Chlapec s ledovým pohledem vyfáral z šachty až na hollywoodský vrchol: Rodině zanechal přes 45 milionů dolarů

Vlhký chlad uhelné šachty v americké Pensylvánii štípe do očí a úzké chodby hluboko pod zemí se zdají být čím dál tím těsnější a hrůzostrašnější. Desetiletý chlapec v obnošených dívčích šatech po svých sestrách svírá krumpáč a z posledních sil odsekává další kousek černého uhlí. Za každou vytěženou tunu dostává pouhý jeden dolar.

Netuší, že tenhle ochromující pocit bezmoci a stísněného prostoru v něm zanechá celoživotní trauma v podobě těžké klaustrofobie. A už vůbec si nepředstavuje, že stejné mozolnaté ruce a tvář vytesaná chudobou z něj jednou udělají nejlépe placenou filmovou hvězdu planety.

Kdo by věřil, že se z tak nehostinného prostředí dá vystoupat až na samý vrchol? Když ve svých třiapadesáti letech celosvětově exceluje v kultovním akčním snímku Smrtící přání (1974), stává se Charles Bronson (1921 – 2003) zosobněním nekompromisní filmové spravedlnosti a drsné mužné síly. Právě letos si přitom filmový svět připomíná 105 let od jeho narození. Surová vizáž mstitele však není produktem hollywoodských maskérů – je vykoupena dřinou v uhelných dolech, válečnými útrapami i hlubokými soukromými tragédiemi.

Navenek tvrďák s ocelovým pohledem přichází na svět v roce 1921 jako Charles Buchinsky v městečku Ehrenfeld v americkém státě Pensylvánie do rodiny litevských emigrantů tatarského původu. Přichází na svět jako poslední z celkem patnácti dětí – rodina čítá sedm synů a osm dcer.

Kvůli extrémní chudobě musí malý Charles nosit do školy obnošené šaty po svých sestrách, protože žádné jiné oblečení rodina nemá. Doma se mluví výhradně litevsky a rusky, angličtinu se učí až v dospívání. Když mu v deseti letech umírá otec, musí fárat do tmy šachty. Válečná léta pak tráví jako palubní střelec na těžkém bombardéru B-29 Superfortress a za zranění v boji obdrží Purpurové srdce.

K herectví se po válce dostává čistou náhodou. Živí se nejrůznějšími pracemi, uklízí zákulisí a maluje divadelní kulisy na Broadwayi, kde si ho režiséři všimnou díky jeho svalnaté postavě. Cesta na vrchol je ale trnitá. Původní jméno Buchinsky si musí změnit v roce 1954 během antikomunistických čistek vedených senátorem Josephem McCarthym (1908 – 1957). Jeho agent se totiž obává, že litevsky znějící jméno mu v Hollywoodu zničí kariéru.

Nové jméno si nakonec vybírá podle vstupní brány Bronson Gate u filmových studií Paramount v kalifornském Los Angeles. Bronson k tomu v pozdějších rozhovorech s úsměvem poznamenává: „Nebylo lehké zahodit rodné jméno, ale v té době to pro mě byla jediná šance, jak v tomhle městě vůbec dostat šanci.“

Během své bohaté kariéry hraje ve více než devadesáti celovečerních filmech, přičemž do zlatého fondu světové kinematografie se nesmazatelně zapisuje po boku dalších ikon v legendárních snímcích Sedm statečných (1960), Velký útěk (1963) nebo Tucet špinavců (1967). Režisér Sergio Leone (1929 – 1989) o něm po natočení kultovního westernu prohlašuje: „Byl to největší herec, s jakým jsem kdy pracoval.“ Jeho kolega Alain Delon (1935 – 2024) dodává: „Je to skvělý profesionál a muž s obrovským charismatem.“

Uznáním nešetří ani další slavný parťák ze stříbrného plátna Eli Wallach (1915 – 2014): „Na place byl neuvěřitelně soustředěný a přirozený, nepotřeboval žádná velká gesta, aby si získal celou scénu.“

Přestože ho akademici při udílení Oscarů zcela přehlížejí a za celou svou kariéru nezískává ani jedinou nominaci na tuto prestižní cenu, významného uznání se nakonec dočkává na televizní i filmové scéně. V roce 1961 získává nominaci na cenu Emmy za nejlepší mužský herecký výkon ve vedlejší roli v epizodě Memory in White v dramatickém seriálu General Electric Theater.

O jedenáct let později, v roce 1972, si přebírá Cenu Henrietty v rámci Zlatých glóbů v kategorii nejoblíbenější světový herec – tuto čestnou trofej nezískává za jediný konkrétní film, ale od celosvětové veřejnosti na základě hlasování za svou mimořádnou celosvětovou popularitu a divácký ohlas.

Zatímco v Americe hraje dlouho jen vedlejší role padouchů, v Evropě je považován za boha. V Itálii mu přezdívají Il Brutto neboli Ošklivý a ve Francii je znám jako Svaté monstrum. Zlom přichází až ve chvíli, kdy si ho francouzská ikona Alain Delon (1935 – 2024) osobním zásahem vyžádá jako parťáka do kriminálky Sbohem, příteli (1968). Dveře k velkým evropským i světovým rolím se otevírají dokořán.

Soukromý život obávaného mstitele však patří jediné ženě. Svou životní lásku, britskou herečku Jill Ireland (1936 – 1990), potkává v roce 1963, kdy je ještě vdaná za jeho kolegu Davida McCalluma (1933 – 2023). Bronson tehdy svému příteli chladnokrevně oznamuje: „Vezmu si tvou ženu.“ O pět let později se tak skutečně stává. Vytvářejí spolu nerozlučný pár, který společně natočí celkem 15 filmů.

Jedinou skutečnou oporou a věrným přítelem v náročném Hollywoodu se stává výstřední miliardář Howard Hughes (1905 – 1976). Když se dozvídá o zdravotních problémech v jejich rodině, neváhá pomoci. Když pak v roce 1990 Jill Ireland podléhá rakovině prsu, Bronson se psychicky zhroutí, ztrácí chuť žít a na dlouhé roky se izoluje od okolního světa.

Nekompromisní hrdina z plátna je ve skutečnosti oddanou hlavou početné rodiny, pro kterou dýchá. S první manželkou Harriet Tendler (1929 – 2024) přivádí na svět dceru Suzanne Bronson (1955 – 2022) a syna Tonyho Bronsona (1961 – 2022). Osudové štěstí však najde až po boku zmíněné britské herečky Jill Ireland (1936 – 1990), s níž má dceru Zuleiku Bronson (1971) a později společně adoptují dceru Katrinu Holden Bronson (1968).

Spolu s trojicí synů – Paul McCallum (1958), Valentine McCallum (1963) a Jason McCallum (1962 – 1989) – které si Ireland přivádí z předchozího manželství, tak Bronson vychovává úctyhodnou sedmičlennou omladinu.

Aby rodinu udržel pohromadě, bere ji s sebou na natáčení po celém světě. V roce 1998 vstupuje do manželství se svou třetí ženou Kim Weeks (1962). Z neústupného chlapíka se za zavřenými dveřmi stává milující otčím i otec, pro kterého jsou děti vždy na prvním místě.

Pod drsnou slupkou svalnatého bijce se přitom skrývá plachý samotář a citlivý muž. Bronson je vášnivým malířem, který své obrazy raději prodává pod falešným jménem, aby lidé nekupovali jen slavné jméno z plakátů. Večírkům se vyhýbá a na place se nenechává zastupovat kaskadéry. Pokud od komparzistů dostane skutečnou ránu, bez váhání jim ji vrací dvojnásobnou silou.

Legendární se stává i jeho role Muže s harmonikou ve westernu Tenkrát na Západě (1968), kterou ze začátku dokonce odmítá a režisér Sergio Leone (1929 – 1989) ho musí dlouho přemlouvat. Ikonickou roli ve Smrtícím přání (1974) pak bere až poté, co ji odmítají Steve McQueen (1930 – 1980) i Clint Eastwood (1930).

Ke sklonku života bojuje s těžkou Alzheimerovou chorobou a v roce 2003 umírá na zápal plic v kalifornském Los Angeles. Chlapec, který začíná v temné šachtě bez centu v kapse, zanechává své rodině majetek přesahující 45 milionů dolarů.

Příběh Charlese Bronsona není jen obyčejnou hollywoodskou pohádkou o chlapci z chudých poměrů, který ke štěstí přišel. Je to strhující svědectví o nezlomné vůli muže, který dokáže přetavit hluboké trauma ze tmy uhelných dolů v ocelovou sílu, jež uhranula miliony diváků na celém světě. Pro filmovou historii se stal nepředstíraným symbolem éry, kdy hrdinové na plátně nepotřebují digitální efekty ani pláště superhrdinů – stačí jim hluboký pohled, vrásky vyryté skutečným životem a přirozená autorita.

Když se ho kdysi novináři ptali na jeho celoživotní filozofii, lakonicky odvětil: „Nejlepší způsob, jak přežít, je spoléhat se jen sám na sebe.“

Vtiskl tvář osamělým mstitelům a dokazuje, že i v tom nejtvrdším chlapíkovi se může skrývat nesmírně citlivá a věrná duše. Když utichnou kamery a zhasnou světla ramp, zůstává po něm odkaz legendy, která vyšla z té nejtemnější hlubiny, aby se nesmazatelně zapsala do srdcí filmových fanoušků i do historie světové kinematografie. Manželka Kim na jeho adresu tehdy dojemně prohlásila: „Byl to ten nejoddanější muž, jakého jsem kdy poznala. A doma byl tím nejněžnějším tátou.“