnější osvětlení jako projev nejvyšší úcty.

Když zrovna nebojuje se svými vnitřními démony, je přitom nesmírně laskavou, vtipnou a srdečnou společnicí s pevným charakterem. Její blízká přítelkyně, slavná operní pěvkyně Jarmila Novotná (1907–1994), na ni ve svých pamětech vzpomíná jako na okouzlující bytost bez hvězdných manýrů: „S Olivierem jsme se znali už z New Yorku, ale tehdy mne moc potěšilo, že jsem měla příležitost poznat jeho rozkošnou ženu, báječnou herečku.“

Přestože manželství s Laurencem Olivierem skončí v roce 1960 po letech vyčerpávajících manických krizí bolestivým rozvodem, zdrcený Olivier po zprávě o její smrti okamžitě přispěchá do jejího bytu a osobně ji doprovodí na poslední cestu. U její rakve stojí po boku dcery Suzanne a jejího prvního manžela Leigha Holmana, který pro ni zůstane oporou až do úplného konce.

Životní osud britské ikony přináší jasné varování, které platí i po desítkách let. Ani ten největší celosvětový úspěch, filmové trofeje nebo astronomické bankovní účty nezajistí člověku imunitu proti zničujícím projevům vážného psychického onemocnění.

Když Vivien netrápí mučivé šoky a deprese, je v soukromí hluboce vnímavá, štědrá žena, obletující své hosty s neutuchající péčí a srdečným humorem. „Měla v sobě neskutečný jas, dar udělat každou vteřinu v její blízkosti nezapomenutelnou a kouzelnou,“ popíše její lidskou čistotu mimo manické záchvaty herecký kolega a blízký přítel David Niven (1910–1983).

Osobní věci a korespondence Vivien Leigh sice v současnosti lámou rekordy v aukčních síních a sběratelé za ně platí jmění, avšak daň za nesmrtelnost v dějinách kinematografie byla neúnosná. Herečka kvůli své profesi a rozvrácené mysli přišla o své nejbližší a dožila v osamocení. Místo klidného stáří si vysloužila jen smutnou nálepku geniální, ale neovladatelné šílené hvězdy.