Česká Angelika a první žena majora Zemana se po padesátinách předávkovala léky. Dodnes se spekuluje o sebevraždě

Její herecká kariéra se rozvíjela slibně, ale zvolna a zdaleka ne přímočaře. Raketový vzestup pro ni znamenala postava první manželky majora Zemana v normalizačním seriálu o jeho 30 případech. Role pak přicházely jedna za druhou. Po listopadu 1989 ale jako když utne.

Vladimír Brabec (✝83) si jako neohrožený a uvědomělý kriminalista musel na první opatrné reprízy Sequensova třicetidílného opusu počkat pěkných pár let, než opadlo revoluční spravedlivé rozhořčení lidu a znovu převládla gaučová TV kultura. Renáta Doleželová se toho už nedožila. Zemřela 12. června 2000, jen pár dnů po svých padesátinách.

Předávkovala se antidepresivy, která zapila alkoholem. Dodnes se spekuluje o tom, zda šlo o nešťastnou náhodu, nebo sebevraždu.

„Měla problémy stejné jako každý z nás… To ale nemohly být důvody k sebevraždě,“ řekla krátce po kamarádčině smrti deníku Blesk druhá seriálová manželka majora Zemana Jaroslava Obermaierová (79). „Renáta nebrala žádné prášky pravidelně, nebyla nemocná, ale jako každý z nás si vzala občas něco na spaní nebo na uklidnění. Myslím si, že to byla nešťastná náhoda, napila se a chtěla se trochu vyspat, tak si vzala pár tabletek.“

Renáta Doleželová se narodila 2. června 1950 v Brodku u Přerova. V dětství se toužila stát velkou klavíristkou, účinkování v představeních zdejšího ochotnického spolku J. K. Tyl ji ale nasměrovalo k herectví. Než ovšem nastoupila na brněnskou JAMU, kterou absolvovala v letech 1969 až 1973, odmaturovala na chemické průmyslovce v Přerově.

Jak píše Robert Rohál v knize Jiřina Švorcová a ti druzí, teprve na střední škole si naplno uvědomila, co chce v budoucnu dělat a že práce laborantky v chemické laboratoři to nebude.

Po škole prošla ostravským Divadlem Petra Bezruče (1973–1979) a hereckým souborem Filmového studia Barrandov (1979–1991). V 90. letech se ještě sporadicky objevovala na scénách plzeňského Divadla pod lampou a Divadla U hasičů v Praze.

Už během studií ale zazářila před kamerou jako zraněná dívka v psychologickém snímku Panter čeká v 17.30. Jednu z hlavních rolí získala v dramatu Kronika žhavého léta. Následoval historický film Dny zrady (1973), kde ji Otakar Vávra (✝100) obsadil do role dělnice Anky Kadlecové. Následující rok se v pokračování Vávrovy epopeje Sokolovo stala vojínkou Ankou, v závěru trilogie Osvobození Prahy pak podporučicí výsadkářů.

Velký úspěch jí okamžitě po uvedení na televizních obrazovkách v roce 1972 přinesla role Lucie v šestidílném romantickém, historicko-dobrodružném seriálu Ctná paní Lucie. Písněmi jej doprovázel Waldemar Matuška. Jak připomíná web Dotyk.cz, série původně vznikala jako doplněk tehdejšího televizního sázení „Mates“ a měla podpořit zájem o památkovou péči. Výnos ze sázení byl totiž věnován na obnovu památek.

Ačkoli se však scenárista Gustav Oplustil snažil zdůrazňovat hodnoty, jakými jsou rytířská čest, věrnost, spravedlnost a pravda, a natáčelo se na známých českých a moravských hradech, tvůrci schytali kritiku za to, že dílo není dostatečně „ideologické“. Přiživil ji hanlivý článek v týdeníku Tvorba, kde byla Lucie označena jako nezdařená parodie na Angeliku. A toho se k dovršení všeho zlého chytil tehdejší generální tajemník KSČ a pozdější prezident Gustáv Husák.

Na setkání s pracujícími ji svou nezapomenutelnou českoslovenštinou označil za „vymyšlený sentimentální gýč, převzatý podle buržoazních vzorů různých Anželik a podobně“. Není tedy divu, že po dvou dílech byl seriál z večerního vysílání stažen a po měsíční přestávce pak z milosti jednou za dva týdny odvysílán v dopoledních hodinách.

Pak ale přišel Zeman. Roli přitom málem nedostala. Produkci udělalo čáru přes rozpočet její těhotenství. Dotyk.cz přinesl tuhle její vzpomínku: „Ozvali se mi, jestli bych nechtěla hrát jakousi Lídu Brůhovou. V té době jsem ovšem byla vdaná a čerstvě v jiném stavu. Bylo mi to strašně líto, odepsala jsem tedy, že to z důvodu mého těhotenství nejde, a popřála jim hodně štěstí. K mému překvapení mi bylo odepsáno, že to nevadí, a k rukám se mi dostal další scénář, kde paní Brůhová byla provdána za Jana Zemana a točit se začíná v porodnici. Takže mě nemuseli ani vycpávat,“ popisovala herečka.

Další významnou – a vlastně jednou z hlavních – rolí byla sekretářka tajemníka Pláteníka v seriálu Okres na severu (1981). Už tehdy neoficiálně aspiroval na největší prorežimní slátaninu a po roce 1989 mu tento titul zůstal. Pro Renátu se z role stalo stigma. Nezbavila se jej ani účinkováním v úspěšném rodinném seriálu My všichni školou povinní z roku 1984.

Po listopadu se věnovala dabingu, publicistice a napsala i jednu divadelní hru. Zajímala se rovněž o okultní vědy, numerologii, vykládání karet a věštění z mincí. Začal se jí však hroutit nejen profesní, ale i soukromý život. Rozešli se s životním partnerem a otcem jejích dvou synů, divadelním režisérem Pavlem Paloušem. Začala propadat depresím, zaháněla je medikamenty.

V pondělí 12. června 2000 ji v jejím bytě našli synové Daniel a Jan. Soudní pitva posléze potvrdila, že smrt měl na svědomí koktejl alkoholu a antidepresiv. Zda šlo o nešťastnou náhodu, nebo úmysl, už nezjistíme.